V kuchyni je vždycky více legrace než v obýváku. To byl alespoň závěr jednoho mého přítele na univerzitě, když jsme zůstali sedět úplně sami v obývacím pokoji jednoho bytu, zatímco ostatní hosté se seskupili kolem jídla v kuchyni, živě se bavili a vtipkovali. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jakou měl ve skutečnosti pravdu. Kuchyně lidi uvolní, ti se v ní cítí jako doma, vychutnají si dobré jídlo a ještě se dobře pobaví.
Na brilantní jednoduchost tohoto poznatku určitě nezapomněl Christopher von Prack, generální ředitel pražského pětihvězdičkového hotelu Palace. Bez ohledu na plyšovou opulenci interiérů hotelu Palace zve pan von Prack koncem každého měsíce svou barvitou sbírku hostů z korporátní klientely až po představitele cestovních kanceláří, bankéře, pracovníky velvyslanectví, a dokonce i jednotlivé novináře, aby se zastavili na trochu toho dobrého jídla a zábavy – ano, uhodli jste – v hotelové kuchyni.
Poté, co se sešli v restauraci hotelu Palace u přivítací skleničky šampaňského a vyslechli krátký úvod, oblékli si hosté černé hotelové zástěry a kuchařské čepice a zamířili po schodech do kuchyně. Tématem tohoto měsíce byl mix něčeho starého a něčeho nového. Novum spočívalo v tom, že se do prostředí klasické elegance hotelu Palace dostala tak hutná a tradiční záležitost, jako je zabíjačka. Starý prvek představovaly takové rurální speciality, jako jsou jitrnice a jelita, která vzbuzovala tytéž spokojené (a téměř provinilé) úsměvy, které vždycky provázejí takovou hard-core venkovskou stravu. 
Kuchaři z hotelu Palace se vrátili ke kořenům, opravdu se vytáhli a všichni si to náramně užili. Ostatně, kdo může říci, že si dal v hotelu Palace tlačenku s octem a cibulí?
Kip Bauersfeld