Hned na úvod je třeba konstatovat, že problematika školních zájezdů, lyžařských výcviků, škol v přírodě a dalších podobných akcí je natolik spletitá, že v této zemi zřejmě nenajdete odborníka, který by se vyznal ve všech nuancích a dokázal bez mrknutí oka odpovědět na všechny dotazy, které by se v této souvislosti mohly vyskytnout. Ani tento článek si neklade ambice stát se jediným a pravým návodem, jak se vyhnout problémům při organizování cest pro žáky a studenty základních a středních škol. Směr skrz džungli však naznačit může.

To přece zvládne každý…

Již v loňském březnovém vydání jsme se zaobírali otázkou, zda a případně za jakých okolností si může škola takovéto cesty organizovat sama a kdy by se měla svěřit do péče odborníků z cestovní kanceláře. Oba tyto modely v současnosti fungují a zajímá-li vás poměr, v jakém jsou používány, musíme vás zklamat. Ani na alespoň hrubý odhad si netroufl žádný z odborníků, kterým jsme tuto otázku položili při lednové ­COTakhle snídani na uvedené téma. Souvisí to mimo jiné s tím, že veškeré tyto aktivity jsou zcela v kompetencích jednotlivých škol a jejich ředitelů a ani na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy neexistuje žádná centrální evidence. Pátrání (navíc s velmi nepředvídatelným výsledkem) by bylo třeba vést u zřizovatelů škol, kterými jsou města, obce, kraje či soukromé subjekty… Zkrátka a dobře, uvedený poměr se nedá určit, ale z empirických zkušeností se můžeme domnívat, že většinu školních zájezdů a podobných akcí si školy organizují samy, zejména pokud jde o cesty domácí. Chcete-li ale alespoň jedno číslo, pak můžeme posloužit odhadem týkajícím se lyžařských výcvikových kurzů – podle majitelky CK Hanka, která se na cesty pro školy spe­cializuje, Hanky Engelové, si tyto kurzy z minimálně 80 procent zajišťují školy samy…

Po špičkách kolem zákona

Fakt, že si školy cesty organizují samy, nemusí ještě sám o sobě znamenat nic špatného, resp. nezákonného. Minimálně tedy podle ministerstva průmyslu a obchodu, pod které spadají živnostenské úřady, v jejichž kompetenci je kontrolovat a postihovat neoprávněné podnikání. Nelze tedy šmahem veškeré počínání škol v této oblasti odmítnout s poukazem na jeho ilegálnost, jak tomu ze strany některých cestovních kanceláří občas bývá. Záleží vždy na povaze té které cesty. Podstatné je, zda daná cesta splňuje znaky živnostenského podnikání. „Důležité je, zda dojde k naplnění živnosti ve všech znacích," vysvětlil na zmíněném diskusním setkání Petr Kameník, ředitel odboru živností Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. „Stěžejní jsou ziskovost a soustavnost takového podnikání," dodal. Záleží tedy zejména na tom, zda škola k organizaci cest přistupuje s vidinou zisku, nebo zda prostředky vybrané od zákonných zástupců žáků slouží čistě k pokrytí nákladů souvisejících s cestami. A ona zmiňovaná ziskovost je do značné míry relativní kategorií – ziskem může být teoreticky i jedna jediná koruna, která by škole zůstala po porovnání nákladů a příjmů. A tuto kontrolu mohou živnostenské úřady provádět – tedy mohou nahlížet do účetnictví apod. Děje se tak obvykle na „podnět zvenčí", chceme-li hledat eufemismus pro udání… Úřady podněty dostávají a řeší je, jak jim ukládá jejich povinnost. Na co se zaměřit a co kontrolovat, to se kontroloři živnostenských úřadů dozvídají mj. na pravidelných školeních, která pro ně ministerstvo průmyslu a obchodu pořádá a kde dostávají prostor také zástupci Ministerstva pro místní rozvoj ČR i Asociace cestovních kanceláří ČR.

Ale zpět k ziskovosti – nabízí se třeba otázka, zda je pro školu ziskem, pokud je z prostředků vybraných od žáků (resp. jejich zákonných zástupců) hrazen také pobyt pedagoga. Na tento dotaz neexistuje jednoznačná odpověď a vždy je třeba bližšího zkoumání. Obecně lze říci, že problém s „legálností" obvykle nebývá u škol v přírodě a lyžařských výcvikových kurzů, tedy u cest pořádaných v rámci výuky, ale akcí organizovaných školou nad rámec osnov. Mimochodem – šalamounsky vyřešili problém školních zájezdů již před pěti lety na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě (VŠPJ), když založili školní cestovní agenturu, kterou později transformovali v cestovní kancelář. VŠPJ je tímto řešením unikátní nejen v České republice, ale podle všeho i v evropském kontextu… V lecčems podobné je i řešení, které školám nabízí CK Ciao… – spolupracuje s vysokými i středními školami cestovního ruchu, které pro své studenty připravují terénní cvičení. Podle slov majitele této cestovní kanceláře Ladislava Havla to v praxi vypadá, jako by si zájezd připravovala škola sama prostřednictvím svých studentů, v pozadí je ale pojištěná cestovní kancelář. „Pedagogové nám řekli, že nikdy nepůjdou do rizika, aby sami pořádali zájezd, protože do problematiky vidí jako profesionálové," dodal Havel.

Další rizika

Škola ale tím, že pořádá pro své žáky cesty po českých luzích a hájích či za hranice všedních dnů, neriskuje pouze obvinění z černého podnikání, rizika jsou mnohem širší. Stačí vzít v potaz otázky spojené s bezpečností účastníků. Školský zákon například hovoří o tom, že je to škola, kdo odpovídá za bezpečí a ochranu zdraví žáků a studentů. V praxi je přitom škola reprezentována buď ředitelem (ředitel školy a školského zařízení podle §165 školského zákona odpovídá za zajištění dohledu nad dětmi a nezletilými žáky ve škole a školském zařízení), nebo jím zmocněným zástupcem.

Problematikou školních zájezdů se zabývala lednová COTakhle snídaně

Karla Mališová z MŠMT to na lednové COTakhle snídani komentovala takto: „Je třeba ctít školský zákon a jeho paragraf o bezpečnosti a zdraví dětí. To je zcela v kompetenci ředitele školy, za vše odpovídá on. Pokudvysílá děti na mimoškolní vyučování, pověřuje svého pedagoga, který zodpovídá za bezpečnost a zdraví dětí." Reagovala tím na úvahu o tom, že pokud například na lyžařském výcvikovém kurzu svěří pedagog své „ovečky" profesionálnímu instruktorovi, přenáší na něj i odpovědnost za případné úrazy účastníků kurzu. Laická představa, že kantor předá žáky instruktorovi a rázem má pár hodin pro svoji relaxaci, je tedy mimo realitu. Jistě, specializovaná cestovní kancelář může disponovat instruktory, kteří dokážou účastníky kurzu na svahu zvládnout lépe než průměrný tělocvikář, na problematice odpovědnosti to však nic nemění. „V případě úrazu zodpovídá pedagog, který je vedoucí,"uvedla Mališová. Vedle toho jsou s organizací škol v přírodě, lyžařských výcviků a podobných akcí spojeny i administrativní úkony v oblasti hygieny apod. O těch nemusí mít každý pedagog stoprocentní povědomí a zde se již otevírá prostor pro profesionální organizátory, typicky cestovní kanceláře. 

Přínosy cestovních kanceláří

Jejich role je z našeho pohledu nezastupitelná zejména v případě výjezdů do zahraničí. Průměrně zkušený pedagog (či ředitel školy osobně) jistě zvládne přes internet rezervovat ubytování a s kamarádem z vojny, který má postarší autobus, domluvit přepravu účastníků zájezdu, ale právě v tento moment se začíná lámat chleba a začíná se naplno ukazovat, že když dva dělají totéž, nemusí to nutně vést ke stejnému výsledku.

Stačí, aby autobus cestou postihla porucha, kterou řidič nemůže sám odstranit. Je vedoucí zájezdu, jinak třeba žáky milovaný učitel biologie, schopen tuto situaci vyřešit? A pokud ano, jak dlouho mu bude trvat zajištění náhradního autobusu? A jak by asi vypadalo řešení v podání dlouholetého pracovníka cestovní kanceláře, který podobné případy již v minulosti řešil?

Nebo jiná situace – zájezd se sice bez problémů dostane do cílové destinace, ale po příjezdu se zjistí, že ona skvělá ubytovna, která se na webu tak líbila panu řediteli, ve skutečnosti tak úchvatná není a navíc je již obsazená, protože její vykutálený majitel kapacitu pro jistotu prodal raději dvakrát. Má kantor šanci narychlo sehnat adekvátní ubytování? Zřejmě sotva…

A do třetice: který pedagog, jenž připravuje cestu do zahraničí trasovanou přes území Německa nebo Rakouska, ví, že se škola musí registrovat k platbě obratové daně? Obvykle se to škola dozvídá až v případě, kdy jí od tamního finančního úřadu přijde obsílka s vypočítanou daní navýšenou o penále za včasné neuhrazení… I takových malérů může cestovní kancelář školu uchránit.

Pojištění? Zdaleka nejen úpadku!

Zapomenout nesmíme ani na jeden z hlavních argumentů, totiž na pojištění. Žáci a studenti vyjíždějící do zahraničí musejí mít sice sjednáno pojištění léčebných výloh, ale tím to obvykle končí. Nikdo se třeba nezabývá problematikou pojištění storna. Obvyklý argument škol je „to se pak nějak spočítá". Pokud se podaří sehnat náhradníka, problém nebývá, v opačném případě ale nemohou rodiče žáka, který se z vážných důvodů nemůže cesty zúčastnit, počítat s ničím. A pojištěním storna to zdaleka nekončí. Petr Salavec z UNION pojišťovny to v diskusi shrnul lakonicky: „Z pohledu pojišťovny mě jímá hrůza, za co všechno pořadatelé odpovídají a nejsou pojištění. Řada škol má pojistky dobré, ale některé třeba jen po dobu akce a na území školy a mnohé z nich to vůbec nevědí." A pochopitelně tu je i otázka pojištění záruky pro případ úpadku. Škola, jelikož nemá koncesi na provozování cestovní kanceláře, pojištěna být nemusí. Rizika, která to s sebou nese, stejně jako nerovnost, kterou to na trhu způsobuje, netřeba rozebírat, to už je na stránkách COT business de facto evergreen. Za zmínku nicméně stojí fakt, že Aleš Hozdecký, ředitel odboru cestovního ruchu MMR ČR, během lednové diskuse o problematice školních zájezdů projevil ochotu jednat třeba o možnosti jednorázového pojištění pro podobné akce. Zároveň se ale přimlouval za to, aby školy velmi odpovědně zvažovaly veškerá pro a proti a minimálně v případě zahraničních cest neváhaly obracet se s poptávkami na cestovní kanceláře. S tím de facto souhlasila i Karla Mališová z ministerstva školství, když konstatovala, že ona sama by se na místě ředitele školy či kantora určitě rozhlížela po specializované instituci s praxí, nicméně dozor nad žáky by samozřejmě v souladu s literou zákona byl na bedrech představitelů školy.

Kvalita neporovnatelná, úspora nejasná

Ze strany škol může v tuto chvíli zaznít námitka, že organizovat cesty pro žáky prostřednictvím cestovních kanceláří je zbytečný přepych a že organizace vlastními silami vyjde levněji. Jenže to může a nemusí být pravda. Většinou jde o ničím nepodložený předsudek. Koneckonců – žádný z představitelů škol, kteří se účastnili lednové COTakhle snídaně k této problematice, se nepřihlásil, když zazněl dotaz, kdo si někdy zkusil spočítat náklady na připravovanou školní akci a zároveň si nechal stejnou cestu zkalkulovat u profesionálního organizátora. Výsledek by byl pro mnohé možná překvapivý – konečná suma by totiž mohla být velmi podobná a úroveň služeb naopak vyšší ve prospěch cestovní kanceláře.

Cestovní kanceláře, které by chtěly školám své služby nabídnout, se často potýkají s technickými překážkami – anonymně zasílané nabídky končí obvykle v koši a vejít do přímého kontaktu s řediteli škol nebývá úplně jednoduché. O tom jsme se koneckonců přesvědčili i my při přípravě zmiňované diskusní snídaně. Určité cesty (byť nejsou vždy zcela prošlapané a místy se klikatí) ale existují. Jedna z nich vede přes zřizovatele škol. U nich se schází část korespondence určená pro školy. S touto cestou má ovšem neblahé zkušenosti Hanka Engelová z CK Hanka: „My tam přijdeme, dáme nabídku, pro poštu přijde školník a k řediteli se dostane už probraná pošta, protože ředitel řekne ‚všechny nabídky vyházej, to číst nebudu‘. Nabídky jsme opravdu dávali na všechny školy a k ředitelům ani rodičům se to nedostalo." Řešením není podle jejích slov ani inzerce na webových portálech zaměřených na dětskou rekreaci. Jinou cestu nastínila Karla Mališová z MŠMT – svoji nabídku by podle ní mohly CK zviditelňovat na bazarech škol, kde mají možnost oslovit ředitele. A svůj tip přidal i Petr Kameník z MPO: „Já bych doporučil jednu věc – na každém kraji je radní, který má na starosti školství a ten se schází s řediteli středních škol. Začněte tam. Ukažte jim, že to umíte levněji, než si to škola zařídí sama, stačí drobné zrnko, oni si to řeknou…" Důležitou roli by v této oblasti mohlo sehrát i MŠMT, a to minimálně v metodické rovině. Je s podivem, že v době, kdy téměř vše je upraveno zákony, vyhláškami, směrnicemi či alespoň metodickými pokyny, problematika školních zájezdů je (až na drobné zmínky ve vyhláškách upravujících základní a střední vzdělávání) prakticky polem neoraným. Profesionálové z řad cestovních kanceláří jsou připraveni prostřednictvím Asociace cestovních kanceláří ČR podat pomocnou ruku. Bude zájem i na druhé straně?

Hlavní výstupy z COTakhle snídaně na téma Školní zájezdy

• Pro organizaci školních zájezdů prakticky neexistuje žádná metodika, a to ani jako doporučení.
• Rozhodování náleží výlučně do kompetence ředitelů škol, kteří tím také nesou plnou odpovědnost.
• Školy smějí pořádat zájezdy, pokud tak nečiní živnostenským způsobem, tedy nedosahují zisk, přičemž ziskem jsou i gratis služby poskytnuté jinému subjektu než dětem.
• Školní výlety, pobyty a zájezdy kladou velké nároky na zúčastněný pedagogický dozor a kromě toho skrývají velká rizika týkající se bezpečnosti dětí.
• Pobyty se sportovní tematikou kladou velké nároky na sportovní kvalifikovanost vedoucích a vzhledem k rozdílné úrovni žáků je často nutné zajistit těm pokročilejším profesionálního instruktora.
• Školy řeší dilema kvalita × cena, bohužel většinou na úkor kvality.
• Specializované cestovní kanceláře mají díky svým kontaktům, zkušenostem a nákupu ve velkém nabídku stejné či vyšší kvality za stejnou či nižší cenu, než docílí škola, jenže školy si myslí opak; někdy rozhoduje zájem osoby ze školy, která zájezd organizuje, získat od dodavatele osobní prospěch.
• Pokud organizuje zájezd (pobyt, výlet) cestovní kancelář, nejen že zajistí potřebná pojištění, ale ze zákona ručí za služby dodavatelů všech služeb, které tvoří součást zájezdu. Jakékoliv výdaje spojené s případným odškodněním za úraz, trvalé následky i morální újmu s tím spojenou atp. vzniklé zaviněním dodavatelů tedy plně uhradí cestovní kancelář, resp. její pojišťovna i v případě, že dodavatel není schopen dostát své odpovědnosti.
• Organizuje-li zájezd kvalitní cestovní kancelář, nejen pohlídá kvalitu dodavatelů, ale sama řeší všechny výpadky, které se mohou přihodit (nedojezd či porucha autobusu, výpadky či nedostatky v ubytování, stravování atp.). Učitel má tedy možnost soustředit se na dozor + výuku, resp. zaplnění času dětí a jejich bezpečnost. Cestovní kancelář zpravidla umí, resp. může vyřešit výpadky v ubytování a v dopravě mnohem rychleji než by mohla škola.
• Školy si zpravidla nejsou plně vědomy ani všech rizik, která na sebe organizací školních zájezdů berou, ani toho, že část rizik mohou přenést na cestovní kancelář, resp. mít od cestovní kanceláře finanční krytí.
• Vzhledem k tomu, že se dosud nenašla cesta, jak efektivně oslovit školy a na uvedené skutečnosti je upozornit, přestože Asociace cestovních kanceláří ČR i C.O.T. media na téma školních zájezdů zveřejnily opakovaně články, navrhla Asociace cestovních kanceláří České republiky ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy vytvořit metodický pokyn či jiný materiál, který by školám poskytl návod, jak při organizování školních zájezdů, výletů a pobytů postupovat a na jaká rizika dát pozor. Asociace cestovních kanceláří České republiky v tom nabídla MŠMT plnou součinnost.

Text: -pmu-
Foto: CzechTourism a -pmu-