Pověst vypravuje, že jednou ztratily se z pokladní komory Vlašského dvora kromě stříbra také důležité listiny horních práv a plány šachet a štol, v nichž leželo ještě množství stříbrné rudy dosud netknuté. Když pátrání po zlodějích bylo bezvýsledné, dal mincmistr vyrýti na kamennou obrubu vchodu do pokladnice latinský nápis Noli me tangere (nedotýkej se mne) jako výstrahu zlodějům.
Ale tím nebyla věc odbyta. Domácí horníci a Vlaši se z krádeže stříbra a listin navzájem obviňovali, což posléze vyústilo ve zjevnou vzpouru havířů proti vlašským mistrům. Nic netušící mincíři byli jednoho dne přepadeni ozbrojeným lidem hornickým, který násilím vnikl do Vlašského dvora: havíři hrozili mincířům smrtí, nepovědí-li, kam schovali ukradené stříbro a listiny. I přes přísahu Vlachů, že jsou nevinní, rozpoutal se zápas, který neskončil dříve, dokud všichni Vlaši nepodlehli.
Po krvavé srážce každého dne o půlnoci rozezněl se ve věži nad vchodem Vlašského dvora plačtivý tón stříbrného zvonku a ze dvora ozývalo se skučení vichřice. To prý duchové pobitých pátrali po ztracených pokladech a navzájem si vyčítali, že ztrátu zavinili.
Po zrušení mincovny v roce 1726 Vlašský dvůr zpustl. Ticho rušil svým zvukem už jen malý zvonek – až do roku 1893, kdy se při rekonstrukci ztratil. Náhodou byl ale znovu nalezen na půdě pod trámem: nyní znovu můžeme slyšeti každé poledne jeho měkký, dojemný hlásek…
Ivana Vopálková