toto vydání COT business začneme malým testem. Zajímalo by mne, co se vám vybaví, zazní-li slovo „Michelin“. Jsem si jist, že určité skupině z vás toto slovo asociuje pneumatiky. Zcela správně. A pokud vám navíc připomnělo, že je načase přezout plechové miláčky do zimních plášťů, tím lépe. Doba, kdy to bude na silnicích klouzat, je totiž bohužel neodvratně tady… U většiny čtenářů časopisu specializovaného na problematiku cestovního ruchu nicméně předpokládám, že Michelin je pro ně symbolem tradičních průvodců hodnotících úroveň restaurací. A o Michelinu budeme asi v této souvislosti slýchávat stále častěji.
Jak se můžete dočíst v samostatném článku v rubrice Ubytování a gastro, špičkové restaurace k nám začínají ze světa přivážet michelinovskými hvězdičkami ověnčené šéfkuchaře, aby přilákaly nové zákazníky na možnost okusit něco z jejich umění. A co víc, nastává doba, kdy někteří z těchto gastronomických mágů u nás otevírají vlastní podniky. Dá se samozřejmě předpokládat, že i v Čechách a na Moravě budou chtít stvrdit jejich kvalitu a získat pro ně příznivé hodnocení v Michelin Guide. I v tuzemských lokálech se tak čas od času objeví některý z osmdesáti přísných michelinovských inspektorů. Nebudou sice používat veselé převleky jako Louis de Funés ve filmu Křidýlko nebo stehýnko, v nárocích si s ním ale určitě nezadají. Doufejme, že díky nim budeme zažívat spíše komické situace hodné francouzské situační komedie než sebevraždy šéfkuchařů restaurací, kterým Michelin nějakou tu hvězdičku sebere. I ty jsou totiž bohužel realitou…
Světové hvězdy mají a budou mít na tuzemskou gastronomii bezpochyby příznivý vliv. Ovšem je tu i určité riziko jménem „globalizace“. Těžko se dá například předpokládat, že francouzský mistr kuchařského umění bude ve své pražské restauraci usilovat o michelinovskou hvězdičku prostřednictvím svíčkové na smetaně nebo žemlovky. Česká gastronomie se tak na stránky průvodce nejspíš nedostane. Na jídelním lístku budou spíše vybrané pokrmy kuchyně mezinárodní. Jenže ouha – takový pošírovaný losos na bylinkovém pyré podávaný s parmezánovým rizotem chutná sice skvěle, ale v Praze, Paříži i Hongkongu prakticky stejně…
Ne, nejsem a priori proti globalizaci, v gastronomii ji ale zrovna nevítám. Pravda, i já jsem v tomto svém názoru zakolísal. A sice ve chvíli, kdy jsem během nedávné poznávací cesty do Anglie okusil první lok jednoho z místních piv. Otřásl jsem se a už už chtěl pustit do světa hlášku o „zlaté plzni“. Jenže pak jsem si uvědomil, že právě tyto rozdíly jsou na jednotlivých kulturách zajímavé, pro mnohé turisty je poznávání lokální gastronomie dokonce jedním z hlavních motivů k cestování. Byla by přece nuda, kdyby pivo (samozřejmě nejen ono) chutnalo všude stejně, ne? Takže díky za všechny místní speciality, byť se nám někdy mohou zdát podivné. Jen v rámci „fair play“ dodávám, že třetí pinta onoho anglického „patoku“ už mi celkem chutnala. A teď už jen doufám, že vám přijde k chuti náš časopis…
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz