v jednom z minulých úvodníků jsem vyjádřil přání, abychom příliš často neskloňovali slovo krize. A také jsem zauvažoval, zda vůbec něco takového jako krize v českém cestovním ruchu existuje. Dnes už jsou bohužel důsledky krize či alespoň jejího obrazu v myslích veřejnosti patrné. Menšímu zájmu o své produkty čelí cestovní kanceláře, na poplach bijí kvůli nízké obsazenosti hoteliéři, nářek je slyšet od restauratérů. A u těch se s dovolením zastavím, už proto, že jedním z hlavních témat tohoto vydání je gastronomie.
Tiskové agentury v posledních dnech chrlí zprávy o tom, jak se krize dotkla restauračních zařízení. A média je ráda přebírají. Číst jsme tak mohli třeba o tom, jak v hlavním městě kvůli ekonomickým potížím skončilo na čtyřicet restaurací a hospod. Jenže, ruku na srdce, opravdu jsou na tom restaurace tak špatně? Vážení čtenáři,Já osobně totiž musím říct, že jsem nějaký radikální úbytek hostů v zařízeních, která navštěvuji, nezaznamenal. Nebo že bych měl jen štěstí na podniky, které díky schopnosti svých provozovatelů potíže s návštěvností nemají? Vyloučit to nemohu…
Pravidelně například s kolegy chodíme na oběd do nejmenované restaurace v centru Prahy. I v dnešní době krize tam musíme, stejně jako před několika měsíci, čekat, až se uvolní místa u stolu. A to přesto, že daný lokál není vůbec malý. Příčinu tohoto enormního zájmu je podle mne třeba hledat v marketingových dovednostech provozovatelů. V poledne se totiž podnik zaměřuje na okolní firmy, jejichž zaměstnancům nabízí přesně to, co hledají. Tedy slušné jídlo v příjemném prostředí za dostupnou cenu. A s poměrně rychlým servisem. V poledne se tu člověk nají za osmdesát korun, což je na centrum Prahy slušná cena. Zajímavé ale je, že plno bývá i o večerech, kdy jsou ceny někde trochu jinde.
A ještě něčeho jsem si v tomto podniku všiml. Fronta, kterou musíme vystát, než jsme usazeni ke stolu, bývá o poznání delší, je-li v denní nabídce některé z klasických českých jídel. Nedávný zástup na kachnu se zelím se dal srovnat snad jen s tlačenicí na lístky na Madonnu. Tato restaurace tak bezděky ilustruje některé trendy, o kterých píšeme v materiálech věnovaných tématu gastronomie v tomto vydání. Předně se v ní potvrzuje fakt, že základem úspěchu jsou dobrý nápad a kvalitní marketing. A zapravdu dává také teorii o neutuchající popularitě klasické české kuchyně, což je jistě dobrá zpráva pro autory projektu Czech Specials, kterému se podrobněji věnujeme v naší gastronomické rubrice. Za sebe musím říct, že tomuto projektu, který má podpořit zejména regionální kuchyni, držím palce. Nemám vůbec nic proti gastronomii čínské nebo italské, s chutí si dám specialitu mexickou nebo indickou, ale na českou klasiku nedám dopustit. Byla by přece škoda, kdybychom kvůli sushi zapomněli třeba na vošouchy nebo jiná krajová jídla, ne? Že to nehrozí? Tak schválně – o kolika pokrmech z tabulky na straně 69 můžete tvrdit, že je znáte?
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz