tento úvodník jsem se rozhodl pojmout formou bajky. Doufám, že tento experiment přežijete v plném duševním zdraví!
Žili byli dva veverčáci. Zrzavý a šedý. Bydleli v Šumném lese, který jim záviděla zvířátka z širokého dalekého okolí. Sem tam se mezi korunami stromů proletělo hejno cizokrajných štěbetavých ptáčků, kteří si mohli v úžasu nad tou nádherou hlavičky ukroutit. Občas se do lesa zašli napást i přespolní divočáci a laňky ze sousedství. Les měl jedinou vadu – jeho návštěvníci neměli kde kopýtka složit, a tak se vždy zdrželi jen krátce. Jednoho dne ale zrzavého veverčáka napadlo, že by mohl pronajímat pelech u paty jeho stromu, který tam zbyl po starém zajícovi. Vyspravil ho, vyčistil a pustil do světa zprávu, že přijímá hosty. A jelikož byl pelech nadmíru příjemný, hosté se hrnuli a neváhali platit deset oříšků za noc. Veverčákova sláva rostla stejně rychle jako hromada oříšků v jeho hnízdě. Brzy se stal čestným obyvatelem lesa a nejkrásnější veverky z okolí mu padaly k nohám a ve snaze vetřít se mu do přízně slibovaly, že mu vyčešou ocásek.
Oříšky a mladé veverky měl ale rád i černý veverčák, to dá rozum. Netrvalo proto dlouho, a do světa se rozletěla zpráva, že v lese byl otevřen nový pelech U Černého veverčáka, kde lze přespat za pouhých devět oříšků. Přespolní zvířátka se zaradovala a černý pelech brzy praskal ve švech. Zrzavému veverčákovi zvadnul úsměv – oříšků ubývalo a jeho veverky začaly remcat. I snížil cenu na osm oříšků. A vida – jeho pelech byl zase plný. Jenže za pár dní zase šmytec. To když černý veverčák nemohl unést, že jeho pelech zeje prázdnotou, a začal hosty lákat na cenu sedmi oříšků. Zkrátka a dobře, veverčáci se den za dnem přetahovali o hosty a přízeň lepých veverek. Těm však neušlo, že jejich amanti začínají mít hluboko do kapsy, a občas si odskočily do vedlejšího lesa. Ten sice nebyl zdaleka tak hezký, ale šuškalo se něco o tom, že si tam ubytovací pelech otevřel jakýsi exotický šedivý přivandrovalý veverčák. Prý ubytovává za devět oříšků a v jeho hnízdě není pro samé oříšky kam šlápnout.
Zrzavý veverčák i jeho černý konkurent chřadli. Ubývalo jim oříšků, takže brzy už neměli ani na to, aby zaplatili myškám, které chodily uklízet jejich pelechy. Mezi hosty se rychle rozkřiklo, že z černého a zrzavého pelechu se stávají pěkné špeluňky, kde jeden chytí akorát blechy. Přespolní zvířátka se začala vyhýbat nejen černému a zrzavému pelechu, ale i celému Šumnému lesu. Veverčáci pochopili, že je zle. Dohodli se proto, že si přestanou jít po krku a oba nabídnou přenocování za jeden oříšek. Jenže ouha, za tuto cenu už přijela přespat toliko tlupa tchořů, kteří se vůbec nezajímali o krásy lesa, ale jen o to, co by kde snědli a vypili. Ráno po nich zůstaly jen zničené pelechy a děsný puch. V Šumném lese se rozhostilo hrobové ticho. Zrzavý a černý veverčák by ale přísahali, že zdálky zaslechli zlověstný smích. Takový, jakým se umí smát jen šedivý cizinec…
A to je konec, milí čtenáři. Jen podotýkám, že jakákoli podobnost s některými žijícími osobami či situacemi je čistě záměrná.
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz