Není cyklista jako cyklista aneb o typologii cyklistů

Za dobu, co se zabývám cyklistikou, jsem už mnohokrát od těch, se kterými jsem se o podpoře jízdy na kole bavila, slyšela: „Já jsem také cyklista“. Teď už ale vím, že mi to o vztahu k připravované aktivitě moc neřekne. Když úředník, který plánuje dálkovou cyklotrasu a sám si žádnou u nás, natož pak v zahraničí, ­neprojel, těžko může vědět, co vše její uživatel potřebuje. Podobně jako ten, co jezdí na kole po stezkách o tom, co mají nejraději bikeři. A to nemluvíme o srovnání Čechů třeba s Němci nebo Rakušany. Přitom právě znalost potřeb jednotlivých cílových skupin cyklistů je klíčem k úspěchu – pro regiony i podnikatele.

Cyklistika u nás v posledních dvaceti letech udělala velký skok dopředu. Přestože mnozí zcestovalí kolaři nás stále srovnávají s cyklisticky vyspělejšími státy na západ od nás, i u nás se mnohé zlepšilo. Síť cyklostezek se propojuje, a hlavně delší úseky na sebe přirozeně natahují více cyklistů, podobně jako se nové komunikace brzy zaplňují auty. K základním typům kol (silničnímu, horskému, městskému a skládacímu) přibyla kola trekingová, freeridová nebo downhillová. Hitem posledních let jsou horská kola s 29″ ráfky (a nově i 27,5″), hitem poslední zimy pak tzv. fatbiky pro jízdu na sněhu nebo třeba v písku. Není to náhoda, že v určitých oblastech najdete jen určité skupiny cyklistů a ty ostatní jen sporadicky. Vše vychází ze specifik regionu a jeho možností – tedy kde a jak se v něm na kole dá jezdit. Lze tak říci, že to, jací cyklisté do regionu přijedou, ovlivňují základní charakteristika regionu, hlavně jeho profil, ale i lidé – místní samospráva, sdružení obcí a podnikatelé. Podobně jako na horách nemohou prosperovat hotely bez sjezdovek a upravených běžeckých tratí, oblíbené cyklistické regiony těží z atraktivních cyklotras pro cykloturisty, bezpečných stezek pro rodiny s dětmi či seniory anebo singltrailů pro bikery. Ale hlavně se zlepšující se infrastrukturou pro cyklisty ve městech vyrůstá, především v české a moravské metropoli, nová generace cyklistů zaměřená na městská kola a patřící k různým subkulturám, jako jsou fixkaři apod. Tisícihlavá návštěvnost velkých cyklojízd na jaře či na podzim v Praze a Brně tento trend jasně dokazují.

Silniční cyklisté (též silničáři či „žiletkáři“)

Zatímco dříve byla rekreační jízda spojená téměř výhradně se silničním kolem, dnes tvoří silniční cyklisté jen menší část rekreačních cyklistů. Na silničním kole u nás, na rozdíl třeba od jižní Francie, jezdí relativně málo cyklistů. Jsou to většinou muži se sklonem k závodění, ke kterému moderní lehká silniční kola přímo vybízejí. Cyklisté na silničních kolech jezdí nalehko, dlouhé trasy (někdy i více než 100 km). Silniční cyklista svůj mnohdy velice drahý stroj (zvlášť v případě karbonových modelů) nerad opouští, takže rád zastaví na oběd či na jedno v hospůdce s předzahrádkou, aby měl svůj stroj stále na očích. Takový cyklista vyhledává pouze asfaltové cesty. Kvalita asfaltu bývá důležitým faktorem pro výběr trasy. Kvůli své rychlosti nevyužívá vždy cyklostezky, zvlášť pokud jde o stezky se smíšeným provozem chodců a cyklistů. Jen málokdy objevíte silničáře, který na sobě nemá cyklistický dres.

Silniční cyklisté dnes tvoří jen menší část rekreačních cyklistů

Jen zřídka ho uvidíte na nějakém hradě, protože pro tento typ cyklistů je jízda samotná důležitější než zastávky na ní, s výjimkou těch občerstvovacích. Na kole mívá jen malou podsedlovou brašničku s lepením a náhradní duší, v rámu pak nezbytný bidon (cyklistická lahev).

Pohodoví cyklisté

Pohodoví cyklisté jezdí hlavně za pěkného počasí a své výlety často kombinují s posezením v hospůdce či návštěvou turistických cílů

Asi nejpočetnější skupina cyklistů u nás. Kola vytahují s prvními teplejšími jarními dny. Plánují si kratší trasy 30–50 kilometrů, a to většinou nenáročným terénem. Často využívají značených cyklotras i cyklostezek, pro další orientaci v místě pak také informační tabule. Jezdí hlavně za pěkného počasí a mnohdy výlet na kole kombinují s posezením v hospůdce či návštěvou sportoviště či nějakého turistického cíle, jako je rozhledna, zřícenina hradu, místní pamětihodnosti (kostely, mlýny atp.). Mezi pohodovými cyklisty najdete všechny věkové kategorie od teenagerů až po seniory. Mnohdy jezdívají ve skupinách s přáteli či rodinou. Pohodový cyklista jezdí obvykle na trekingovém či horském kole (přesto, že na horách toho obvykle moc nenajezdí), s malou brašnou na zadním nosiči či na řídítkách. Kolo si často bere s sebou na dovolenou, ale zpravidla je pro něj jízda na kole jen jednou z aktivit během dovolené. Podniká hvězdicové výlety do okolí bydliště nebo z místa pobytu. Právě tato skupina cyklistů ráda uvítá doporučení v podobě tipů na výlety po vhodných trasách. Jako ideální se pro tuto i následující skupinu cykloturistů hodí především říční stezky, které mají svou nenahraditelnou atmosféru a spojují v sobě aspekty kulturního i přírodního turismu.

Zdatní cyklisté

Ti, kterým se kolo dostalo pod kůži, vyrážejí na výlety v sedle bicyklu častěji. Díky pravidelné jízdě na kole se mohou vydat i na delší trasy (i 100 km). Zdatní cyklisté se totiž rekrutují z těch pohodových a nutno říci, že jich v Česku stále přibývá. Z jednodenních výletů přesedlávají na prodloužené cyklistické víkendy a často tráví na kole i svoji hlavní letní dovolenou. Za tou vyrážejí do vzdálenějších destinací – na druhou stranu republiky nebo do zahraničí. Mnohdy znají služby v jiných státech a přísněji tak hodnotí ty u nás. Jsou to buď mladí lidé se zájmem o poznávání nových krajů a přírody, nebo již starší lidé, jejichž děti si již dovolenou plánují bez nich (tzv. opuštěné hnízdo). Často jsou to také jednotlivci (singls), pro které turistika na kole představuje způsob společného vyžití s podobně zaměřenými lidmi. Právě výlety ve skupinách, které připravuje či organizuje jeden či více zkušených cyklistů, jsou pro cyklisty v Česku typické. Nemusí to být jen cyklokluby (ty sdružují spíše cyklisty, co rádi závodí), ale jen pravidelně se potkávající skupiny kamarádů, kteří spolu podnikají výlety do blízkého či vzdáleného okolí. Mnoho takových cykloturistů se rekrutovalo z pěších turistů. Pro ubytování volí většinou penziony, ale i turistické ubytovny s bezpečnou úschovou kol. Právě tito cyklisté jsou nejčastějšími hosty v zařízeních se značkou Cyklisté vítáni.

Dálkoví cyklisté

I když takových cyklistů v Česku stále není tolik jako třeba v sousedním Německu, postupně jich přibývá. Pro mnohé je totiž výlet z jednoho místa (bodu A) do jiného o stovky kilometrů vzdáleného místa (bod B) atraktivnější. Poznají při něm mnohem větší území. Nebojí se vézt si veškerou svoji výbavu v brašnách na kole od jednoho ubytování k druhému. Někdy raději vezmou spacák a karimatku, aby byli na vyhledávání ubytování nezávislí. To platí hlavně pro takové cyklocestovatele z Čech. Ti zahraniční prostě jen vyhledají na trase ubytování ve chvíli, kdy ho potřebují, a to nezávisle na jeho ceně. V zemích jako je Německo, Rakousko či Holandsko, kde je dálkových cyklistů v porovnání s Českou republikou mnohem více, volí tento druh cyklistické dovolené mnoho lidí z vyšší střední třídy, jako jsou lékaři, manažeři či IT specialisté, proto se nezřídka zastaví i ve čtyřhvězdičkových zařízeních.

Dálkoví cyklisté se nebojí vézt si veškerou svoji výbavu v brašnách na kole od jednoho ubytování k druhému

Trasu si plánují většinou sami podle dostupných informací a zkušeností jiných s denními etapami průměrně 60–80 km, někdy i více. Preferují stezky či málo frekventované komunikace bez převýšení nebo jen s mírným stoupáním, což je pochopitelné. S těžkými brašnami a někdy více než 20 kilogramy nákladu na kole se i malý kopec jeví jako ten velký bez brašen. Proto se „dálkaři“ snaží vyhýbat cestám se špatným povrchem, a pokud se na ně dostanou, nadšeni z toho nejsou. Zvlášť pokud je na cestě zastihl déšť a cesta je ke všemu ještě blátivá, což se na našich dálkových stezkách bohužel stále ještě stává.

Češi versus Němci

 
Využívají značených cyklotras dálkových i jiných. Cestu plánují na více dní – od třídenních až po několikatýdenní. Zatímco čeští dálkoví cyklisté si možnosti ubytování předem vytipují, ti zahraniční spíše spoléhají na aktuální nabídku ubytování v daném místě, kde se na trase rozhodnou zůstat na noc. Další informace zjišťují dálkoví cyklisté průběžně na cestě v informačních kancelářích, na infotabulích i od těch, které potkávají. Jsou to lidé, kteří rádi cestují a poznávají nové kraje. Proto také často srovnávají s jinými místy u nás i v zahraničí a svoji dobrou i špatnou zkušenost předávají dál. 

Sportovní cyklisté

Menší, ale zajímavou cílovou skupinu tvoří tzv. sportovní cyklisté. Jsou to zpravidla muži mladšího věku, kteří se účastní cyklistických závodů pro amatéry. Těch se ale v Česku pořádá každoročně hodně a na ty nejznámější, jako je Král Šumavy nebo seriál závodů Kolo pro život, jich jezdí stovky. Víkendové akce tak lákají cyklisty se závodním duchem ale mnohdy i kolem. Ta nepatří k nejlevnějším, proto je právě tato skupina cyklistů na svá kola asi nejcitlivější. Jejich bezpečné uložení je pro ně důležitým faktorem při výběru nabízených služeb. Skupinky mladých závodníků ale vyhledávají také místa k tréninkovým pobytům. Jako doplněk pak využijí třeba bazén, posilovnu či masáže. Jezdí do lokalit, kde se pořádají amatérské i profesionální cyklistické závody, mimo jiné proto, že tam najdou jak vhodné tratě pro silniční či horská kola, tak i ověřené služby pro sportovce.

Rodiny s dětmi

Když si sportovně založený pár pořídí potomky, jejich zavedený sportovní režim to zpočátku pěkně nabourá. Mnozí z nich volí jízdu na kole jako aktivní odpočinek v přírodě pro celou rodinu. Mrně posadí do cyklovozíku či do sedačky na kolo a sami vedou děti ke šlapání do pedálů již od mala. Jejich výlety se ale radikálně mění. Z delších tras přecházejí na ty nejkratší, které jsou děti, byť ve vozíku, či na sedačce, schopné zvládnout. To nebývá více než 30 kilometrů. Ze silnic a cest se přesouvají na pohodové a bezpečné cyklostezky, kde nejezdí auta a nejsou kopce. Dítě na kole totiž pozná stoupání i do malého kopce dřív než starší nepříliš zdatný cyklista. Rodiny s dětmi u nás preferují destinační cyklistiku v blízkosti nově zbudovaných cyklostezek zejména podél vodních toků. Lákají je stezky, kolem kterých jsou dětská hřiště, odpočívky, restaurace s dětským koutkem v přírodě, brouzdaliště (ta bývají spíš v Německu), koupaliště či jiné atrakce např. se zvířaty (farma, minizoo). Rodiny s malými dětmi uvítají půjčení vozíku nebo sedačky na místě už jen proto, že přesun autem s cyklistickou výbavou pro celou rodinu jejich převoz na místo prostě neumožňuje. Rodiny s dětmi velmi vítají návrhy tras výletů s dětmi po bezpečných trasách s atraktivními zastávkami. Vzhledem k režimu dětí závislém na jejich kondici a věku jezdí rodina většinou sama a plán výletu podrobuje schopnostem a potřebám dětí.

Bikeři

Záliba v jízdě na horském kole v terénu získala v posledních letech hodně příznivců zejména proto, že vývojové trendy výrobců kol jdou neustále dopředu hlavně v této oblasti. Klasická horská kola s 26″ ráfky, doplnila kola na 29″ ráfcích s horským obutím, kola celoodpružená, ale i speciální kola na sjezd (downhill), do náročného terénu (freeride) a nyní dokonce speciální kola do sněhu (fatbike). Hlavně díky tomu se na kolech do přírody vydává stále více mladších cyklistů z řad teenagerů a mladých lidí do 30 let. Typický biker ale miluje jízdu v přírodě mimo asfaltové komunikace. Jezdí po cestách v lese i mezi poli, ale rád se projede i po pěkné pěšině (trailu). V Česku tak vzniklo v posledních letech několik bikeparků, které nabízejí různé možnosti jízdy na kole v terénu jak na přírodních cestách, tak na pěšinách upravených pro kola uměle (singltreky a singltraily).

Typický biker miluje jízdu v přírodě mimo asfaltové komunikace

Za takovými možnostmi pak jezdí bikeři i z větších vzdáleností. Nutno říci, že bikeři patří k těm, kteří kopečky spíš vyhledávají, než že by se jich báli, a to nejen kvůli milovaným sjezdům. Bikeparky tak vznikají spíš v horských oblastech. Biker vozí na kole obvykle jen malou podsedlovou brašničku s náhradní duší a nářadím na opravu defektu, ostatní, včetně vaku s nápojem, pak veze na zádech. Trasy, po kterých jezdí, bývají mnohdy blátivé, tak batůžkem na zádech eliminuje zablácení brašny či cyklolahve přímo na kole. Biker také uvítá, když po návratu z výletu může své kolo ostříkat od bláta, proto již v některých bikeparcích najdete hadici a opěradlo v místě, kde si lze umýt kolo. Bikeři používají GPS častěji než běžní cykloturisté. Je to pochopitelné – některé trasy či jejich spojení v běžných cyklistických mapách nejsou. Bikeři tak mohou jet podle trasy, kterou nahrají do GPS přístroje nebo chytrého mobilu na řídítkách a řídí se jen čarou, která jim trasu určuje. Přestože mezi bikery je mnoho amatérských závodníků, jejich dres bývá často trochu jiný než ten běžně používaný na silniční cyklistiku. Ten bikerský mají někteří volnější, stejně jako kalhoty.

Závěr

V posledních letech je u nás cyklistika stále na vzestupu a stává se masovou záležitostí domácího cestovního ruchu. Je ale nutné vnímat rozdíly mezi potřebami jednotlivých cílových skupin a připravovat jim odpovídající podmínky i služby. Je třeba, aby se ti, kdo připravují podmínky pro cykloturistiku u nás, vždy zamysleli nad tím, jaké cílové skupině má sloužit, a vžili se do její situace a potřeb. Jen tak mohou od nás odjíždět spokojení cyklisté jak z Čech, tak i ze zahraničí.