Je to poněkud ponuré téma. To, co je pod zemí, je v protikladu s tím, co je nad ní. Na povrchu proudí vzduch, svítí slunce, pod drnem vládne hniloba a tma. Proto vše, co je s podzemím spojeno, bývá tak trochu tajemné a dráždivé. Koneckonců i peklo je prý hluboko pod zemí. My se ovšem dnes nebudeme zabývat žádnými mystérii (i když o záhady v tomto tématu není nikdy nouze), ale podíváme se na docela prozaickou věc – možnosti turistického využití historických podzemních prostor.
Nejdříve si trochu upřesníme terminologii. Podzemní prostory mohou být různé: přírodní – jeskyně, jako například Koněpruské; přírodní jeskyně upravené člověkem – za příklad mohou posloužit některá skalní obydlí v Máchově kraji nebo třeba průrva Ploučnice a konečně podzemní prostory vytvořené člověkem, kterých je patrně nejvíce. My se zde budeme zabývat takzvaným „historickým podzemím“, tedy podzemními prostorami, které vytvořil člověk za určitým účelem, jemuž ale v současné době tyto prostory neslouží – buď jsou opuštěné, nebo zakonzervované, v nejlepším případě upravené tak, aby do nich měla přístup veřejnost. Mohou to být staré doly, kobky a katakomby, krypty, sklepení, kostnice, podzemní skladiště, tajné chodby, vodní náhony, ledové sklepy nebo i stará nepoužívaná kanalizace a velmi zhusta i vojenské objekty.
Mezi turisticky využitelné prostory (rozuměj – přístupné veřejnosti po zaplacení vstupného) tohoto druhu patří například Chrustenická šachta poblíž Berouna, Kapucínská krypta v Brně, Křížový sklep v Příměticích, kostnice v Kutné Hoře – Sedleci, sklepení a tajná chodba na hradě Bouzov, katakomby tereziánské pevnosti v Josefově nebo podzemní zázemí pevnostní tvrze Dobrošov u Náchoda. A aby toto téma nebylo tak široké, soustředíme se na podzemí historických měst. Bohatá historická podzemí mají například města Brno, Jihlava, Znojmo, Plzeň, Litoměřice, Český Brod, Světlá nad Sázavou, Jirkov (otevřeno v květnu tohoto roku), Slavonice, Olomouc, Praha a mnohá další. V některých, jako např. v Třebíči, mají městské podzemí také, ale není ještě prozkoumané, natož zpřístupněné.
Střeva středověkých měst
Městské podzemí obnáší komplex více či méně propojených systémů sklepů, studní, propojovacích chodeb, skladišť, vodních přivaděčů a historické kanalizace. Jeho původním účelem bylo vytvoření prostor pro skladování zboží, potravin a zajištění dostatku vody, které se v dobách války nebo nepokojů měnily na útočiště pro lidi a úkryt pro movitý majetek. S tímto vymezením koresponduje i poloha těchto prostor. Vyskytovaly se v blízkosti tržišť, kupeckých domů a dalších míst, kde vznikla potřeba velké skladovací plochy, dále pod domy bohatých měšťanů, jejichž finanční situace dovolovala vlastní přívod vody, a pod církevními stavbami, zejména kláštery.
Téměř každé historické město, kterému to dovolila úroveň spodní vody a skladba hornin, má své městské podzemí, zejména stojí-li na vyvýšenině a je-li jeho podkladem skála. Vchody do podzemí se vyskytovaly různě – ve sklepích měšťanských domů, které byly součástí systému, z radnice, popřípadě tvrze nebo pivovaru. Podzemí mnohých měst je zpřístupněno, některých jen částečně nebo vůbec. Průzkumu většinou brání nevyjasněné majetkové poměry, navážky odpadků ve sklepích, zazdívání nepoužívaných prostor, závaly a podobné komplikace. Podzemní prostory, které ztratily svůj význam a lidé je opustili, v mnoha případech zanikly. Zřítily se, byly zasypány nebo zaplaveny spodní vodou. Ale mnohé z nich se dočkaly nového využití. V některých městech se staly turistickou atrakcí. Z izolovaných sklepních objektů a pivovarských sklepů se stávají stylové restaurace a vinárny. Další prostory byly přetvořeny na galerie, muzea nebo skanzeny.
Znojmo, trojmo až čtyřmo
Jedním z nejlepších příkladů městského podzemí je znojemský systém, který je u nás nejrozlehlejší. Zkoumalo jej sice několik jeskyňářských skupin, přesto ale není kompletně zdokumentován.
Znojmo bylo založeno na ostrohu nad řekou Dyjí v podhradí Břetislavova hradu a poprvé bylo zmíněno v roce 1046. Město bylo budováno jako vojenská pevnost s opevněním, třemi hlavními branami a hlavním náměstím. Historický rozvoj města vrcholil ve 14. století, kdy přibylo kamenných budov a ulice dostaly dláždění. K domům měšťanů patřily i podzemní prostory tvořené sklepy a raženými štolami. Středověké Znojmo obklopené téměř nedobytnými hradbami mělo rozlohu přibližně 35 – 40 hektarů a podzemí se nacházelo prakticky pod celou touto plochou. Předpokládá se, že chodby se začaly budovat někdy na přelomu 14. a 15. století v různých vlnách. Budovatelské úsilí se soustředilo do klidných dob a v časech nepokojů práce ustávaly. Na ražení chodeb se zřejmě podíleli i jihlavští havíři, ovšem nikoliv proto, že by ve Znojmě něco hledali – Dyjský masiv neobsahuje nic, co by stálo za těžbu.
Znojemské katakomby |
Raziči používali poměrně jednoduché prostředky odpovídající středověké technice: sekáč, mlátek, lopatu a špičák. Vyrubaný materiál se vynášel ven v putnách nebo v kožených pytlích. Pokud měli k dispozici rumpál nebo dřevěný trakař, byl to už výkřik technologie. Tvrdou horninu rozrušovali tak, že ji nejprve rozpálili ohněm ze smolnatého dřeva a pak ji polévali vodou (tzv. „sázení ohně“). Předpokládám, že si dovedete představit, jak to v nízkých a úzkých chodbách při takové operaci vypadalo. Pracovníků nebylo nikdy dost a práce postupovaly velmi pomalu. V tvrdých horninách byl i při desetihodinové pracovní době dosahován měsíční postup někdy jen okolo dvou metrů. Přesto bylo v historickém jádru města vybudováno cca 12 kilometrů chodeb – a to jsou jen prostory druhého, třetího a části čtvrtého patra, tedy v hloubce od tří do jedenácti metrů. Materiál vytěžený z podzemí se z velké části používal na nadzemní stavby.
Znojemské chodby byly pravděpodobně budovány jako skladové zařízení. Znojmo bylo bohaté jak vínem, tak dalšími plodinami a produkty a krom toho leželo na významné obchodní cestě, takže bylo i důležitým obchodním střediskem. Později, když se město začlenilo do řetězce pohraničních pevností, získalo znojemské podzemí roli důležité součásti městského pevnostního systému. Kvůli zmatení nepřítele byl tento systém vybudován opravdu mimořádně spletitě a nepřehledně, a to jak v horizontálním, tak vertikálním směru. Krom toho podléhal nejpřísnějšímu utajení, znal jej pouze nejužší okruh členů městské správy a dodnes se nikde nenašel jeho plán nebo popis.
Jednou z nejnáročnějších součástí projektu byl vodovod. Větší část vody přitékala do podzemí průlinami v sedimentech a puklinami v pevných horninách a byla jímána do řady studní, spojených odvodňovací štolou, které se říkalo Jezuitský vodovod.
Ten se skládal z hlavního řadu a řady odboček, které zasahovaly do různých částí města a sváděly vodu z pramenišť severně od města. Trasa vodovodu vedla více než jeden kilometr od hradeb města ve zvlášť zbudované chodbě, která rovněž podléhala přísnému utajení.
Během času došlo k zanášení chodeb, zejména po 2. světové válce, kdy se odklízely trosky po bombardování. Tím došlo k poškození odvodňovacího systému, což v šedesátých letech způsobilo havarijní stav mnoha domů a ulic. Zejména proto se Znojemští odhodlali k systematickému průzkumu a sanaci svého podzemí, přičemž se snaží o zachování co nejvyšší autenticity prostor a dokladů o způsobu středověkého ražení chodeb. Při této příležitosti byla část podzemí zpřístupněna veřejnosti.
Pod Jihlavou je možná poklad
Přesuneme se teď o nějakých osmdesát kilometrů na severozápad, kde se rozkládá malebné město Jihlava, taktéž pěkně podsklepené. Jihlavský labyrint je po znojemském druhý největší na území České republiky. Jeho první patro vznikalo ve čtrnáctém století, druhé patro v šestnáctém století a v sedmnáctém století byly proraženy spojovací chodby a podzemí bylo zpevněno cihlovými pásy. Podle nejnovějších měření představuje jeho délka 25 km a celková plocha 50 000 m2.
Jihlavské chodby tesané |
O příčinách vzniku jihlavského podzemí existovaly různé hypotézy. Dlouho se jihlavští historikové domnívali, že je pozůstatkem starých stříbrných dolů. Jenže při geologickém průzkumu v šedesátých letech minulého století vyšlo najevo, že ostroh, na němž Jihlava stojí, neobsahuje stříbra ani co by se za nehet vlezlo. Další teorie hovořila o tom, že hlavní účel chodeb byl ryze vojenský. Ale nikde v análech není ani zmínka o tom, že by vojsko kdy tyto prostory využívalo (tedy s výjimkou švédské okupace v době třicetileté války). Je pravda, že se chodby za doby obléhání staly útočištěm civilního obyvatelstva – lidé mohli libovolně přecházet z domu do domu a prakticky přenesli městský život z povrchu do podzemí.
A tak přišla ke cti varianta třetí, nejpravděpodobnější – podle ní tyto chodby vděčí za svůj vznik opět hospodářským důvodům. Jihlava totiž ležela na křižovatce středověkých cest. V době, kdy upadalo dolování stříbra, začal růst význam obchodu a řemesel. Stavební parcely středověkých měst, spoutaných hradbami, byly jednak drahé a krom toho velmi úzké. Například do přízemní části domu se vešel jenom mázhaus, kterým se vjíždělo do dvora, a klenutá místnost, sloužící měšťanům jako kupecký krám, řemeslnická dílna, případně výčep. Vzhledem k tomu, že v té době byly domy jen jednopatrové, zabíraly obytné místnosti celé patro. Do dvora se tak tak vešly kůlny pro vozy a stáje pro hospodářská zvířata. Kam dát zboží a výrobky? Řemeslníci a kupci se proto rozhodli využít stávajících sklepů, které systematicky rozšiřovali.
Jihlavské chodby obetonované |
Když Jihlavu v srpnu 1328 postihlo silné zemětřesení, bylo mnoho rudných dolů zavaleno a zaplaveno vodou, takže se v nich nedalo těžit. V důsledku toho přišlo o práci mnoho horníků, čehož využili jihlavští měšťané, kteří je zaměstnali na prohlubování a rozšiřování sklepení a jejich přebudování na skladovací prostory. (Převis nabídky těchto prací byl zřejmě tak velký, že přiměl část jihlavských horníků k angažmá na podobném projektu v nepříliš vzdáleném Znojmu.) Při rozšiřování sklepů a ražbě chodeb docházelo ke vzájemnému křížení a propojování, což nechávalo měšťany poměrně v klidu, protože všechny domy na náměstí a okolo něj patřily městskému patriciátu, který tvořil úzkou a velice pevně semknutou vrstvu obyvatelstva. Neexistuje prý ani jeden doklad, že by jeden měšťan druhému z podzemí něco ukradl. Před ostatními obyvateli města ale patriciát údaje a podrobnosti o podzemí z pochopitelného důvodu přísně tajil. Proto ani jeden z jihlavských kronikářů neuváděl o podzemí žádné podrobnosti.
Kromě piva, vína a dalšího zboží byly v podzemí mnohdy uloženy i jiné cennosti. Kupříkladu za husitských válek zde byl roku 1421 uschován poklad Sedleckého kláštera, z něhož zůstal v městském archivu velice cenný opis Zbraslavské kroniky. Za napoleonských válek se zase několik jihlavských měšťanů obávalo drancování, a proto se rozhodli své peníze a šperky ukrýt do podzemí. Válku sice přežili, po ní ale onemocněli cholerou a zemřeli, aniž stačili poklad vyzvednout. Pokud je tato legenda pravdivá, čeká poklad na své nálezce dodnes.
Po druhé světové válce nebyl zpočátku o podzemí zájem, ale od roku 1956 se zvýšil tlak návštěvníků i obyvatel města na to, aby se alespoň část podzemí zpřístupnila. Tehdejší kulturní odbor radnice nechal tedy vyčistit cca 1 kilometr chodeb, opravit vybouraná místa, nainstalovat elektrické osvětlení a v roce 1957 zpřístupnil tento úsek veřejnosti. Jenže pak přišlo deštivé jaro 1961 a zvedla se hladina spodních vod. Na náměstí se propadly nákladní automobily, mnoho objektů došlo úhony, a zřítilo se dokonce průčelí jednoho z domů. Bylo zle, takže okamžitě začaly zpevňovací práce. Bohužel, spočívaly v betonáži chodeb, takže se jejich profil snížil asi o polovinu, pouze část podzemí pod Okresní knihovnou a částí kláštera sv. Kříže zůstala v původním stavu. Chodby byly pouze zpevněny betonovými pilíři a také původní cihlové podlahy byly obetonovány.
Rozsah původního podzemí, to znamená před sanací, byl patrně větší.
Do podzemních prostor je možné sestoupit z domovních sklepů většiny budov v historickém jádru města a krom toho také například od morového sloupu uprostřed náměstí. Prohloubené sklepní prostory se nalézají 2 – 4 m pod povrchem a tvoří první patro, z něhož lze sestoupit do patra druhého v hloubce 4 – 6 metrů. Pod některými významnými domy je 10 – 14 metrů pod zemí raženo i patro třetí. V současné době se nejhlubší místo celého jihlavského podzemí nachází 22 m pod povrchem.
Praha: Rudolfova štola
Na naší pouti historickým podzemím českých měst se krátce zastavíme v Praze. Praha nemá žádný labyrint, ale množství izolovaných objektů, jako jsou sklepení, krypty a různá odvodňovací zařízení. Mezi ně ovšem patří i jedna perla evropského významu, a to sice Rudolfova štola. Začíná na levém nábřeží Vltavy nad Štefánikovým (dříve Švermovým) mostem u domku správce štoly (tzv. Havírna), prochází pod Letenskou plání a ústí u bývalé Šlechtovy restaurace ve Stromovce. Měří 1 102 metrů, její šířka se pohybuje mezi 0,7 a 1,0 metru a výška dosahuje 2 – 3 metrů. O její stavbě rozhodl roku 1581 císař Rudolf II. Dokončena byla za přispění kutnohorských horníků v roce 1593 a díky nepřetržitým opravám je – na rozdíl od Šlechtovy restaurace – funkční dodnes.
Ústí Rudolfovy štoly v pražské Stromovce |
Štola zkracuje meandr Vltavy a využívá dvanáctimetrového rozdílu ve výšce hladin k přívodu vody do rybníků v dnešní Stromovce (dříve Královská obora). Aby se rubací práce urychlily, byla štola ražena z deseti porubů proti sobě – osm z nich se nacházelo na dně 4 – 49 metrů hlubokých šachtic, přičemž dvě z nich ústí na Letné na povrch dodnes. V 80. letech minulého století byla štola podrobena speleologickému průzkumu včetně oněch pracovních šachtic, po němž následovala stejná chyba jako v případě jihlavského podzemí – některé části byly necitlivě zastříkány betonem.
Asi třistametrový úsek štoly směrem od Stromovky je opatřen elektrickým osvětlením a povalovou podlahou a příležitostně se otevírá pro exkurze.
Plzeň: podzemí s vodovodem
Původním správním centrem západních Čech byl nejprve přemyslovský správní hrad ve Starém Plzenci, doložený písemnými prameny z roku 976. Jenže český král Václav II. na konci 13. století přesunul centrum královské moci v západních Čechách na nové královské město, takzvanou Novou Plzeň, jak je v listinách té doby nazýváno. Nové město bylo budováno velmi velkoryse: kolem obdélníkového náměstí byly vystavěny pravidelné domovní bloky vymezené pravoúhle se protínajícími ulicemi. Plzeňské historické podzemí vznikalo postupně od 13. století a bylo dobudováno v průběhu 19. století. Jsou to dvou až třípatrové sklepy, které sloužily k uchovávání potravin, dále řemeslnické provozovny, vinopalny a sladovny. V neposlední řadě i účelová technická zařízení – odvodňovací štoly, štoly přivádějící vodu k vodárenskému zařízení, kanalizace a studny. Velké množství studní na tak omezeném prostoru ale narušilo hladinu spodní vody v celém městě, takže mnohé vyschly a používaly se jako odpadní jímky.
Ukázka plzeňského podzemí |
Archeologický výzkum těchto studní přinesl mimořádně bohaté nálezy hmotných dokladů každodenního života středověkého města. Výběr z rozsáhlých nálezů keramiky, skla a dřevěných výrobků je vystaven ve zpřístupněné části plzeňského podzemí.
Zásobování vodou dosáhlo kritického stavu na počátku 16. století. Městská rada proto rozhodla o výstavbě vodovodu, s níž byla spojena rozsáhlá úprava vodovodního režimu města. Byla postavena vodárenská věž s vodním strojem, který systémem pump tlačil vodu do olověné nádrže, odkud byla vedena dřevěným potrubím do kašen na náměstí. Vodárenská věž tvoří dodnes jednu z dominant Plzně.
Dalším významným počinem spojeným s plzeňským podzemím bylo vybudování odpadní stoky odvádějící vodu z městských jatek na jižní straně města. Tuto zděnou stoku přistavěnou k městské hradbě v roce 1637 financoval cech plzeňských řezníků. Na stoku byl po dalších tři sta let napojován kanalizační systém města, který patřil v českých městech k nejdokonalejším.
V prohlídkovém okruhu plzeňského historického podzemí jsou k vidění typické ukázky městských sklepů z doby mezi 14. a 15. stoletím. Jsou zde zpodobněny i postupy výstavby hospodářského i technického zázemí města. Ve výběru tu návštěvníci najdou archeologické nálezy a předměty dokumentující život obyvatel středověkého města.
——————
Utajené podzemí: Litoměřice
O Litoměřicích se ví, že mají velmi rozsáhlé podzemí. Sklepy, vykopané někde i tři patra nad sebou, jsou propojeny sítí chodeb. Svou délkou cca 3 km patří k nejdelším v Čechách. Část tohoto podzemí, v délce 366 m, je zpřístupněna ve formě lapidária Okresního vlastivědného muzea. Do litoměřického podzemí se vstupuje z vinárny Radniční sklípek na Mírovém náměstí. Otevřeno je od června do srpna od 11:00 do 18:00 hod., v období od září do května je nutné se telefonicky objednat.
Tak toto nebyl nějaký zkrat. To je prosím souhrn všech informací, které může turista o litoměřickém podzemí najít na internetu. Ani slovo o historii, způsobu budování, účelu sklepení, žádná veselá historka z natáčení. I když – jedna by se přece jen našla: existuje Občanské sdružení litoměřického podzemí, které vás nejdříve na svých webových stránkách pěkně přivítá a pak vás zmrazí upozorněním:
Prosíme Vás, abyste si případné informace o přístupnosti/nepřístupnosti podzemí nechali pro sebe.
Pokud se informace tohoto typu ve fóru objeví, bude smazána!
Pokud s tímto souhlasíte, můžete přejít na Fórum občanského sdružení litoměřického podzemí.
Pokud s tímto nesouhlasíte, nevstupujte.
Nevstoupil jsem. Ještě bych se – nedej pámbu – něco dozvěděl.
——————
Stalo se za první republiky. Majitel bývalé kavárny Central jednoho dne s hrůzou zjistil, že se mu ze sklepa ztrácejí lahve s vínem. A co čert nechtěl, jednalo se o nejlepší uherské odrůdy a ročníky. Podnikl tedy zdlouhavé a vyčerpávající pátrání, jehož výsledkem byl poznatek, že jeho sklep má sice poněkud komplikované, leč přesto přímé spojení se sklepením pod kasárnami. Vojáci – průzkumníci pronikli až do částečně zatopených podzemních chodeb, kterými podnikali dlouhou plavbu na neckách až do sklepa pod kavárnou. Tímto způsobem si vylepšovali těžkou službu v armádě. Kavárník ovšem nehodlal ozbrojené složky sponzorovat a vzniklou situaci vyřešil masivní ocelovou mříží.
Připravil: Dean Valášek
Foto: Magistrát města Plzně a Jihlavy, MěÚ Znojmo
a Dean Valášek