|
Působivý, výrazně „kopcoidní“ reliéf Českého středohoří je neopakovatelným typem krajiny, jehož obdobu budete marně hledat jinde v České republice i v okolních státech střední Evropy. Páteř oblasti tvoří Labe, protínající pohoří přibližně v severojižním směru a vytvářející dramatickou krajinnou scenérii hluboko zaříznutého údolí, místy kaňonovitého rázu. Malebné panorama zdejších končin je výsledkem třetihorní vulkanické činnosti a následných zvětrávacích a erozních procesů. Kuželovité a kupovité tvary kopců, krátké hřbety, mnohdy se suťovými poli na úbočích, jsou soustředěny zvláště v jihozápadní části území v Milešovském středohoří. Není divu, že si naši strategicky uvažující předkové vybírali vrcholy zdejších „vulkánů“ za bezpečná staveniště svých středověkých sídel.
Řítíte-li se z Prahy po dálnici k Teplicím, po chvíli uzříte po pravé straně pravidelně oblou a v krajině osamělou „horu“ Říp. Mnozí možná netuší, že právě pohlíží na nejjižnější výspu Českého středohoří. Po pár dalších kilometrech se na obzoru, nyní na levé straně, vyloupne další nepřehlédnutelný kopec, tentokrát s romantickou dvouvěžovou siluetou na vrcholu. To je hrad Házmburk (418 m) – tajemný strážce vstupu do srdce Středohoří. Na tomto příhodném místě s dalekým rozhledem ho založili patrně již koncem 13. století páni z Lichtenburku. Původní hradní dispozice neměla velký rozsah – tvořil ji zřejmě jen areál horního jádra s velkou čverhrannou Bílou věží a palácem schovaným za plášťovou hradbou.
Roku 1335 získal stavbu mocný pán Zbyněk Zajíc z Valdeka, který ji přezval na Házmburk a velkolepě rozšířil a přestavěl. Vybudoval především nové, níže položené předhradí s volně stojící válcovou Černou věží. Hrad tak získal svoji charakteristickou podobu. Zajímavostí jsou zbytky opevnění bývalého městečka s kostelem na nižší plošině (dnes je zde sad), která se přimykala k hradnímu kopci na jihovýchodě. Házmburk se jako pustý uvádí k roku 1586. Nejlepší přístup je z Libochovic (vlak) po červené značce asi 4,5 km nebo od severu z vesnice Sedlec 1,5 km.
Házmburk, stejně jako většina ostatních |
Strmý „vulkán“ s hradem Košťálov |
Zhruba 7 kilometrů vzdušnou čarou severně od Házmburku se vypínají na strmé kótě 481 metrů ruiny hradu Košťálova. Nejlepší výšlap na vrchol je z Třebenic (vlak) po zelené značce cca 3 km. Cesta k úpatí kopce vede příjemnou pěšinou mezi sady, teprve na začátku strmého stoupání se noří do lesa. Zdaleka viditelnou zříceninu hradu Košťálova tvoří především velká obytná i obranná čtverhranná věž – donjon. Ta zaujala vlastní skalnatý vrcholek kopce, na níže položené plošině bývalo předhradí. Z něj se bohužel zachovalo jen pár terénních nerovností. Nejstarší zmínka o hradu pochází z roku 1372, na počátku 17. století byl již ponechán svému osudu.
Jestliže byl z Házmburku výhled krásný – z Košťálova je spektakulární. Fantasticky je odtud vidět právě hrad Zbyňka Zajíce a na opačné straně nádherné panorama západní části Středohoří. Poměrně zajímavý je fakt, že z Košťálova bylo vidět na další čtyři nedaleké hrady – na blízký Oltářík (viz níže), Skalku (hrádek s válcovou věží na malém kamýku v údolí), Ostrý (méně známá zřícenina pár kilometrů jižně od Milešovky s nevelkými zbytky zdiva) a na zmíněný Házmburk. V noci čtyři světélka uprostřed středověké tmy. Představa, že spolu posádky hradů nějakým způsobem na dálku komunikovaly, je lákavá.
Výše uvedený hrad Oltářík (566 m) je od Košťálova co by kamenem dohodil. Čedičová skála s relikty zdí připomíná z dálky obrovský zub. Autem se k ní přiblížíte nejlépe odbočkou cca 3 km západně od Třebenic. Dojedete do vsi Děkovka a odsud vede turistická značka asi 1 km na vrchol. Oltářík je jedním z mála hradů postavených v průběhu husitských válek. Po roce 1426 si ho postavil zbohatlý hejtman Jakoubek z Vřesovic. I když ho husitské války finančně zabezpečily, pořád to ještě nestačilo na zbudování reprezentativní stavby. Jeho soukromé sídlo tedy připomíná spíše zemanskou tvrz. Jedno je z toho patrné: třebaže nižší šlechtic přišel k jakémus takémus jmění, pořád to ještě nebylo dvakrát terno. Trochu jako dnes, že? Když zítra vyhrajete, dejme tomu, tři miliony – stejně prakticky nevybočíte z průměru a brzy je po penězích.
Obytná věž Oltáříka je vystavěna přímo na šikmých čedičových |
Ale zpátky k hradnímu stavitelství. Stísněný vrchol homole postačil Jakoubkovi jen k vybudování nepravidelné dvouprostorové věže. Druhým a posledním kamenným objektem byla subtilní věžovitá branka, kterou se vcházelo na drobné plošinky pod skalním sukem. Ty byly ohrazeny jen lehce, patrně dřevěnou konstrukcí. Podtrženo sečteno – nic pro klaustrofobiky. „Mikroskopické“ rozměry a diskomfort hradního areálu byly vykompenzovány bezpečnou polohou hradu. A ta nebyla zvolena pro nic za nic – husitské války s sebou přinesly objev dělostřelby a hrad situovaný na vršku takto skalnatého kopce býval v zásadě děly neohrozitelný. Možná právě proto byl Oltářík, přes svou skromnou podobu, obýván až do poloviny 16. století. Na své si přijdou i geologicky zdatnější turisté – podobně jako na Košťálově i zde lze ve vrcholových partiích pozorovat pravidelnou sloupcovou odlučnost čediče. A málem bych zapomněl: Oltářík samozřejmě nabízí, jak jinak, úchvatné kruhové rozhledy na celý „prsoidní“ region.
Opusťme v závěru západní část Českého středohoří a podívejme se přes Labe na druhou stranu pohoří. I zde najdeme stopy hradů na bývalých vulkánech – například Litýš, Kamýk u Litoměřic nebo Vrabinec. Přibližme si však dva jiné objekty, produkty doby husitské, nesoucí, jak bylo tehdy módní, symbolická jména – hrady Kalich a Pannu. Kuriózní jsou především okolnosti jejich vzniku, potažmo jejich vzájemná bezprostřední blízkost. Kalich si postavil v roce 1421 Jan Žižka z Trocnova jako opěrný bod proti Litoměřicím. Záhy poté vystavěl katolík Zikmund z Vartenberka na sousedním kopci Pannu, jež se měla stát protiváhou husitskému Kalichu. Žižka se mnoho nerozpakoval a již v roce 1422 nenáviděného souseda, kterému viděl takříkajíc do kuchyně, oblehl. Dobýt se mu ho podařilo ovšem až v roce následujícím. Oba objekty se zásadně lišily svou kvalitou. Zatímco Kalich byl zbudován z kamene a obsahoval dvě věže (ze zadní, čtverhranné, se dochovaly základy, přední okrouhlá zmizela beze stopy), bránu a další budovy, Panna měla jen velmi skromnou dřevěnou podobu. Stavěna byla asi velmi kvapně, a ne zrovna kvalitně. Kvůli tomu se z ní žel do dnešních dnů téměř nic nedochovalo. Při návštěvě obou hradů brzy zjistíte, že nepředstavovaly žádná luxusní soukromá sídla, nýbrž pragmaticky řešené vojenské opěrné body v neklidných dobách první poloviny 15. století. Na hrad Kalich se dostanete po turistické značce z Třebušína, na Pannu značení nevede – nahoru musíte „naslepo“.
Toulky po hradech Českého středohoří rozhodně nejsou pohodovou procházkou pro nenáročné. Při výstupech na téměř všechny tamější zříceniny se pořádně zadýcháte, nicméně pokaždé budete odměněni úžasnými výhledy a nevelkou, leč pozoruhodnou architekturou.
Text: Jan Pomykal
Foto: Jan Pomykal a CzechTourism