Občanský zákoník upravuje v § 2483 až 2520 smlouvu o obchodním zastoupení. Jedná se o smluvní typ, který mezi sebou typicky uzavírají cestovní kanceláře a cestovní agentury. Stačí, aby smlouva mezi stranami naplnila základní náležitosti smlouvy o obchodním zastoupení, tj. podnikatelsky provozované zprostředkování obchodů za odměnu (provizi), a v tu chvíli na ni dopadají i další ustanovení zmíněných paragrafů. Okolnost, jak si strany smlouvy nazvou, nehraje vůbec roli.
Smlouva o obchodním zastoupení je jedinou smlouvou tzv. příkazního typu, která je povinně písemná. Jejím dalším specifikem jsou § 2519, který uvádí, která ujednání jsou ve smlouvě o obchodním zastoupení úplně zakázána, a § 2520, který vyjmenovává ujednání, ke kterým se tzv. nepřihlíží, pokud jsou ujednány v neprospěch obchodního zástupce. Praktický efekt obou ustanovení je stejný: opačné ujednání není na obchodním zástupci vynutitelné a vynutitelný je naopak zákonný text.
Většina odlišných ujednání v neprospěch obchodního zástupce, ke kterým se, jsou-li obsaženy ve smlouvě, nemá přihlížet, se týká provize obchodního zástupce.
Podle § 2504 odst. 2 vzniká právo obchodního zástupce na provizi nejpozději v okamžiku, kdy třetí osoba (typicky zákazník) splnila svou část závazku nebo byla povinna ji splnit, splnil-li zastoupený svoji část. Má-li však třetí osoba splnit své povinnosti až po uplynutí doby přesahující šest měsíců po uzavření obchodu, vzniká obchodnímu zástupci právo na odměnu uzavřením obchodu. K opačnému ujednání se nepřihlíží, je-li v neprospěch obchodního zástupce. Toto ustanovení je třeba mít na mysli např. při formulaci okamžiku, kdy cestovní agentuře vzniká právo na provizi. Od vzniku práva na provizi je však nutné odlišit samotný okamžik splatnosti provize.
Podle § 2505 je provize splatná nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve kterém na ni vzniklo právo. Propojenost vzniku práva na provizi a práva na splatnost provize je z tohoto ustanovení zjevná. Byla-li by provize podle smlouvy splatná později, bylo by možné ke smlouvě nepřihlížet a domáhat se požadavků zákona.
Podle § 2506 zastoupený předá obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve kterém se provize stala splatnou. Ve výkazu uvede hlavní údaje rozhodné pro vypočtení provize. Obchodní zástupce má právo, aby mu zastoupený zpřístupnil veškeré údaje, nejméně však údaje z účetních či obdobných záznamů, které má a které jsou potřebné k ověření výše provize. K jiným ujednáním, která by šla v neprospěch obchodního zástupce, by nebylo třeba přihlížet.
Podle § 2507 je-li zřejmé, že obchod mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněn, právo na provizi nevzniklo; to neplatí, nesplní-li se obchod z důvodů na straně zastoupeného.
Jak je to možné chápat ve vztahu CK–CA se dočtete v pokračování článku na www.ackcr.cz.
Občanský zákoník upravuje v § 2483 až 2520 smlouvu o obchodním zastoupení. Jedná se o smluvní typ, který mezi sebou typicky uzavírají cestovní kanceláře a cestovní agentury. Stačí, aby smlouva mezi stranami naplnila základní náležitosti smlouvy o obchodním zastoupení, tj. podnikatelsky provozované zprostředkování obchodů za odměnu (provizi), a v tu chvíli na ni dopadají i další ustanovení zmíněných paragrafů. Okolnost, jak si strany smlouvy nazvou, nehraje vůbec roli.
