„Cogito ergo sum“, prohlásil kdysi René Descartes a odstartoval tak dlouhý věk vědecké a následně i průmyslové revoluce. „Credo ergo sum“, bylo by možné parafrázovat. Neboť jakýkoli životní cyklus, který vnímáme jako krizový – ten hospodářský nevyjímaje – je především krizí myšlení, důvěry, a tedy i víry.
Ač tato ne-moc zmítá tělem globální ekonomiky již bezmála dva roky, finanční krize tak, jak ji známe, je jen onou pověstnou špičkou ledovce, která nejvíce bije do očí. Ledovce, na kterém se ukazuje, že celý svět je jeden propojený systém, jeden velký rybník, chcete-li. A není zas až tak důležité, jestli je to kdejaký „mácháč“, anebo rybník „Svět“, protože určité mechanismy fungují stejně v národním i mezinárodním měřítku. Určité mechanismy fungují stejně, ať se dějí v rámci vztahu dvou jedinců nebo dvou korporací, které ostatně nejsou vedeny nikým jiným než zase pouze jedinci, byť jsou celkový vliv a moc často rozloženy na více osob. Jak může na trhu vzniknout efekt domina, kdy se první kostka zhroutí a následují ji další, jako automat? Přichází tento proces nevyhnutelně s dobou? Můžeme očekávat další vlny hospodářských propadů?
Jak je možné, že tělo cestovního ruchu, které se ještě nedávno zdálo zdravě rostlé, dnes stařecky kolabuje a nechce sloužit? V Orientu věří, že tělo je odrazem mysli, že za zdravým tělem stojí především zdravá mysl. Ostatně princip odrazu známe všichni, každý se alespoň občas koukne po ránu do zrcadla. Co se zahnízdilo v myslích turistů, hoteliérů, restauratérů a majitelů cestovních kanceláří, že tělo cestovního ruchu skomírá? Tak by měla logicky znít otázka. Jenže, vzpomeňte, svět je jeden velký rybník a turismus je pouze jeda z mnoha rybích kádí, do kterých přestala téci voda. Co se zahnízdilo v myslích nás všech, bankéřů, manažerů, zametačů, uklízeček, prodavaček spodního prádla? Odpověď je jednoduchá, řešení celého kvizu trochu složitější. Kukačku jsme si do hnízda našich hlav nasadili my sami, je jí strach. Štědrost bankovních ústavů je ta tam, poptávka po nemovitostech klesá, lidé necestují, firmy nemají poptávku po produktech, mezinárodní giganti krachují. Když se podíváme pod povrch, zjistíme, že One World, který dnes žijeme, může spadnout jako domino, a to jen kvůli strachu z hmotné nouze, který se lavinovitě šíří a který si více či méně v sobě nosí každý z nás. Proč? Mimo jiné proto, že strach z materiální bídy je, stejně jako třeba strach ze samoty, v prvé řadě strachem ze smrti. Díky řetězcové provázanosti, spletité síti sociálních, ekonomických, ale především mentálních vztahů, kterou navzájem tvoříme, je jasné, že nemoc – bezmoc globální ekonomiky přímo úměrně roste s mírou lidského strachu ze smrti. A proč zrovna cestovní ruch? Tak si na levou misku pomyslných vah položme plný žaludek a na pravou třeba dovolenou u moře. Základní instinkt leží jen na té jedné.
| „Je nabíledni, že to, čemu věříme, to, co si myslíme o sobě i o druhých, bezprostředně určuje náš život. Po psychické a hned vzápětí i materiální stránce. Hospodářská krize je toho přímým důsledkem.“ |
Mezi hlavní pudové instinkty ostatně patří i potřeba bezpečí, které poskytuje stádo, masa (rozuměj sociální skupina). Jít proti davu v prehistorii, ale i mnohem později, často znamenalo zemřít. Proto je pro tolik z nás stále ještě tak těžké riskovat a zkusit myslet jinak, zkusit nejít s davem (socialistické dědictví přežívá v myšlení dodnes – kdo nejde s námi, jde proti nám). Proto je často těžké od myšlenek přejít k činům. Všudypřítomným stínem dneška je úplně totožný prehistorický strach, strach z vydělení se, neúspěchu, sociálního vyvržení, izolace a v konečném důsledku opět ze smrti. Lék na globální finanční krizi je úplně stejný jako na mnoho jiných nemocí. Poznat a pochopit svůj strach a naučit se s ním pracovat. Vnímat informace, které přicházejí od druhých, jako výsledky jejich práce, ale zároveň myslet samostatně a nenechat se ovládat davem. Pochopit, co je protipólem strachu, a vědomě to v sobě posilovat.
Kdo tedy zastaví padající domino? Ačkoli táhnout za jeden provaz znamená gigantickou společnou sílu, a o tu tady koneckonců jde, nespoléhejme na ni. Nespoléhejme na to, že nám pomůžou ti druzí, že se svezeme s jejich úspěchy, které jsou výsledkem způsobu myšlení a víry. Začít v práci s naším vlastním strachem musíme u sebe. Krize je výzva.
Text: Jan Holý
Foto: sxcu.hu/guido capi