„Ač kolem voda, samá voda, žízním.“ Přibližně tak by mohl znít volný překlad úryvku básně Samuela T. Coleridge, ve které autor líčí, jak zabití albatrosa námořníkem přineslo úplnou zkázu celé lodě. Mohli bychom si myslet, že Česká republika se ocitla ve stejné situaci jako ta loď? Že i ona musí platit daň za „zabití svého albatrosa“, představovaného v tomto případě Matkou přírodou? Něco podobného nás mohlo napadnout, jestliže jsme sledovali některá domácí i zahraniční média, popisující rozsah a dopad záplav. Ovšem používají-li novináři ve své každodenní činnosti příliš poetické licence, kterou tak obratně disponoval pan Coleridge, pak výsledek jejich práce se stává jen pouhým odrazem reality.
Pro dnešní periodika jsou nejdůležitějšími ukazateli výše nákladu a počet čtenářů. Všemožné katastrofy, povodně nevyjímaje, zvyšují zájem čtenářů, a tím i šanci tiskoviny udržet se nad vodou, a nejen tou záplavovou. Takže i tentokrát byla v řadě případů situace dramatizována nejen tam, kde opravdu dramatická byla, ale naneštěstí, jak pro zachování objektivity, tak i pro cestovní ruch, i tam, kde po záplavách nebylo ani vidu, ani slechu.
„Nejezděte do České republiky!“ Pravděpodobně aniž by to byl jejich záměr, takto vyznělo poselství novinářů potenciálním turistům do České republiky. Mediální apel zněl tentokrát tak silně, že i úředník Českého velvyslanectví v Polsku neváhal opakovat to hloupé, nesmyslné a cestovní ruch poškozující varování polským turistům, kteří žádali o informaci o aktuálním stavu v České republice.
My, v cestovním ruchu, si můžeme sice na práci novinářů postěžovat, ale stejně s celou profesí nic nenaděláme. Jedinou naší zbraní je začít s aktivní přesvědčivou kampaní o tom, že naše země, zatopená nebo ne, je stále otevřená turistickému businessu a stále schopná zajistit všechny požadavky zahraničních turistů, které budou na ni kladeny. Když počala voda opadávat, začínaly se ozývat slibné hlasy přicházející z Ministerstva pro místní rozvoj, České centrály cestovního ruchu a Ministerstva zahraničních věcí, které, doufejme, začalo považovat počínání některých svých zaměstnanců hodno jejich osobních albatrosů – výčitek svědomí. Nicméně, až do doby, kdy jsme šli s tímto číslem do tisku, nepadla zmínka o žádném konkrétním plánu na takovou kampaň.
Pokud jde o samotný cestovní ruch, povodní zasažené hotely, restaurace, cestovní kanceláře a jednotlivé turistické atrakce, pokud již znovu neotevřely, pracují dnem a nocí na tom, aby mohly začít znovu fungovat. Není to jen z oddanosti a nadšení pro cestovní ruch, ale je to pro ně prostě otázka holé existence. Vezmeme-li v úvahu, jakou důležitost má cestovní ruch pro ekonomiku země, je nejvyšší čas, aby i vláda začala na turistický průmysl pohlížet jako na existenční nutnost. Jsem si jist, že všichni úředníci na příslušných odděleních Ministerstva pro místní rozvoj a České centrály cestovního ruchu jsou celí dychtiví hned se do toho pustit. Ale při nedostatku peněz sebevětší nadšení samo o sobě nebude stačit na vzkříšení obrazu České republiky jako turistické destinace, alespoň do té doby, dokud zkreslená představa – „kolem voda, samá voda“ – neupadne v zapomnění.
František Havran