během své nedávné návštěvy Prahy prohlásil prezident Americké společnosti cestovních kanceláří Richard M. Copeland, že „většina cestovního ruchu je o vnímání“. Pan Copeland se to pokusil ilustrovat na příkladu destinací – důležité je to, co si veřejnost o destinaci myslí. Je to možná důležitější, než co ve skutečnosti ona destinace nabízí. Popsal případ, kdy se na webových stránkách MSN pokoušel najít předpověď počasí pro Prahu na následující den. Nakonec Prahu našel, ale ve východní Evropě. Jak vysvětlil, bylo to pro něho nepřijatelné, protože tento způsob myšlení je pro Západoevropany 15 let starý. Navozuje představy chladu, šedi a nepřátelství, nikoliv obrázek pulzujícího moderního města s náručím otevřeným světu.
Způsob vnímání není něco, co se dá změnit přes noc. Image se musí budovat podobně jako katedrály z dávných časů – kámen po kameni po celá desetiletí. Paříž se například jednoho dne neprobudila a neřekla „tak pánové, jsme nová kulturní metropole Evropy“. Než byl Louvre 10. srpna 1793 otevřen veřejnosti, budoval se pro soukromé potěšení dvora hezkou řádku let. Jeho růst a úspěch během let pomohl přitáhnout a inspirovat mladé umělce z celé Evropy a světa. Udělal z Paříže Mekku umění, architektury, literatury a kultury. Dnes úspěch takových projektů, jako je Louvre, hraje roli jednoho z křídel francouzské katedrály, která tuto zemi povýšila na světovou turistickou destinaci číslo jedna.
Česká republika a Praha budou muset ještě ledacos dohánět, ale možnost, že vstoupí do hry jako seriózní konkurence, zůstává velmi reálná. Pro úspěch našeho průmyslu je životně důležité, aby byla Praha vnímána jako dynamické, moderní město plné života a kultury. Zatím to ale vypadá, že se vydáváme současně dvěma směry.
Na jednu stranu vidí prezident Klaus jen bezprostřední zisk, a proto zrušil kulturní akce, které se na Hradě za prezidenta Havla hojně pořádaly. Jeho logika je následovná: kultura, stejně jako jiná snažení, musí přinášet profit. Kdyby se tento princip uplatňoval v celé historii, byl by svět ochuzen o všechno od Gaugina a Van Gogha až k filharmoniím, které po celém světě hrají Chopina nebo Dvořáka. Dnešní masový trh se příliš nestará o „hóch“ kulturu a umění. Dává přednost umění z vietnamských stánků, nechává se bavit masovým popem a hollywoodskými akčními filmy. Rozhodnutí prezidenta Klause bylo bohužel krátkozraké, protože nesleduje dlouhodobý přínos kulturnímu životu města a této země. Madonna přitahuje masy, ale Dvořák bohaté a kulturní lidi.
Na druhou stranu, rozhodně správným směrem se dívají lidi, jako Miro Smolák se svými plány na vybudování muzea Salvádora Dalího v Praze. Co by byla dnes Paříž bez Louvru? A i když bude mít Dalího muzeum pouhých 1 000 – 1 500 exponátů, a ne 300 000 jako Louvre, je to při snaze přilákat do Prahy ten správný druh hostů a zvýšit image hlavního města rozhodně dobrý počin. Například Dalího muzeum v Madridu přitáhne každým rokem více než milion návštěvníků. Ještě lepší je to, že minulý měsíc souhlasil pražský primátor Pavel Bém s tím, aby architektonický projekt muzea vypracoval renomovaný americký architekt Daniel Libeskind, který navrhl Židovské muzeum v Berlíně a podílí se na projektu Freedom Tower – ta má stát na místě zničených dvojčat World Trade Centre.
Změna vnímání Prahy a České republiky je nejdůležitější úkol pro dlouhodobý úspěch. Klobouk dolů před panem Smolákem za jeho podnikatelskou duši a schopnost pomoci věcem v pohybu tím správným směrem. Až se dveře Dalího muzea někdy v roce 2007 otevřou, pomohou zajistit, aby svět vnímal Prahu jako centrum evropské kultury.
Kip Bauersfeld