Kryštof Rozruch: „To je báječný. Já nevím, co lidi proti těm nemocenskejm pokladnám mají. Jako mýho dědečka vyléčila pokladna úplně." Doktor Osvald Bruner: „Ale. Copak mu bylo?" Kryštof Rozruch: „On byl idealista."
Poznali jste? Ano, jde o ukázku ze scénáře filmu U pokladny stál s Vlastou Burianem. Na tento snímek jsem si častokrát vzpomněl při přípravě tohoto vydání, které je jako vždy v červnu zaměřeno na lázeňství. Dnešní situace v tuzemském lázeňství ale není zdaleka tak úsměvná, jako v citované veselohře, byť některé hlášky z filmu by bylo možné použít i dnes. Bohužel se totiž ukazuje, že podobně jako ve skvělé Lamačově komedii jsou lázně vnímány jako něco normálnímu smrtelníkovi nedostupného. Po změnách vyvolaných novým indikačním seznamem nabyli zkrátka mnozí dojmu, že „na pokladnu" už se léčit nemohou a že lázně jsou již jen pro bohaté, případně pro cizince, takže se u svého lékaře na možnost lázeňských pobytů ani neptají. A co hůř, mylným domněnkám podlehli i lékaři, kteří často žijí v přesvědčení, že by si předepisováním lázeňských pobytů vyčerpali limity stanovené pojišťovnami pro další výkony. Stručně řečeno, jsou „ministerštější než ministr". Výsledek? Poloprázdná lázeňská zařízení v některých částech republiky a na druhé straně nevyčerpané prostředky na lázeňskou léčbu na účtech pojišťoven. To považuji za velmi nebezpečnou situaci – při sestavování rozpočtu by se mohlo lehko stát, že dojde k dalšímu krácení financí pro lázně. Jednoduše proto, že o ně letos mnoho pacientů nestálo.
Rád bych věřil, že se situace zlepší. I sám ministr zdravotnictví prý přislíbil podpořit osvětovou kampaň, ve které vysvětlí zdravotním pojišťovnám, zdravotnickým zařízením a hlavně pacientům praktické možnosti předepisování lázeňské péče. Svoji roli, byť sebemenší, může v tomto ohledu sehrát téměř každý z nás. Přece se nenecháme připravit o rodinné stříbro!
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz