nevím, jak jste na tom s pořádkumilovností vy, já ale musím sebekriticky přiznat, že v této oblasti mám určité rezervy. Na rovinu říkám, že můj pracovní stůl není striktně rozčleněn na sektory, ve kterých by měly jednotlivé předměty svá pevně stanovená místa. Ne, není to tak hrozné, jen mám prostě občas ráno problém najít klávesnici… Navíc se mohu (možná trochu falešně) utěšovat onou starou známou pravdou, že v nepořádku se vyzná jen inteligent.
Jsou ale chvíle, kdy toho je už i na mě moc a pustím se do úklidu. Obvykle po uzávěrce, kdy mohu s klidným svědomím ony hromady podkladů pro články do právě uzavřeného čísla uklidit či vyhodit. Výjimečnou příležitostí pro úklid pak byl nedávný příchod nové redakční kolegyně. Co by si o nás dáma pomyslela, řekli jsme si s kolegou Deanem Valáškem a pustili se do gruntování. V mém případě to mimo jiné znamenalo probrat tři stohy vizitek, které se mi za posledních pár měsíců nebezpečně navršily na stole. A řeknu vám, šlo o práci nadmíru zajímavou. Čas od času by ji měl, už v rámci své vlastní duševní hygieny, provést každý.
Vida, uvědomil jsem si při pohledu na modrobílou vizitku, tenhle pán před pár měsíci plnil noviny velkohubými prohlášeními o tom, že jeho cestovní kancelář je v této zemi největší a nejlepší, zatímco teď ve své agentuře pokorně prodává zájezdy sestavené svými dřívějšími konkurenty. Ve stejném komínku vizitek, ovšem o poznání hlouběji, nacházím vizitku dalšího někdejšího kapitána cestovního ruchu. Ten toho za poslední roky stihl také hodně – cestovní kancelář, prestižní ekonomické vydavatelství, ministerstvo pro místní rozvoj a nyní zcela jiný resort. Jejda, a tenhle pán už přeci také není ministrem odpovědným za cestovní ruch v České republice, ten nám trochu vyrostl. A další a další podobné případy. U některých stačí přepsat jméno firmy a telefonní číslo, některé vizitky putují rovnou do koše. Po jejich majitelích se jako by slehla zem. Po některých naštěstí, po jiných bohužel. A po některých bohužel doslova. Úplně vespod pak nacházím své vlastní vizitky z předchozích dvou zaměstnání. Jo jo, nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní…
Generální úklid ve vizitkářích je bezpochyby dobrou sebereflexní terapií. Člověk si uvědomí, jak je vše relativní, ale i jak vše se vším souvisí. A měl by se podle toho začít chovat, aby se sám před sebou nemusel stydět. Není nic trapnějšího než jeden den hlásat do světa zaručené pravdy a druhý s vážnou tváří a jinou vizitkou v kapse tvrdit pravý opak. Nebo hýřit planými sliby. Už proto, že jsou mezi námi tací, kteří nezapomínají. A také nepořádníci, kteří si vzpomenou ve chvíli, kdy usednou se třemi stohy vizitek nad odpadkový koš…
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz