|
Chodsko patří mezi nejatraktivnější oblasti v České republice. Částečně díky zdejší malebné krajině, částečně díky bohaté a velmi zajímavé historii. Nejvíce však zaujme svérázný způsob života místních obyvatel – Chodů, jejich pověstná konzervativnost až tvrdohlavost. Na druhé straně tato vlastnost uchovává při životě spoustu prvků, jež v jiných krajích dávno vymizely. Udržuje se spousta rodinných i výročních obřadů (masopust, Velikonoce, pouti…), místní obyvatelé hovoří libě znějícím, trochu zpěvným dialektem, ženy při mimořádných příležitostech dodnes oblékají tradiční lidový kroj.
Málokterý jiný region se pyšní takovou atmosférou, jakou má právě Chodsko. Kromě romantické nátury je tento region sympatický i čistou, líbeznou krajinou, která vábí hosty k dlouhým toulkám po lesích, lukách i pahorcích. Není divu, že Češi Chodsko považují za jeden z nejvhodnějších krajů pro svou druhou dovolenou a rádi ho navštěvují!
Chodsko – království mnoha zážitků
Souvislý pás lesních hvozdů Český les – Šumava – Bavorský les – Hornofalcký les je přírodovědecky i turisticky souhrnně označován jako Zelená střecha Evropy. Aby ne, vždyť jde o největší souvislou lesní plochu v Evropě. Více než třetinu rozlohy Zelené střechy Evropy tvoří národní parky. Nynější krajinná rekreační a turistická oblast Chodsko je členitá a po tisíc let kultivovaná krajina hlubokých lesů, táhlých úbočí hor, malebných hájků, zlatavých polí, barevných podzimních strání a s nepřeberným množstvím památek skýtá mnoho příležitostí k nezapomenutelným rozhledům do kraje. I proto je Chodsko považováno za „království“ dalekých rozhledů. Rozmanitost lesních i polních vycházek, rovinných i horských, je dána přívětivostí krajiny, působící příznivě jak na nervy, tak i na duši i celou tělesnou schránku. Všude se setkáte s velmi přívětivými lidmi, potomky starých Chodů. Lidový folklor připomínají různé slavnosti, např. Chodské slavnosti v Domažlicích. Tam se sjíždějí v polovině srpna snad všichni dudáci z ČR. V kraji se dochovalo i krajkářství, paličkování nebo tvorba typické chodské keramiky a zejména výroba vyhlášené gastronomické speciality – chodských koláčů.
Historický exkurz
Chodskem jako takovým dnes rozumíme pohraniční oblast na rozhraní Českého lesa a Šumavy, zahrnující 11 historických chodských obcí – Draženovice, Postřekov, Klenčí pod Čerchovem, Chodov, Újezd, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Klíčov, Chodskou Lhotu a Pocinovice.
A kdo vlastně jsou Chodové? V minulosti se takto označovali královští poddaní pověření úkolem střežit zemskou hranici (odtud i pojmenování – odvozené od chození po hranici). Hraniční služba byla velmi náročná a vyžadovala vedle značné fyzické zdatnosti i notnou dávku odvahy. Jejich úkolem bylo včas signalizovat nebezpečí, případně odrážet menší oddíly. Že Chodové nebrali tuto povinnost na lehkou váhu, o tom svědčí po staletí stabilní poloha západní hranice českého státu. Náročnost strážní služby byla ze strany panovníků kompenzována ve 14.– 17. století řadou privilegií, jimiž se Chodové odlišovali od ostatních poddaných v zemi, např. vlastní samosprávou, zproštěním od povinnosti roboty apod. Jejich postavení bylo velmi podobné postavení obyvatelů poddanských měst.
Strážním úkolům byly uzpůsobeny i chodské vsi. Jejich dispozice vycházela z potřeby dokonalé obrany zajišťované malým počtem obránců. Vsi se stavěly buď na svazích, nebo na úpatích kopců, aby byly co nejdéle ukryty před nepřítelem vstupujícím do země. Na vrcholcích kopců nad vesnicemi stálo strážní místo, odkud se vysílaly signály o hrozícím nebezpečí (např. na Hrádku nad Újezdem, kde dnes stojí pomník Jana Sladkého Koziny). Vlastní vsi se skládaly z jednotlivých dvorů kolem prostorné, uzavřené návsi se dvěma přístupovými cestami, které se daly snadno zatarasit a bránit. Obranu dále doplňovaly stodoly a hrazené zahrady ve dvorech. Každý útok na takto opevněnou vesnici znamenal pro nepřítele vážnou, často nepřekonatelnou zábranu, jejíž dobývání přinášelo neúměrné ztráty, zvláště, když ves hájili zkušení a odhodlaní bojovníci. Někde se tato lidová architektura zachovala dodnes – v Mrákově, Postřekově, Trhanově, Klenčí pod Čerchovem…
Korporativně uspořádaný celek výše zmíněných 11 chodských vsí tvořil jednotnou obec s vlastní pečetí, praporem, samosprávou a společnými výsadami. Chodsko samotné si můžeme rozdělit ještě na dvě části, které se od sebe vzájemně liší – horní a dolní Chodsko. Rozdíly nejsou veliké, ale při bližším pozorování přeci jen patrné:
Horní Chodsko – podhorský, spíše chudší kraj, kde se příliš nedařilo zemědělství. Právě proto se lidé spíše věnovali řemeslu (klenečská keramika, postřekovští komínáři…). V drsnějších podhaltravských podmínkách lidé více drželi při sobě, a proto se v jejich kalendáři častěji objevují světské svátky (postřekovský masopust). Chudší podmínky se promítly do zdobnosti lidového kroje, který je tu oproti dolskému méně zdobný a působí chudším dojmem. Méně zdobné jsou i tradiční chodské koláče, které používají sice stejnou technologii, ale tvarohu (nejdražší suroviny) používají menší množství. Obyvatelé jsou velmi temperamentní, rovněž hudba i tanec působí „divočejším“ dojmem.
Dolní Chodsko – kraj leží dále od horského pásma Českého lesa i Šumavy, podmínky pro zemědělství zde byly mnohem příznivější než na horním Chodsku, proto se tato oblast vyznačovala větším bohatstvím. To se promítlo i do některých jiných sfér života. Dolský kroj je co do výzdoby mnohem pestřejší, slaví se více církevní svátky (pouti, Boží tělo), chodské koláče používají více drahého tvarohu a navíc jsou sypány rozinkami a mandlemi. Zdejší obyvatelé působí v rámci Chodska rozvážněji a klidněji, stejně jako styl dudácké muziky je uhlazenější.
Ve skutečnosti Chodové nežili jen v oněch jedenácti vsích okolo Domažlic. Hlídali celý pohraniční hvozd, jehož středem probíhala hranice, a existovali tedy i Chodové tachovští, prachatičtí… Ale jejich význam od středověku postupně upadal, jednotlivá panství kupovala od českých králů šlechta a dávná privilegia zmizela v čase, aniž někdo něco namítal.
Po stopách Koziny a Lomikara
Ne tak ovšem Chodové z okolí Domažlic. Ti se tak dlouho brali za svá práva, až spor s vrchností vyvrcholil známou selskou rebélií, o které se – díky románu Psohlavci Aloise Jiráska – učí děti v čítankách. Vzpouru vedl sedlák Jan Sladký z Újezda, zvaný podle statku, na kterém hospodařil, Kozina. Místní pobělohorská cizácká šlechta, která Chodům na práva sahala, je v románu zosobněna Lomikarem (v reálu se jmenoval Volf Maxmilián Lamminger) a celá revolta vyvrcholila porážkou sedláků a popravou Koziny. Ve skutečnosti bylo všechno trošku jinak, Jirásek si hodně přimyslel a přibarvil, příkladem budiž známý chodský prapor, na kterém je podle Jiráskova popisu a vyobrazení Mikoláše Alše psí hlava. Historické prameny z r. 1543 však prokazují, že Chodové se shromažďovali pod praporem, na kterém byl zobrazen pár plstěných bot. Ať už věříte na dějepis skutečný, nebo viděný prizmatem školní povinné četby, každopádně můžete navštívit celou řadu památných míst spojených s touto historií.
Určitě si nenechte ujít výlet na Kozinův rodný statek v Újezdě a nedaleký památník na vrchu Hrádek. Putování po červené značce (cca 6 km) začíná na domažlickém náměstí (rozcestník u kláštera). Procházka silničkou mezi poli, která nabízí cestou pěkný výhled na Čerchov, dovede turisty až do malé vesničky Újezd. Zde se na návsi ve statku nachází muzeum J. S. Koziny. V něm je i expozice věnovaná dějinám domažlických Chodů ve 13. – 18. století, dále chodská selská jizba z počátku 20. století a výstava zemědělského nářadí ze stejné doby.
Po prohlídce muzea pak mohou zdatnější jedinci absolvovat výšlap (2 km) na vrch Hrádek (585 m n. m.) – bývalé strážní místo – dnes s Kozinovým památníkem, krásným výhledem do kraje a restaurací. Celý výlet je z Domažlic možno absolvovat pěšky, na kole nebo i autem.
Dalším památným místem spojeným se selskou vzpourou je zámek v Trhanově. Tento barokní jednoposchoďový zámeček byl postaven v letech 1676 – 1677 majitelem trhanovského panství Volfem Maxmiliánem z Lamingenu – tedy oním známým Lomikarem. Dnes je z něj škola v přírodě.
A když už jsme u těch rebélií poddaného lidu přetvořených Jiráskem do pohádkových příběhů, je nutné upozornit i na unikátní naučnou stezku Po stopách Jiráskovy Lucerny, která se nachází v krásném okolí Staňkova na Domažlicku. Dvanáctikilometrová trasa s deseti informačními tabulemi je inspirována místní legendou o hlohovském mlýnu Paseka, ležícím právě nedaleko Staňkova, který byl předlohou pro mlýn v Jiráskově Lucerně. Mlýn na říčce Zubřině byl postaven v roce 1703. Dodnes jej vlastní původní majitelé z rodu Pavlíků a pyšní se téměř originálním mlýnským zařízením. Stezka ke starému mlýnu vede od nádraží v Osvarčíně přes hrádek Lacembok, který zřejmě představuje v Lucerně onen Lesní zámeček, potom přivádí turisty na vrch Mastník a celá pouť končí na staňkovském nádraží. Naučný chodník má, kromě oživení vzpomínky na klasickou Jiráskovu divadelní hru, obohatit návštěvníky Staňkovska znalostmi o zdejších přírodních, zoologických a geologických zvláštnostech krajiny.
|
Cyklistika tuzemská i mezinárodní Součástí Chodska je Český les, asi 80 km dlouhé pásmo při hranicích s Německem. Na druhé straně hranice je to pak obdobný Bavorský les. Oblast je „prošpikována“ celou řadou cyklostezek vedoucích po obou stranách hranice i skrz ně. Z těch nejznámějších je to Cyklotrasa č. 2014 z Domažlic přes hranici do německého Furth im Wald a jinou trasou zpět do Domažlic. Trasa měří celkem 56 km. Kdo si netroufne celou štreku ujet naráz, může využít vlakového spojení mezi Domažlicemi a Furthem a celou cestu si rozdělit na dvě půlky: cyklotrasa Domažlice – Ovčí vrch – Furth im Wald má 20 km, ve směru Furth im Wald – Všeruby – Domažlice pak 35 km. Nebo je možno si projet pouze její část vedoucí jen po našem území: cyklotrasa Všeruby – Ovčí vrch má 17,5 km. Opačným případem je naopak Pohraniční trasa, která se doslova „motá“ skrz hranici: Rybník – Nemanice – Höll – Biberbach – Treffelstein – Tiefenbach – Stadtlern – Weiding – Schönsee – Pleš – Smolov. A kdo nechce vyjíždět z Domažlic, může využít Cyklotrasu přátelství, která vede z Horšovského Týna směrem na turistický přechod Švarcava. |
Domažlice – hlavní město Chodska
Jedná se o další nepřesnost. Město samotné k Chodsku nikdy nepatřilo, bylo královské a se samotnými Chody bylo často v přímém konfliktu.
Domažlice leží na přítoku Radbuzy – na říčce Zuřině – a má bohatou minulost. Původní osada vznikla na místě celní stanice při obchodní cestě do Bavorska již v 10. století. Kolem roku 1260 zde založil král Přemysl Otakar II. město, z jehož počátků se dochovaly části hradeb. Historický střed města – městská památková rezervace – je dosud obklopen zbytky gotického opevnění s Dolní bránou ze 13. století. Na náměstí stojí řada renesančních měšťanských domů s gotickým jádrem. Z období přestaveb, které probíhaly na konci 15. a v průběhu 16. století, pochází převážná většina slohových domovních portálů i ostatních datovatelných kamenických článků, viditelných na fasádách i skrytých v nitru domů.
Neodmyslitelnou dominantu domažlického náměstí i celého města tvoří odnepaměti impozantní válcová věž. Většinou je považována za věž kostelní, vybudovanou jako součást raně gotického chrámu. Druhý takový kostel s válcovou věží bychom v Čechách marně hledali. Podle odborné literatury je věž považována též za součást raně gotického opevnění města. Je zřejmé, že zde byly spojeny v jeden celek stavby, s jejichž sloučením se původně nepočítalo. Věž nemá mezi městskými věžemi v Čechách a zřejmě i v přilehlém Bavorsku srovnatelnou analogii. Nejstarší realistické vyobrazení věže přináší kresba města z r. 1592. Zde je věž zaznamenána prakticky v dnešní podobě.
Domažlická věž se od své osy vychyluje zhruba o 70 cm |
Věž je však vystavěna na mělkých základech a je při výšce 56 m odchýlena od svislé osy o 70 cm. Je to poznat na první pohled. Vnější průměr dosahuje 8 m, síla zdí prvního patra se blíží 280 cm. Obsahuje 12 pater spojených jednoduchými dřevěnými schody a zvonici se zvony. Věž je přístupná veřejnosti, z ochozu se naskýtá překrásný rozhled po městě i jeho okolí.
Dalším významným objektem, který nelze při prohlídce minout, je starobylý Chodský hrad, který vznikl spolu se založením města. Pohostinnosti domažlického hradu využili nejednou čeští králové, především Jan Lucemburský a jeho syn Karel. Z původní gotické stavby, kde sídlil královský purkrabí, chodský rychtář a zasedal chodský soud, se zachovala pouze štíhlá věž. Po velkém požáru v srpnu r. 1592 zůstal hrad zpustošený a v troskách. Barokní přestavba v letech 1726 – 27 a úprava v r. 1830 daly hradu dnešní podobu. Hradní budovy poté sloužily k nejrůznějším účelům: bylo tu okresní hejtmanství, cejchovní úřad, solnice, městská knihovna, městský archiv i muzeum. Dnes je zde umístěno Muzeum Chodska s národopisnými sbírkami, obrazy, uměleckými výrobky, historickými památkami, které dokumentují dějiny města, Chodska a širokého okolí.
Mezi další unikátní zajímavosti patří ponocný. Jeho noční pochůzky městem a jeho zpěv patří ke stále živé tradici Domažlic. Setkat se s ním je možno vždy v pátek a sobotu ve 21 a 22 hodin na náměstí u věže, kde zpěvem odpovídá na hlas pověžného, kterého uslyšíte z ochozu věže pět chválu Hospodinu a nabádat před ohněm. Ponocný v historickém kostýmu s halapartnou a lucernou je vděčným námětem pro fotoaparáty návštěvníků města. Ponocný se „koná“ od června do konce září, takže letos už ho nepotkáte, až příští rok. To však neznamená, že po ten zbytek roku „bez dozoru“ můžete v nočních Domažlicích tropit neplechu…
Ještě než opustíme Domažlice úplně, je třeba připomenout i další událost spojenou s městem – a to bitvu u Domažlic (1431). Z náměstí je to krátká procházka (3 km) po zelené značce do Baldova, na místo památného boje, kde Husité „zahnali zpěvem“ křižáky přes Všerubský průsmyk. Zde se nachází nedostavěný památník osazený deskami s daty dalších bitev husitských válek. A protože je odtud nádherný výhled na vrcholy Šumavy a Českého lesa, je místo opatřeno panoramatickou mapou KČT.
Klenčí pod Čerchovem
Obec, jedna z jedenácti historických chodských, je známá i z díla Boženy Němcové jako místo, kde žili Hanýžka a Martínek. Klenčí leží na staré zemské stezce spojující Prahu s Řeznem. První písemná zmínka je z roku 1325 v privilegiu krále Jana Lucemburského. Od roku 1546 je v Klenčí pod Čerchovem zřízena celní a poštovní stanice. Obec byla vyhlášena památkovou zónou. Klenčí je přirozeným centrem horního Chodska, regionu s živým folklorem. Tradiční je výroba keramiky – umělecké i technické, zpracování dřeva, v minulosti pak výroba paličkovaných krajek. Klenčí je také rodištěm spisovatelů Jindřicha Šimona Baara a Jana Vrby a hudebníka Jindřicha Jindřicha. Baar má zde také své muzeum, Jindřich Jindřich ho má v nedalekých Domažlicích.
Kdo už by byl historií přesycen, může Klenčí využít jako východiště mnoha turistických stezek vedoucích do nedotčené přírody Českého lesa a masivu Čerchova (1042 m n. m.). Tato nejvyšší hora Českého lesa je velice zajímavá pro pěší turisty. Za totality byla – tak jako celé tehdejší tzv. pohraniční pásmo – nepřístupná a zůstala tam, kromě rozhledny z roku 1905, takřka nedotčená divočina. Ostatně v celém příhraničí je velice zachovalá příroda, jež nyní už téměř zahladila jizvy po železné oponě.
Horšovský Týn
Město bylo již v roce 1953 vyhlášeno městskou památkovou rezervací, která kromě významných historických budov chrání také vlastní městskou zástavbu jako celek. Dochoval se zde takřka nedotčený urbanistický soubor, v němž lze sledovat stavební a umělecký vývoj od rané gotiky až k pozdnímu baroku. Také státní zámek Horšovský Týn se v dějinách české architektury řadí k významným dílům českého uměleckého odkazu. Byl založen jako raně gotická falc pražským biskupem těsně po roce 1258. Po požáru roku 1547 byl přestavěn ve stylu italské renesance významným vlašským architektem Augustinem Gallim. Poslední velké úpravy probíhaly kolem roku 1880 pod vedením profesora Josefa Schulze. Interiéry státního zámku poskytují zajímavý přehled o úrovni bydlení a životního stylu od renesance až po empír a biedermaier. Cenné jsou i soubory obrazů, gobelínů a porcelánu.
Veřejnosti je objekt zpřístupněný v šesti prohlídkových okruzích: Hrad, Zámek, Kuchyně, Purkrabství (Městské muzeum), Erbovní sál a zvláštní kapitolou je pak okruh Mitsuko. Tato expozice je věnována Japonce Mitsuko Coudenhove, která se koncem 19. století provdala do Evropy a žila na zámku v nedalekých Poběžovicích. Přišlo k tomu tak, že předposlední majitel panství Jindřich Coudenhove-Kalergi se za svého pobytu v Tokiu, kde působil jako rakouský diplomat, oženil s Japonkou, opustil diplomatické služby a usadil se se svou novou ženou trvale v Poběžovicích. Tento zámek je zajímavý mimo jiné i tím, že zde dva roky pracoval barokní sochař Jan Brokoff, který zde založil kamenicko-sochařskou huť, a jako učitel hudby zde působil Bedřich Smetana.
Příslušníci rodu Coudenhove setrvali v Poběžovicích až do r. 1945, kdy ho museli opustit (potomek této rodové větve doktor filosofie hrabě Richard Mikuláš Coudenhove–Kalergi se stal později duchovním otcem Panevropské unie a zároveň jejím prvním prezidentem). Poté zámek pustl, po roce 1970 se jedna jeho část zřítila a dnes zde probíhají nákladné opravy budovy i přístavby, tzv. jižního křídla.
Čečovice V této obci se nachází jedna z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších gotických staveb domažlického regionu. Bývá považována za záhadu české venkovské architektury 14. století. Architektura a zejména kamenická výzdoba vnějšího pláště i interiéru kostelíka v celkem nevýznamné vsi je totiž ztvárněna podobně jako architektura velkých katedrál. V interiéru se dochovaly původní gotické omítky s bohatou lineární kresbou a dvě vrstvy renesančních maleb. Kostel se stal národní kulturní památkou. Čečovicím náleží i zámeček, který patří ochráncům památek Jiřího Lábka z Plzně. Ti zámek dostali od původních majitelů, kteří jsou už v důchodovém věku, v roce 1998. V roce 2001 byl zámeček poprvé zpřístupněn veřejnosti při Dnech evropského dědictví.
Text: -GoGo-
Foto: město Domažlice; CzechTourism