Pravděpodobně ještě nikdy neměla masmédia takovou moc při masáživeřejného mínění jako mají dnes. Z toho logicky vyplývá, že se novinářskáprofese ocitá v prvních liniích různých konfliktů, co se jich jen po světěpřihodí. Proto nepřekvapuje, že jedním z nejvíce diskutovaných témat mezirůznými znepřátelenými stranami je otázka objektivity médií. Vzhledem ktomu, že jsme médium určené průmyslu cestovního ruchu, jen těžko se násdetaily a jemnůstky politické objektivity mohou dotknout. Ale kdykolivse nedostatek mediální objektivity – ať už způsobený touhou po senzaci,nebo bezostyšným politickým partyzánstvím – obrátí proti samotnému průmyslucestovního ruchu, může COT Business jen těžko držet jazyk za zuby.
K jednomu nedávnému příkladu čiré senzacechtivosti došlo v souvislostis podružnou příhodou na palubě letadla ČSA, letícího v únoru tohoto rokuz New Yorku do Prahy.
Něco takového, jako je turbulence, je samozřejmě jevem, který je každodennísoučástí letecké dopravy, a je to něco, co každý zkušený cestovatel vevětší nebo menší míře zažil. Tento konkrétní incident, při kterém nikdoneutrpěl žádné vážné zranění a na letadle nevznikla žádná opravdová škoda,by si v masmédiích těžko zasloužil byť jen zmínku. Co se ale nestalo? Jakve veřejnoprávní, tak v soukromé televizi to byla zpravodajská bomba av denním tisku se o tom psalo palcovými titulky.
Čtenáři by měli vědět, že tímto letadlem cestoval jeden americký novinářa ten – když poslouchal zprávy – nevěřil svým uším. Ona událost byla taktraumatizující a hrozná, že ji prostě prospal, a dokonce si ani nevšiml,že se něco nepatřičného stalo. Tento člověk zůstal samozřejmě anonymní,protože jeho svědectví nikoho nezajímalo – a už vůbec ne lidi, kteří sivydělávají na živobytí výrobou zpravodajství.
Ale mnohem horší je to v případě, kdy k něčemu opravdu dojde, když sestane skutečná tragédie, a to v oblíbené turistické destinaci. Nejnovějšísenzace, tak delikátně prezentované v českých médiích, se týkaly tragickýchudálostí, které se staly v dubnu na tuniském ostrově Djerba a o týden pozdějiv Miláně. V prvním případě by samozřejmě bylo v zájmu objektivity namístěpopřát důvěry a sluchu očitým svědkům, úřadům a židovské komunitě na inkriminovanémmístě, a to mnohem spíše, než nechat situaci komentovat izraelskými úřadyz druhého konce Středozemního moře.
V případě milánského incidentu, který byl mnohem bolestnější reminiscencína zářijové události ve Spojených státech, nikdo ani nezapochyboval o prohlášeníitalských úřadů, ve kterém se pravilo, že přesto, že tam byl pravděpodobněsebevražedný motiv, nejedná se v žádném případě o akt terorismu. V tomtopřípadě zůstal Izrael zticha, pravděpodobně z toho důvodu, že tentokrátnebylo lze z obětí vytlouci politický kapitál.
Co z toho všeho plyne? Jestliže nezkušený arabský řidič zaboří svojicisternu do zdi, úmyslně či neúmyslně, musí to být terorista, protože jeArab. Na druhé straně, jestliže zkušený švýcarský pilot zaparkuje své letadlov útrobách mrakodrapu, úmyslně či neúmyslně, nemůže být teroristou, protoženení Arab. Pěkně vypečená logika, že? Leč bohužel, toto není o nějaké touzepo senzaci…
František Havran