máme za sebou léto, z novinářského hlediska obvykle okurkovou sezonu. Bohužel ta letošní nebyla vůbec nudná, právě naopak. Skoro by se dalo říct, že místo okurek dozrály na tuzemských záhoncích cestovního ruchu chilli papričky. A pořádně ostré! Jako milovník všeho pálivého (ano, traduje se o mně, že mám „plechovou hubu") bych měl zřejmě jásat, důvod k radosti ale hledám marně. Z této úrody by se nám totiž všem mohlo co nevidět udělat pořádně špatně…
Nemám ani tak na mysli krachy cestovních kanceláří během hlavní sezony. Ty se do jisté míry daly očekávat. Minimálně v některých případech. Dokonce jich snad bylo i méně, než někteří předpovídali. Trápí mne spíš to, co zaplnilo stránky médií poté. Tedy ostrá výměna názorů (přirovnání k válce, s kterým jsme se mohli v této souvislosti setkat, bych se jako rozený pacifista zdráhal použít) mezi oběma hlavními asociacemi hájícími zájmy cestovních kanceláří a agentur.
Dovedu, byť mi to dá dost práce, pochopit, co kdysi vedlo ke vzniku dvou profesních svazů s de facto stejným posláním. Už méně ale chápu, kde se mezi asociacemi vzala ona místy až přehnaná řevnivost. Ta se mimochodem datuje od mnohem dřívějších dob, než se na scéně objevily vrcholné orgány ACK a AČCKA ve své současné podobě. Není mi také jasné, proč by měla kterákoli asociace komukoli sloužit jako fitcentrum ega a prostředek k vlastnímu zviditelnění. A už vůbec „nikdy, ale opravdu nikdy“ nepochopím, proč místo hledání společných bodů zájmu a cest ke spolupráci se někteří představitelé těchto institucí věnují vytváření umělých bariér mezi sebou. Rád bych se pletl, ale takto to prostě při pohledu zvenčí působí!
Jaký má význam nekomunikovat spolu přímo a pouze si posílat vzkazy přes média? Je adekvátní na nabídku ke společné budoucnosti reagovat posměšnými slovy o komedii? A opravdu je fér zneužívat problémů ostatních k propagaci vlastní iluzorní dokonalosti? Pánové, řečeno slovy klasika, není to v našem věku trochu klukovina?
Říká se, že když se dva hádají, třetí se směje. Ovšem kdo je v tomto případě oním třetím? Zákazník? To ani omylem! Ten spíš natahuje moldánky, protože chudák neví, komu věřit a jak se v situaci orientovat. Nespokojený zákazník je tragédií, jak svorně a zcela po právu tvrdí všechny zákony marketingu. V době ekonomické krize, kdy boj o přízeň klientů nabral ještě vyšší obrátky, může být hazard s nespokojeností zákazníků fatálním riskem, jehož důsledky se mohou přes cestovní kanceláře vrátit i k jejich profesním svazům. Kdy, když ne nyní, by měli představitelé asociací potlačit vlastní ego a usilovat o společný postup? Je načase, aby se v tomto smyslu ozvali i řadoví členové!
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz