Směrnice o souborných a spojených cestovních službách (PTD) a její transpozice do národních právních řádů vyvolává mezi zainteresovanými subjekty silné reakce, a to nejen v České republice, ale napříč všemi členskými státy EU. AČCKA aktivně mapuje přístup členských zemí k transpozici této směrnice, která bude mít od poloviny roku 2018 zásadní dopad na činnost cestovních kanceláří a agentur.
Foto: Shutterstock.com
Již v říjnu loňského roku se uskutečnil workshop Evropské komise, jehož cílem bylo poskytnout zainteresovaným stranám výklad k nově přijaté směrnici. Na workshopu byla řešena dvě zásadní témata – téma zavádění účinné ochrany zákazníka pro případ platební neschopnosti pořadatele zájezdu a téma definice souborných služeb (zájezdu) a spojených cestovních služeb, zejména v on-line prodeji.
Z workshopu a následné komunikace AČCKA s partnerskými národními asociacemi vyplývá skutečnost, že ochrana a garance záruk klienta v případě úpadku cestovní kanceláře není ve všech zemích EU tím nejpalčivějším a prioritním tématem při transpozici směrnice. Patrné je, že členské země nejsou v pojetí implementace jednotné. Návrh na zavedení dozajišťovacího garančního fondu, ke kterému je v České republice upřena největší pozornost, tak plošně není ústředním bodem transpozice – stejně intenzivně se státy zabývají také právem odstoupení klienta od smlouvy nebo definicí nově zaváděného institutu „spojených cestovních služeb“.
Že téma ochrany zákazníka v případě úpadku cestovní kanceláře neovládá debatu napříč Evropou, dokládá také vývoj v sousedním Německu. Zde je pozornost transpozice mnohem více upřena ke „spojeným cestovním službám“ a novým odpovědnostem, které z jejich poskytování mohou pro prodejce vyplývat. V podmínkách německého trhu zaujímá největší podíl na prodejích segment jednotlivých služeb, jakými jsou například ubytování, prodej letenek či pronájem auta. Dle průzkumu partnerské německé asociace DRV, kombinovaný prodej jednotlivých služeb představuje více než polovinu tržeb pro 40 procent prodejců. Hlavním tématem transpozice je tak zavedení institutu „spojených cestovních služeb“, který by cestovní agentury mohl v případě zprostředkování dvou či více různých typů služeb cestovního ruchu zakoupených pro účely téže cesty nebo pobytu učinit stejně právně odpovědnými jako je tomu v případě cestovních kanceláří. Prodejci by tak stejně jako cestovní kanceláře byli povinni ručit za služby třetích stran (jednotlivých poskytovatelů služeb) a nuceni uzavírat nákladná pojištění pro případ úpadku. Možnou alternativu, jak tomuto opatření čelit, by mohlo představovat návazné zprostředkování těchto služeb s časovou prodlevou 24 hodin a více mezi okamžikem zakoupení jednotlivých služeb. Takový postup je ovšem velmi časově náročný, nákladnější a pro zákazníka méně pohodlný. Německá asociace se proti současné podobě návrhu silně ohradila a požaduje vyjmutí „spojených cestovních služeb“ z působnosti národní legislativy. Ke změně nedochází v Německu ani v systému zajištění pro případ úpadku cestovní kanceláře, kde dosud existuje ze zákona limit pojistného plnění ve výši 110 mil. eur na pojišťovnu. Pokud by došlo v jednom roce k úpadku více velkých cestovních kanceláří, pak by tento limit na navrácení veškerých plateb od klientů rozhodně nestačil.
Kombinovaný prodej jednotlivých služeb představuje více než polovinu tržeb pro 40 procent prodejců.
Otázka změny systému zajištění pro případ úpadku není tématem ani ve Francii, kde asociace APST, která je zřizovatelem garančního fondu jako hlavní formy zajištění, již od roku 1997 deklaruje, aniž by tak bylo stanoveno zákonem, že zákazníkům svých členů navrátí v případě úpadku veškeré vložené prostředky či poskytne služby v sjednaném rozsahu. Diskuse v rámci transpozice směrnice se také zaměřuje prioritně na definici souborných služeb a spojených cestovních služeb.
Zároveň lze konstatovat, že členské státy, které se v rámci transpozice otázkou ochrany zákazníka v případě platební neschopnosti cestovní kanceláře zabývají, přicházejí pouze s mírnou úpravou. Ve většině případů nedochází ke vzniku nových dozajišťovacích garančních fondů či jiných instrumentů nad rámec stávajících systémů zajištění, jako je tomu v ČR, ale pouze k navyšování minimální výše, na kterou mají být cestovní kanceláře zajištěny (Rakousko, Slovensko). Návrhem zavedení duplicitního zajištění pro případ platební neschopnosti je Česká republika, společně s Polskem, které přistupuje k podobné úpravě, v rámci EU zcela výjimečná.
Zajišťovací fond existuje například ve Velké Británii, kde ale souběžně cestovní kanceláře nemusejí mít sjednáno zákonné pojištění u tržních subjektů. Fond je spravován Úřadem civilního letectví a každá cestovní kancelář nabízející letecké zájezdy je povinna za každý prodaný let do fondu přispívat. Britská vláda ohlásila záměr fond pouze posílit, nikoli doplnit dalším dozajišťovacím systémem.
Je tak zřejmé, že transpozici nového principu směrnice „členské státy zajistí, aby pořadatelé usazení na jejich území poskytli záruku vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch, nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele“ pojímají jednotlivé členské státy odlišně. AČCKA zastává názor, že tento princip je dostatečně transponován v platném novelizovaném znění profesního zákona a zavádění druhého pilíře dozajišťování cestovních kanceláří je nedůvodné. Myšlenka posílení ochrany zákazníků pro případ platební neschopnosti není v principu špatná, ale určena by měla být zejména těm zemím, kde je dosavadní právní úprava v této oblasti nedostatečná. Mezi takové se však Česká republika nepočítá.
Spoluautory příspěvku jsou: Ing. Roman Škrabánek, prezident Asociace
českých cestovních kanceláří a agentur
Ing. Tereza Picková, výkonná ředitelka
Asociace českých cestovních kanceláří a agentur www.accka.cz
Navigace, letenka v mobilu, překladač i ověřovací notifikace z banky: internet v zahraničí dnes rozhoduje o pohodě celé cesty. Výběr připojení přitom není věda, záleží jen na tom, kam jedete, na jak dlouho a kolik dat spotřebujete. V EU většinou stačí běžný...
