|
Tak jako se přes hranice států šířila víra, vzdělanost, umění nebo architektura, tak se šířila i obliba chovu určitých plemen koní. Koncem renesance a počátkem baroka putovali do mnohých evropských zemí koně ze Španělska. Tak se stalo i v Čechách. Historie starokladrubských koní je velmi úzce spojena s místem chovu těchto koní – s Národním hřebčínem v Kladrubech nad Labem, ležícím asi 25 km západně od Pardubic.
Chov koní má na Pardubicku mnohasetletou tradici. K významným chovatelům koní patřil v 1. polovině 16. století v Kladrubech nad Labem šlechtický rod Pernštejnů. V roce 1560 Pernštejnové odprodali pardubické panství s kladrubskou oborou českým stavům, kteří je darovali Maxmiliánu II. V roce 1579 povýšil císař Rudolf II. hřebčín v Kladrubech na hřebčín dvorní. Od té doby až do roku 1918 dodával hřebčín koně dvoru do Prahy nebo do Vídně.
Původně byli starokladrubští koně chováni v různých barevných variantách, od konce 18. století v barvě bílé a černé. Bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům. O rozvoj chovu starokladrubských koní se významně zasloužil otec Marie Terezie, Karel VI., který kromě toho nechal postavit reprezentativní budovu Vysoké španělské jezdecké školy ve Vídni. Ač je hřebčín v Kladrubech nad Labem více než čtyři sta let starý, písemné doklady o původu koní sahají pouze do poloviny 18. století, neboť v roce 1757 postihl hřebčín požár, při němž byly budovy včetně dokumentů zničeny.
Hřebčín patří mezi kandidáty České republiky |
Zakladatelem starokladrubských běloušů je vraník Peppoli (1764), který byl otcem bělouše Imperatore (1775) a ten byl otcem bělouše Generale. Bělouši byli chováni ve dvou liniích – Generale (zal. 1787) a Generalissimus (zal. 1797) a ve čtyřech rodinách. Jedna rodina se rozšířila tak, že se rozštěpila ve tři další. Největší zastoupení má právě ona rozvětvená rodina a jména představitelek začínají písmeny E, A a P. Společnou matkou jim byla klisna Alba VIII (Generale XXII), narozená v roce 1861. Rodina C byla založena v roce 1894 klisnou Cariera (Blue Boy) a rodina R Ragusou I (Napoleone Amelia) v roce 1895. Nejmladší rodinou je rodina S, jejíž zakladatelkou je klisna Sardinia (Maestoso Gratia).
Chov starokladrubských vraníků byl původně veden ve dvou liniích, a to Sacramoso a Napoleone. Linie Napoleone zanikla v roce 1922. Linie Sacramoso byla založena vraníkem, který pocházel z arcibiskupského hřebčína Ries (u Salcburku). Tato linie však také časem zanikla a udržela se druhá linie Sacramosů, která byla založena hřebcem Sacramoso narozeným v roce 1800 v Kroměříži. Po první světové válce byl chov vraníků ohrožen a o jeho regeneraci se výrazně zasloužil Prof. František Bílek, který rovněž založil Hipologické muzeum ve Slatiňanech. Starokladrubští koně se podíleli na založení dvou linií lipických koní, a to Favory a Maestoso. Lipičtí koně posléze sloužili k rozšíření krevní základny koní starokladrubských (Favory).
Typickým znakem starokladrubských koní je klabonosá (konvexní) hlava, středně dlouhý válcovitý trup, mohutnější hrudník a vysoká akce končetin. Starokladrubští koně byli vyšlechtěni pro kočárovou službu a jsou označováni jako karosiéři, neboť byli zapřaháni do velkých kočárů – karos.
Koně Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem jsou v současné době chováni jednak v Kladrubech samotných (bělouši), dále ve Slatiňanech (vraníci). Populace koní strarokladrubských čítá přibližně 1 300 jedinců, z toho polovina koní je chována v Národním hřebčíně.
Text: Pardubický kraj
Foto: CzechTourism