čtete-li (podobně jako já) časopisy odzadu, už jste jistě zjistili, že jedním z hlavních témat tohoto vydání je problematika hotelových dodavatelů. Můžete se tak seznámit s tím, co nového si pro své zákazníky přichystali tuzemští výrobci či dovozci a distributoři hotelových technologií, jaký software ulehčí hoteliérům práci a uspoří náklady, případně jaké služby mohou čerpat.
Jakožto laika (byť poučeného) mne tato problematika nepřestává fascinovat. S úžasem vždy procházím takto zaměřenými expozicemi na veletrzích a obdivuji kartové vstupní systémy či inteligentní hotelové televizory, těším se pohledem na koupelnové vybavení a zvědavě nahlížím do vzorových pokojů. Mám-li možnost, ze stejného důvodu si nenechám ujít prohlídku nově otevíraných hotelů. Jenže poslední dobou začínám přemýšlet také o tom, kolik nových zákazníků asi nyní mohou dodavatelé těchto skvostů získat a zda jim spolupráce s těmi stávajícími dovolí rozumně existovat.
Že nejde o plané úvahy, mne přesvědčila jedna moje známá, ředitelka malého hotelu v historickém centru Prahy. Mezi řečí se mi před pár měsíci „pochlubila“ tím, že úporná snaha o přežití hotýlku ji vedla i k tak tragikomickým úsporám, jako bylo ředění saponátů na mytí nádobí i mýdel do dávkovačů. Přiznala se i k dalším prohřeškům, které snad ani raději zmiňovat nebudu. Stejně to bylo marné – svůj boj nedávno vzdala a obor opustila. Neunesla tlak, kterému ji a její tříhvězdičkový hotel svými cenami vystavila čtyř- a pětihvězdová konkurence.
Prezident Asociace hotelů a restaurací Pavel Hlinka měl pravdu, když v únorové televizní reportáži konstatoval, že se někteří tuzemští hoteliéři asi zbláznili. Stačí se podívat, za jaké ceny lze dnes v Praze sehnat ubytování. Už za necelou tisícovku za noc mohly třeba zamilované páry z celého světa strávit Valentýna ve čtyřhvězdičkovém hotelu v centru Prahy. A že měly v ceně i bohatou bufetovou snídani, to už je jaksi samozřejmost. A to je řeč o ceně pro koncového klienta, touroperátorům se pochopitelně dostává cen ještě nižších. Bohužel kýžený efekt těchto cen, o kterém nedávno také v televizi hovořil mediálně oblíbený představitel touroperátorského stavu, tedy podpora incomingu, se nedostavuje.
Čím to? Nemyslím, že by na vině byla „nečinnost našich představitelů na poli cestovního ruchu“, o které zmíněný mluvčí také spekuluje a vinou které prý u nás stále vesele vegetují kapsáři, nepoctiví taxikáři a podvodní směnárníci. Obávám se, že důvody je třeba hledat někde jinde. „Je to v nás,“ abych použil již okřídlený výrok. Nemůžeme si za to „tak trochu“ sami? Neztratili jsme třeba zmíněnou cenovou politikou důvěru partnerů? Ať je to jak chce, jisté je jedno. Otočit spřežení řítící se k smrduté jámě pekelné nebude jednoduché a cesta zpět nahoru bude dlouhá a trnitá. Jenže dřív, než se budeme moci chopit otěží, budou se muset někteří chytit za nos. Jak dlouho to ještě potrvá?
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz