Vlkolínec – živý skanzen pod ochranou UNESCO

Cesta z Ružomberoku ubíhá pomalu. Město mám zaplaťpánbůh za zády a po rozbité silničce obcházím strmé vápencové skalisko Sidorovo (1 099 m), jeden z posledních výběžků Velké Fatry. Konečně se začínají vynořovat první střechy. Míjím prostý barokní kostel obklopený vzrostlými stromy, roztomilý hřbitůvek opodál a se zatajeným dechem vklouznu mezi prastaré roubenky oděné do pastelových barev. Jsem u cíle, jsem ve Vlkolínci (718 m).

První nálada, která vás při návštěvě unikátní fatranské vesničky naplní, je povznášející pocit klidu a vyrovnanosti. Jakoby vás náhle přestaly tížit všechny myšlenky a atributy moderní doby. Čas tu plyne pozvolna a lehce a vy máte dost času uvědomit si prostou krásu podhorské dřevěné architektury i dokonalou symbiózu, ve které spolu kdysi žili původní obyvatelé a zdejší příroda. Podstatným faktem je, že Vlkolínec (název obce pochází z početného výskytu vlků v okolí) není mrtvým skanzenem, ale živou vsí, ve které se dodnes pořádají folklórní slavnosti a nejrůznější kulturní akce. V současné době bydlí v 45 dřevěnkách zhruba 30 stálých obyvatel, jejichž řady rozšiřuje několik desítek chalupářů přijíždějících sem o víkendech a dovolených (dvě třetiny chalup vlastní Bratislaváci).

Poloha vesnice pod vrchem Sidorovo

Troj- a dvouprostorové vlkolínské roubenky, seřazené ve svahu podél potoka (ten je částečně sveden do dřevěného žlabu), září bělostným vápnem a modrou nebo okrovou barvou. Většinou jim chybí sklepy, protože daleko důležitější bylo zajistit pevné kamenné podezdívky. Tímto způsobem stavebníci důvtipně vyrovnávali prudký horský terén. Také interiéry byly přizpůsobeny specifickým podmínkám. Krby stály v předních místnostech a kouř byl odváděn otvorem ve střeše. Podlahy v předsíních jsou z dusané hlíny, dřevo se šetřilo pro obývací pokoj. Využívalo se zejména smrkové, lipové a javorové. Střechy pokrývají dřevěné šindele. Kromě jedinečně dochovaných chaloupek si můžete prohlédnout vzácnou dřevěnou zvoničku z roku 1770, rumpálovou studnu či výše zmiňovaný kostelík. Navštívit lze také Galerii lidového umění, muzeum s expozicí „Rolnický dům“, informační centrum nebo dvě místní hospůdky. Celkový ráz a neopakovatelnou atmosféru vsi doplňují početné maštale, kůlny, přístřešky, stodoly či seníky roztroušené po okolních svazích.

Jako v pohádce. Pastelové barvy dodávají roubenkám jedinečný půvab

První písemná zmínka o Vlkolínci je z roku 1376. V roce 1551 zde stály čtyři usedlosti, o dvě stě let později již měla obec 41 domů a 280 obyvatel. V roce 1825 žilo pod střechami místních roubenek dokonce 334 lidí. Hlavními zdroji obživy bylo zemědělství, pastevectví, salašnictví, chov dobytka a dřevorubectví. Obdobím temna se staly události druhé světové války, při kterých v roce 1944 část vsi vyhořela. Za tragédií stáli Němci, protože vesničany podezřívali, že pomáhají partyzánům. Oheň tehdy zničil na 20 domů a hospodářských objektů. Po válce se Vlkolínec postupně vylidňoval, lidé se stěhovali do „moderních“ sídlišť ve městech a chaloupky chátraly. V šedesátých letech zde nebyl problém koupit domeček za tisícovku, normální cena se pohybovala kolem pěti tisíc. V roce 1977 se Vlkolínec stal památkovou rezervací a o 16 let později byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako unikátní sídelně-krajinný architektonický komplex.

Vlkolínská zátiší

Důležitou součástí domů jsou mocné kamenné podezdívky

Tolik krátký historický exkurz, a k němu ještě dvě rady na závěr: za prvé – přijeďte mimo sezonu. Lépe si užijete Vlkolínec, kdy je klidný, bez prázdninových návštěvníků. Ideální je květen, červen, září nebo říjen. Za druhé – nenakukujte příliš nápadně do oken domů a přes ploty zahrádek. Není to slušné a místní to nenesou dobře. Ostatně, taky byste nebyli rádi, kdyby vám den co den někdo zíral do kuchyně.

Text: Jan Pomykal
Foto: Jan Pomykal a SACR

www.vlkolinec.sk