Nositelé tradic lidových řemesel 2002

Prestižní udílení cen Ministerstva kultury ČR v oborech neprofesionálníchuměleckých aktivit je tradičním oceněním práce všech těch, kteří se vtéto oblasti snaží uchovat příštím pokolením odkazy našich předků.Samo ocenění je výrazem úcty k lidovým tradicím a řemeslům, které v dnešnípřetechnizované době nemají mnohdy své jiné uplatnění než poplatnékomerční přítomnosti, kterou žijeme.

 Jak je vnímána odbornými pracovníky tradice lidových řemesel ajejich podpora, jsem se zeptal pana PhDr. Josefa Štulce, ředitele Státníhoústavu památkové péče.

Státní ústav památkové péče velmi oceňuje iniciativu Sdruženíhistorických sídel Čech, Moravy a Slezska ke každoročnímu předávánítitulu nositel tradic lidových řemesel. Proč to tak neobyčejně vítáme?Kontinuitě tradičních řemesel totiž hrozí přetržení. Pokud by tu nebylainiciativa, tak tato řemesla i samo povědomí a znalosti, které se tradovalyv těchto dílnách z otce na syna, by mohly vlastně zaniknout. Jakmile sekontinuita přeruší, je velice obtížné na ni opět navázat. Lze sice vycházetz výrobků těchto řemesel nebo i z popisů, etnografických zpráv, z výzkumnýchúkolů, které stihly studovat tuto výrobu ještě v době, kdy byla živá.Ale to vše se převádí do praktických postupů dnešní „výroby“ velicetěžko. Chtěl bych zdůraznit, že bez podílu tradičních řemesel se dnešnípamátková péče neobejde. Při veškerém rozvoji vědy, techniky atechnologie, z níž může proces restaurování památek hojně čerpat a takéhojně čerpá, jsou určité věci, které technika ani věda nemůženahradit, a k nim v první řadě patří tradice lidových řemesel. Mají-lisi i do budoucna naše památky uchovat ráz své autenticity, své původnosti,mají-li zůstat věrohodné, pak musíme při jejich údržbě a obnově, dlemožnosti včasné a preventivní, s rukodělnou řemeslnou prací počítat.

 Počítá nová struktura Národního památkového ústavu voblasti uchování a podpory tradičních lidových řemesel s tímto fenoménem?

Nemohu tento názor zcela potvrdit. Bohužel možná z dnešního pohleduto vidíme jako neuvážlivý krok, zkrátka v roce 1990 byly privatizoványtehdejší státní restaurátorské ateliéry. Netvrdím, že fungovaly vzorně,byl to podnik tak zvaný socialistický, který měl být průkopníkem postupnéhozániku restaurování na volné noze. Byl to podnik po všech stránkáchpreferovaný, který ne ve všech svých praktických výsledcích mohl restaurátorůmna volné noze konkurovat. Ale přesto to byl už vybudovaný podnik, kterýmohl sehrát jak v nedávné minulosti, tak i do budoucna velmi významnou roliv praktickém ověřování tradičních řemeslných postupů a v udrženíjejich kontinuity, o které jsem hovořil. Privatizace těchto ateliérů jehotovým faktem a v současné době není v silách MK ČR vybudovat náhradu.Proto ministerstvo postupuje spíše cestou zviditelňování a podpory těchkvalifikovaných řemeslníků, kteří dosahují vynikajících výsledků.

Není v této oblasti trochu opomíjena snaha souborů lidovéarchitektury ve volné přírodě, která celoročně nabízí svým návštěvníkůmnejen ukázky tradiční lidové výroby, ale i vlastním přenášenímarchitektonických unikátů do těchto skanzenů tak zachovává lidovoutradici příštím generacím?

Sice jsem o tom ještě nehovořil, ale je dobře, že jste to připomenul.Nesmírně oceňujeme iniciativu kolegů z oblastních muzeí. A to zejména zmuzeí v přírodě, takzvaných skanzenů, které už tím že musí řešitkonkrétní úkoly kvalitního rozebrání tesařských konstrukcí, nebo hliněnýchkonstrukcí, nebo střešních konstrukcí, následné přenesení a takzvanéanastylózy (znovasesazení) a pochopitelně nutného doplnění chybějícíchčástí, jsou nuceni kontinuitu této rukodělné práce držet. V řadě sfér,které se v minulosti promítaly do údržby i do obnovy takzvané velkéarchitektury (tesařina, šindelářství, pokrývačství), se tradice výrobyudržela díky jejímu pěstování v muzeích v přírodě.

– LGS –