V zadní části starého landroveru je těsno a řidič se s jízdou po úzké horské asfaltce rozhodně nemaže. Křečovitě se držím madel a snažím se mezi nadskakujícími pasažéry pozorovat rozlehlé čajové plantáže. Sytě zelené pruhy čajovníků pokrývající v pravidelných rozestupech kopcovitou krajinu nejsou jen součástí zdejšího zemědělského průmyslu, ale také velkou turistickou atrakcí. Stejně jako místní jahodové, včelí, květinové, zeleninové nebo motýlí farmy. Jsme v poloostrovní části Malajsie v centrální oblasti Cameronské vysočiny.
Vysočina Cameron Highlands je vyhlášenou rekreační oblastí a nachází se přibližně 250 kilometrů severně od Kuala Lumpuru v nadmořské výšce kolem 1 600 metrů. Tak jako my opouštíme prašná města a míříme do Krkonoš nebo na Šumavu, Malajsijci a s nimi i velký počet zahraničních turistů jezdí nasávat horský vzduch na Cameronskou vysočinu. Podnebí je oproti ostatním částem Malajsie velmi příjemné a svěží, vyčerpávající vedro přímořských letovisek se tu mění v ranní opary a chladivé vánky. Teplota se udržuje na příjemných pětadvaceti přes den a deseti stupních v noci, což je v zemi kousek nad rovníkem k nezaplacení.
Čajový cestovní ruch
Historie Cameron Highlands se začala psát v roce 1885, kdy byl zeměměřič britské koruny William Cameron vyslán zmapovat vysoká horstva sto padesát kilometrů severně od Kuala Lumpuru. Tenkrát, když po návratu oznamoval svým nadřízeným objev „hezké plošiny“, ještě netušil, že jeho kroky vedly na místa budoucích největších čajových plantáží Malajsie. Do bujné pahorkatiny, která posléze získala jeho jméno, se brzy vydali pěstitelé čaje a čínští farmáři. Ve třicátých letech minulého století Britové pochopili, že v osvěžujícím horském klimatu je o mnoho lépe než v úmorném tropickém žáru, a započala rekreační éra oblasti spojená s významnějším stavebním ruchem. Na ni plynule navázal rychlý rozvoj turistické infrastruktury, který (především v souvislosti s nebývalým ekonomickým růstem státu v posledních letech) nabývá na síle. Hotelové resorty rostou jako houby po dešti a v oblasti bohužel nastává učebnicový rozpor mezi ochranou přírodního prostředí a hospodářskými zájmy člověka.
 Zdejší městečka jsou plná restaurací všeho druhu. V indickém bistru se jí rukama, místo talíře poslouží list banánovníku |
Vysloužilé landrovery, symboly Cameronské vysočiny, vyjíždějí den co den s turisty na vrchol nejvyšší hory Gunung Brinchang (2 032 m), odkud je za dobrého počasí fantastický rozhled na divoce členitý tropický prales i pravidelné linie čajovníkových keříků, kterým se zde neobyčejně daří díky takřka každodenním dešťovým přeháňkám. První řady „zeleného zlata“ pokryly svahy Cameronské vysočiny v roce 1929 a zakladatelé je pojmenovali Boh Plantations Sendirian Berhad. Současná společnost BOH vlastní celkem čtyři plantáže: Boh, Sungei Palas, Fairlie a Bukit Cheeding. Tři z nich se nacházejí v Cameron Highlands. Jejich celková rozloha činí 1 200 hektarů. Při produkci 3 000 kilogramů z hektaru společnost vyrobí čtyři miliony kilogramů čaje ročně, což představuje přibližně 5,5 milionu čajových šálků denně. Toto množství představuje asi 70 % malajsijské produkce a 50 % denní spotřeby. Firma BOH vyváží čaj mimo jiné také do Japonska či USA a stala se vedoucí společností v produkci čaje v Malajsii
Kdo a jak
Čajové lístky se sbírají ručně pomocí zvláštních nůžek nebo za použití speciální sekačky. Na práci jsou v naprosté většině případů najímáni gastarbeiteři z chudších států jihovýchodní Asie. Pokud se za nimi vydáte úzkými „uličkami“ mezi keříky, zjistíte, že se o sběr nejkvalitnějšího černého čaje v Malajsii starají především Filipínci, Indové, Nepálci a Bangladéšané. V provizorních vesničkách pod plantážemi mají dřevěné ubytovny, často nechybí ani malý hinduistický kostelík. Přestože si tvrdou dřinou vydělají sotva dvě třetiny průměrného malajsijského platu, na osud nežehrají. Jsou rádi za každou pracovní příležitost.
 Tvrdou práci sběračů obstarává levná pracovní síla z chudších států jihovýchodní Asie |
Malinká továrnička na zpracování čaje se nachází přímo mezi plantážemi. Mimo pondělí, kdy se čaj pouze sbírá, se zde pracuje každý den. Zhruba půlhodinová exkurze vás seznámí s celým výrobním procesem. Ten probíhá přibližně takto: zelené čajové lístky (sbírají se pouze ty horní) putují z plantáží ihned do továrny, kde postupně vadnou a poté jsou válcovány, lámány a deformovány, čímž se vylučuje tekutina, která v nich je obsažena. Rozdrcené lístky jsou posléze rozprostřeny na tácech, aby mohlo dojít k jejich okysličení. Jedná se o rozhodující stupeň výroby, trvající obvykle dvě až tři hodiny, během něhož musí být pečlivě kontrolována chuť a vůně, aby bylo dosaženo optimálních výsledků. Následuje přibližně dvacetiminutové sušení, kdy se polotovar přivádí do strojů, přes které proudí horký vzduch o teplotě téměř 100 °C. Obsah vody v lístcích se sníží na méně než tři procenta a rostlinky získávají důvěrně známou černou barvu a tvar. Nakonec se usušené lístky musí roztřídit – jde o poslední stupeň celého výrobního procesu, který je kompletně ukončen po dvou dnech. Kromě výrobní haly stojí za návštěvu také výstava věnovaná historii pěstování čaje v Cameron Highlands a čajovna s vyhlídkovou terasou, kde jsou k mání nejen různá balení čaje Boh, ale i nejrůznější dárkové předměty.
O farmách a záhadě Cameronské vysočiny
Druhou nejvýznamnější turistickou atrakcí jsou farmy všeho druhu. Například jahodová farma se vyznačuje pragmatickým způsobem pěstování – jahodníky jsou umístěny na třístupňové dřevěné konstrukci asi metr a půl nad zemí, aby mohly být jednodušeji zavlažovány a lidé se k nim při sklízení nemuseli zbytečně ohýbat. Působivá je i motýlí farma, která se skládá z několika částí. V té první si můžete prohlédnout hmyz často obrovských rozměrů – nosorožík (12 cm), saranče (9 cm), šváb (7 cm), pakobylky (až 20 cm). Hned vedle stojí voliéra, v níž poletují motýli nejrůznějších druhů a barev, přičemž je návštěvníkům umožněno pohybovat se přímo mezi pestrobarevnými krasavci. Jedním z nejúžasnějších, takřka mysticky působících zážitků bývá noční jízda Cameronskou vysočinou, při níž se vám naskytne úchvatný pohled na osvětlené skleníky rozeseté po temných úbočích. Farmáři v noci na ovoce i zeleninu svítí, aby urychlili růst a četnost své produkce.
 Trekking tropickým pralesem přináší vzácné botanické zážitky. Hmyzožravá láčkovka si u místních díky svému tvaru vysloužila přezdívku přírodní prezervativ |
Hlavními centry Cameron Highlands jsou živá městečka Ringlet, Tanah Rata a Brinchang. Největší z nich, Tanah Rata, je plné hotelů, penzionů, hostelů, dobrých čínských a indických restaurací a velkého počtu čajoven v anglickém stylu. Anglická koloniální architektura tu vůbec zanechala své stopy, například v podobě břečťanem porostlého hotelu Ye Olde Smokehouse poblíž pěkného osmnáctijamkového veřejného golfového hřiště. Za popularitou Cameronské vysočiny stojí také jedna neobjasněná záhada – tajemné zmizení proslulého amerického obchodníka s thajským hedvábím Jima Thompsona. Jednoho večera roku 1967 odešel ze svého domu na procházku a už ho nikdy nikdo neviděl. Mystérium životního osudu hedvábného magnáta dodnes provokuje návštěvníky hornaté vysočiny, s jeho jménem se setkáte ve všech turistických průvodcích, v hotelech koupíte knihu o jeho životě, Thompsonův dům je hojně navštěvován turisty… Jakkoliv to může vypadat kýčovitě, slavné zmizení tu zkrátka funguje jako turistický produkt.
 Cameronská vysočina je vyhledávanou rekreační oblastí. Na snímku „venkovské“ sídlo sultána |
Orang Asli
Zvláštním zážitkem je návštěva domorodé „vesnice“ (ve skutečnosti jde o shluk asi dvaceti chatrčí). Lidem, kteří v nich žijí, se říká Orang Asli. Antropologové tak souhrnně označují příslušníky osmnácti etnických podskupin původních obyvatel Malajského poloostrova. Každá z nich má vlastní jazyk nebo dialekt, kulturu a způsob života. Celkem se jedná zhruba o sto tisíc lidí. Čtyřicet procent z nich žije v divočině nebo její blízkosti. Podobnost označení se slovem orangutan není náhodná. Oba výrazy totiž pocházejí z malajštiny. Zatímco Orang Asli znamená „původní lidé“, výraz orangutan vznikl spojením termínů Orang a Utan, tedy „lesní člověk“.
 Malá příslušnice Orang Asli |
Prastarý způsob života Orang Asli pomalu dohasíná, moderní doba zasadila některým jejich komunitám těžký úder. Domorodci v Cameron Highlands již dávno neloví zvěř foukačkami, jejich vesnice ne jsou ukryty hluboko v pralese daleko od civilizace. Žijí sice, ve srovnání s vysokým životním standardem současných Malajsijců, ve velmi nuzných podmínkách, ovšem ekonomický vzestup státu je jaksi transformoval do podoby turistické atrakce. Přesto si zachovávají své jedinečné tradice a setkání s nimi je pro našince stále nevšední ces tovatelskou zkušeností. Příbytky Orang Asli stlučené ze dřeva, bambusu a vlnitého plechu stávají často poblíž hlavních komunikací, drobní domorodci ve vytahaných tričkách s anglickými nápisy prodávají u silnic zeleninu, med nebo nachytané motýly. Za drobnou úplatu (mně postačil pytel rýže a pár cukrátek) vás pozvou mezi sebe do osady.
 Typická vesnice Orang Asli. V prudkém svahu s výhledem do džungle je poskládáno kolem dvaceti chatrčí. Vše bez elektriky i plynu |
Mezi „domky“ se prohání a popelí nejrůznější domácí zvířena, dospělí působí rezignovaným dojmem, děti jsou veselé – bílých cizinců se nebojí a rády se fotí. Ještě netuší, že dobré časy Orang Asli pomalu končí…
Cameron Highlands je krajem mnoha tváří. Na jedné straně nádherné přírodní scenerie a nábožensky tolerantní soužití multietnického obyvatelstva, na straně druhé prudký rozvoj „tvrdého“ cestovního ruchu a smutný pohled na živořící domorodce. Přes všechny cameronské neduhy je cesta do malajsijského čajového ráje skvělým zážitkem. Ovšem být na vašem místě – rozhodně bych si pospíšil.
Text a foto: Jan Pomykal