před časem jsem slíbil, že se budeme snažit co nejméně psát o krizi. Už proto, abychom nebyli házeni do jednoho pytle s ostatními médii, kterým je přičítáno vytváření jakéhosi abstraktního mediálního obrazu krize v myslích lidí. Jenže praxe všedních dnů nás bohužel do tohoto nepopulárně populárního tématu nutí. Máme-li informovat o tom, co se v cestovním ruchu děje, a zároveň se vyhnout krizovým tématům, stojíme před prakticky neřešitelným úkolem. Současná neveselá ekonomická situace je hlavním tématem většiny konferencí a dalších jednání těchto měsíců. Zajímavé přitom je, že se ještě stále diskutuje o tom, zda už krize dorazila, či ještě stojí za dveřmi. Stává se naprosto běžně, že na jedné konferenci ministr prohlásí, že tříprocentní pokles příjezdové turistiky není tak špatný, a o deset minut později jeho podřízený hovoří o nejhorší krizi za posledních několik desítek let…
Ve snaze udělat si v této otázce alespoň trochu jasno jsem si vzpomněl na to, co nás kdysi učili v dějepisu, využil strategické polohy naší redakce a vyrazil na jedno z blízkých železničních nádraží. Obcházením zde stojících lokomotiv jsem strávil asi půl hodiny. Výsledek obhlídky byl jednoznačný. Jako novinář zvyklý ověřovat si informace jsem pro jistotu zavítal ještě na nádraží druhé. I tam se ukázalo, že v krizi podle všeho ještě nejsme. Ani u jedné z lokomotiv jsem totiž nenarazil na pytle s obilím. Uniká vám souvislost? Je to prosté – i po bezmála třiceti letech mám v živé paměti hodinu dějepisu, při které nám tehdejší soudružka učitelka jako jednu z největších hrůz velké hospodářské krize třicátých let popisovala situaci, kdy v Americe raději spalovali obilí v lokomotivách, než by ho rozdali chudým. V domněnce, že o krizi nemůže být řeč, mne na nádraží utvrdily dvě dámy horlivě diskutující nad novinami, jež právě zveřejnily výši platu našeho „nejvyššího pana železničáře“. Ten tedy rozhodně krizový není…
Ale dosti žertů, nerad bych byl obviněn, že situaci zlehčuji a podrážím tak podnikatele v cestovním ruchu v jejich boji o pomoc a podporu v nelehkých časech. Je mi jasné, že podnikat v tuto dobu není žádný med, a vítám každou aktivitu, která může podnikatelům pomoci. Na druhou stranu se ale nemohu zbavit dojmu, že jsou i tací, jejichž situaci trefně vystihuje vtip, který mi nedávno přišel mailem: „Tak už dolehla krize i na mne. Piju stará vína, jím plesnivé sýry a jezdím autem, které nemá střechu…“
Ano, český národ je pověstný tím, že si dokáže dělat legraci ze všeho. Tedy i z krize. Škoda jen, že zatímco opakovaný vtip přestává být vtipem, opakovaná krize krizí asi být nepřestane. Kdyby tomu tak bylo, psali bychom o ní s radostí třeba v každém článku. Takto nám ale nezbývá než dál řešit dilema zmíněné v prvním odstavci.
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz
PS: Anebo je to všechno jinak? Není třeba chyba v tom, že ony lokomotivy, které jsem obhlížel, byly dieselové?