co udělá náš vstup do Evropské unie s českým pracovním trhem, to nikdo přesně neví. Vydá se blíže neupřesněný počet našich mladých a polovzdělaných Čechů do zahraničí za novými životními zážitky a tučnější výplatou? Vztyčí proti nim naši sousedé novou železnou oponu? Anebo to bude úplně naopak, zahraničí přitáhne naše nejlepší talenty a my tu zůstaneme s regimenty nekvalifikovaných pracovních sil?
Tyto obavy mohou být neopodstatněné a my doufáme, že neopodstatněné jsou. Nebo mohou být až příliš reálné a čekají na nás za nejbližším rohem. Otázkou zůstává, do jaké míry tyto obavy necháme svou nečinností nebo činností uskutečnit.
Z mnoha výzkumů, které se poslední dobou prováděly, už jasně vyplynulo, že mladí Češi, tedy budoucnost naší země, raději stráví rok vandrováním s dekou přes rameno po Austrálii, než aby se hned po škole disciplinovaně ponořili do pracovního procesu. Nikdo vám dnes nedá odpověď, jestli se vůbec budou chtít vrátit. Proto je velmi důležité, aby měli k návratu důvod. Téměř každý, kdo vstupuje poprvé na pracovní trh, začíná od píky. Všichni víme, jak dlouho trvá budování kariéry a co úsilí to dá, než se z člověka stane profesionál. Tyto složité časy pomáhají usnadnit dobré životní podmínky a fungující infrastruktura. Jestliže je tady naše ratolesti nenajdou, půjdou někam jinam. Proč? Protože mohou jít, kam se jim zlíbí.
Co se stane, když si nebudete moci dovolit zajít do kavárny nebo vytáhnout manželku na oběd v restauraci? Způsobí, nebo nezpůsobí bankroty restaurací zaviněné zvýšením DPH to, že si budou mladí Češi hledat práci a první životní zkušenosti někde jinde?
Demografický vývoj se pohybuje směrem ke starší populaci a břemeno její podpory v důchodu se neustále zvyšuje. Udržení mladých lidí, kteří mají zájem uplatnit svou sílu, energii a dovednost při budování země, se stává důležitější položkou než kdy jindy. Na jedné straně vláda vyzývá lidi k tomu, aby měli více dětí, na druhé zvyšuje DPH za plínky z 5 na 22 %. Vypadá to, že vláda už potřebuje příjmy z daní tak zoufale, že je schopna zdanit i čůrání batolat. Její chování není vůbec dobrou zprávou a krom toho je výrazně kontraproduktivní.
Hodně se spekuluje o tom, že přesunutí služeb v restauracích do 22% sazby způsobí zavření mnoha stravovacích zařízení. Zdá se, že našim poslancům to nevadí, protože jejich účty platí obvykle někdo jiný – daňový poplatník. Toto hrabání daní je nejen zoufalé, ale také beznadějné a bídně vymyšlené, protože přesouvá odvody nových daní přímo na seznam nezaměstnaných, ale také snižuje kvalitu života těch, kteří se vydávají na svou životní dráhu, a tudíž stojí na zaměstnaneckém žebříčku nejníže a hází klacky pod nohy oněm, kteří by třeba sami rádi začali podnikat.
Důsledky tohoto opičího přístupu – protože jen opice mohou imitovat politiku Evropské unie, pokud se týká daně z přidané hodnoty – jsou potenciálně dalekosáhlé. Pro lidi, kteří chtějí získat nějaké zkušenosti ve službách, je to ztracená příležitost. Pro absolventy našich hotelových škol a pohostinských učilišť budou nízké nástupní platy a zhoršená kvalita života motivací k tomu, aby si hledali zaměstnání v zahraničí, protože tam to bude mnohem atraktivnější.
Mohli byste se zeptat, proč se nimrám v tom, co mnozí naši čtenáři mohou považovat za úplné dno trhu. Dělám to proto, že dnešní politická rozhodnutí vyžadují dívat se daleko do budoucnosti. Je to otázka budoucího prostředí. Řeka, která byla otrávená až k smrti, se neuzdraví přes noc. Nějakou dobu to trvá a k řešení problému je nutné soustředěné úsilí, jedině tehdy si příroda pomůže sama. Totéž platí pro budoucí trh práce v České republice. Dnešní mladí lidé jsou budoucími manažery, které potřebujeme. Potřebujeme je tady v České republice, aby pomohli vybudovat byznys a ekonomiku a aby se zasadili o to, že náš průmysl bude globálně konkurenceschopný. Abychom je podpořili, je nutné jim vytvořit takové prostředí, ve kterém by mohli být úspěšní. Jestliže se nám to nepodaří, jestliže dnes selžeme se svými plány na budoucnost, bude to naše vlastní zkáza.
Kip Bauersfeld
str 10-11