Jistě jste to četli také – ministerstvo financí se stále staví odmítavě k navrhované podobě zákona o cestovním ruchu, na kterém už dva roky se svými partnery pracuje ministerstvo pro místní rozvoj. Důvod? Nová právní úprava by prý byla drahá, neboť by znamenala zvýšení výdajů ze státního rozpočtu o 300 až 400 milionů korun. A tím by hrozilo nedodržení schodku státního rozpočtu, v praxi tedy porušení programového prohlášení vlády. Budiž. Nechme stranou otázku, zda opravdu vláda ve všem co dělá, dodržuje své programové prohlášení. A neřešme ani to, jak významnou sumu pro výdajovou stránku rozpočtu ony stamiliony představují. Jsou tu totiž otázky jiné, ke kterým se ministerstvo financí v daný moment nevyjadřovalo.
Úředníků páně Kalouska, případně ministra samotného, by se měl někdo třeba zeptat, z čeho že bude financována podpora cestovního ruchu, až vyschnou evropské zdroje. Nebo si myslí, že se cestovní ruch obejde bez podpory a bez investic? Ptejme se dál: chápe vůbec ministerstvo, jaký má cestovní ruch význam pro ekonomiku a kolik by mohly ony státní stamiliony vygenerovat díky multiplikačnímu efektu, s jakým návrh zákona počítá?
Samozřejmě je mi jasné, že podobné nářky zaznívají i z ostatních odvětví a že úloha ministerstva financí je v tomto ohledu nevděčná, ale trvám na tom, že zmíněnými dotazy by se úřad měl seriózně zabývat. Navíc jsou tu i palčivější. Jako třeba tento: „Co je víc – 400 milionů nebo 25 miliard?" Říkáte, že nic snadnějšího nemůže být? Chyba lávky! Stát v tom totiž podle všeho jasno nemá. Jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že stát na jedné straně odmítne zákon, který by znamenal zhruba 400milionové výdaje, a na druhé straně si nechává utíkat miliardy z daní? Podle propočtů Svazu obchodu a cestovního ruchu totiž stát kvůli neschopnosti řádně vybírat daně přichází ročně o 13 až 25 miliard korun! Je-li pravda, že v oblasti cestovního ruchu neodvádí řádně daně zhruba třetina všech podnikatelů, jak odhaduje Pavel Hlinka ze SOCR, jde o naprosto skandální stav. A bohužel bych řekl, že onen odhad nebude od reality příliš daleko.
Jak je možné, že stát v této věci nic nedělá? Nebo jste snad někdy slyšeli o hospodském, který pomocí poměrně průhledných triků dosáhl toho, že nezaplatí na daních ani korunu, a někdo ho za to klepl přes prsty? Já tedy ne. A to si o tom, že si restauratéři fiktivně dělí podniky na účetně samostatné provozy, aby se nepřiblížili hranici, od které musejí platit DPH, štěbetají vrabci na střeše. Stejně jako o tom, že na klasického zaměstnance v pohostinství téměř nenarazíte, zato osobami samostatně výdělečně činnými se to mezi personálem jen hemží…
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz