Možná si po přečtení titulku ťukáte na čelo. Zbláznil se? Copak jsou u nás megalitické stavby? Nějaký český Stonehenge nebo Carnac? Ne, nebojte se, jsem naprosto duševně zdráv, i proto je přívlastek z titulku v uvozovkách. V České republice opravdu nemáme velké prastaré kamenné komplexy, jaké známe ze západní Evropy, Anglie a severských zemí. Přesto v Čechách existuje pár „podezřelých“ objektů, jejichž původ není zcela objasněn a které stále přitahují záhadology ze všech koutů republiky.
Na úvod mi dovolte trochu nud(t)né teorie. Megalit je souborné označení obrovitých vztyčených jednotlivých kamenů až po složité kamenné celky z doby šest až jeden tisíc let př. n. l., to jest zhruba od poloviny mezolitu přes neolit, eneolit až do konce doby bronzové.
Megality se dělí podle tvaru a uspořádání na dolmeny, polodolmeny, trility, cromlechy, chodbové hroby, kamenné řady a podobně. Nás bude ovšem zajímat nejjednodušší typ megalitu – menhir. Jedná se o svisle zapuštěný, hrubě opracovaný kámen či balvan, vytržený z přírodních souvislostí a použitý pravěkými lidmi ke splnění nějakého účelu, případně k vyjádření myšlenky.
„Kamenný muž“ u Klobuk
Patrně naší nejpopulárnější megalitickou památkou je menhir ze železitého pískovce, který stojí odedávna v polích u Klobuk směrem k Telcům v krajině mezi Slaným a Louny. Říká se mu také Zkamenělý pastýř, neboť z dálky připomíná shrbenou lidskou postavu. Dosahuje tříapůlmetrové výšky nad zemí, zhruba 70 centimetrů je pod zemí a je asi metr široký. Nepřehlédnutelný kamenný útvar lákal od 18. století zástupy romantických archeologů i laickou veřejnost. O menhiru byly napsány stohy článků a odborných prací, několikrát se kolem něj kopalo, vysloveno bylo nespočet spekulací o jeho původu, ale…nic se nenašlo, na nic se nepřišlo. Jediné, co se prokázalo, byl fakt, že balvan je zasazen v písčité vrstvě nad pod-ložní skálou odlišného složení, takže byl vztyčen uměle. Kým, kdy a proč ovšem zůstává záhadou.
„Zakletý mnich“ u Drahomyšle
Druhý nejznámější český menhir stojí v polích při severním okraji obce Drahomyšl na Žatecku. Je to nápadný plochý balvan křemitého pískovce, vyčnívající ze země 2,2 metrů vysoko. A proč Zkamenělý mnich (někdy se setkáte i s názvem Zkamenělý kapucín)? Snad kvůli hrotitému tvaru kamene (dole je široký 2,5 metru, nahoře jen 0,5 metru). K lidovému pojmenování záhy přibyla i hrůzostrašná povídka o mnichově hříšné lásce, převorově pomstě, zkamenění mnicha a upálení provinilé dívky. Otazníky nad „Zakletým mnichem“ jsou stejné jako v případě klobuckého menhiru. Ví se, že byl osazen lidskou rukou, zbývá jenom nesnadné zjištění, kdy se tak stalo.
„Zakletá dívka“ u Března
Do třetice všeho menhirového z chmelařské oblasti. Poslední z menhirů severozápadních Čech stával původně na poli u Března, jihovýchodně od křižovatky silnic Postoloprty – Louny a Březno – Malnice. Později byl přemístěn na okraj silnice Březno – Malnice. Umístěn byl mezi patníky a spolu s nimi natřen na bílo. Také kolem březenského kamene se kopalo, ale opět bezvýsledně. V roce 1982 byl nalezen povalený v příkopu u silnice. Zde mu již bezprostředně hrozila zkáza, proto byl v roce 1986 přemístěn do areálu muzea v Žatci, kde stojí na zahradě dodnes.
I Praha má svůj menhir
Původně stával v polích nad Kobylisy. Když se blízké Horní Chabry rozrostly (resp. se připojily k Praze) a nové rodinné domky tu vytvořily Ládevskou ulici, hrozil prastarému kamenu (geologicky jde o silicit tmavě šedé barvy) zánik. Stala se ovšem věc nevídaná – osvícený projektant vytvořil v zídce zahradního plotu výklenek a ohleduplně se balvanu vyhnul. Navíc se zjistilo, že hned vedle stojícího kamene leží v zemi druhý jemu podobný. Ten byl před třemi lety postaven „na vlastní nohy“, takže dnes mají chaberáci menhiry dva.
Pražské menhiry v Horních Chabrech. Jeden „chodníkový“, druhý „zahradní“ |
Menhiry Českého Meránu
O půvabné krajině Sedlčanska a Petrovicka jsme na stránkách COT business psali několikrát (naposledy 2008/leden/str. 44 – 45). Rozlišit, co je v „kraji kamenů“ dílem přírody a co vzniklo člověčí rukou, je často obtížné. Nutno ovšem poznamenat, že v celkovém poměru vítězí s obrovským náskokem příroda. Existuje tu však objekt, který svým vzezřením provokuje mysl každého vnímavějšího člověka. Mluvím tady o tzv. Chlístovských menhirech.
Chlístovské menhiry mají podmanivou atmosféru |
Trojice kamenů, jejichž výška se pohybuje od 140 do téměř 190 centimetrů, se tu zdvihá z bukového lesa v náznaku kruhu o průměru cca osmi metrů. Leccos nasvědčuje tomu, že balvanů bylo původně pět. Tři menhiry, které z nich zbyly do dnešních dnů, byly minimálně třikrát povalené. Vztyčený tu pak dlouho stál jen jeden, ten nejštíhlejší, druhé dva ležely. O to, že opět zaujaly vertikální postavení, se v roce 1999 postarali zdejší obyvatelé, milovníci tajemného Sedlčanska. Bez zajímavosti není ani nedaleký zdroj vody v podobě pěkné kamenné studánky. No, tady by nebylo od věci zkusit archeologické štěstí.
Kounovské řady
Na závěr mi nedá, abych lehce odbočil od štíhlých menhirů k jejich podstatně nižším a placatějším „bratříčkům“. Asi největší poprask mezi hledači megalitických a mystických pamětihodností způsobil svého času „objev“ tzv. Kounovských řad. Nalézají se na protáhlé opukové náhorní planině zvané „Na rovinách“ mezi Domoušicemi a Kounovem na Lounsku. Jde o pravidelně rozložené, středně velké kameny ve čtrnácti řadách zhruba stejně od sebe vzdálených a probíhajících souběžně v délce 200 až 340 metrů (což je dohromady téměř 2 500 kamenů). Jejich průměrná šířka je 0,8 metrů a přestože je již mnoho kamenů zničeno, místo je to dodnes působivé.
Účel kamenných řad byl po desetiletí vykládán různě: pravěká astronomická observatoř, kalendář, obětiště, posvátná „alej“, přistávací dráha pro létající talíře (něco pro pana Dänikena) a podobně. Teorií vznikly desítky. Zastáncům pravěkého stáří řad nahrávaly dvě skutečnosti – blízkost halštatského hradiště u Domoušic a rozdíl v geologické povaze kamenů a podloží (křemen x vápenec). Skeptikům pomohl archeologický výzkum – nenašlo se absolutně nic, pouze stopy orby a zbytky záměrného rovnání kamenů do lícované zídky. Poslední výzkumy tedy dovolují rekonstruovat tuto situaci: asi v polovině minulého století byl les, který tuto polohu pokrýval, rozparcelován na políčka pro dělníky schwarzenberského panství a kamení různých velikostí, vybírané postupně z těchto polí a vynášené na meze, vytvořilo dnešní řady. Ano, to má logiku, přesto… zásadní důkaz stále chybí.
Problematika českých „megalitů“ se stále pohybuje ve sféře „možná, asi, zřejmě…“ Na přesvědčivý důkaz se zatím čeká a možná je to tak správně. Milovníci megalitických památek by se jistě velmi neradi dočkali negativních odpovědí. Nejlepší bude, když i nadále budou tajemné kameny zkoumat, cestovat za nimi, přemýšlet o jejich dávném účelu, studovat je a chránit.
Text a foto: Jan Pomykal