|
„Na hosty se chystáme jako na svatbu,“ říká Martin Škodák, majitel, tvůrce a v dobrém slova smyslu hospodář provozující již 15 let selskou restauraci Starý vrch ve Středoklukách, kousek za Prahou, pouze 4 km od letiště Ruzyně. Je to místo, kde se zastavil čas, nikde nenajdete ani kousek umělé hmoty, muzikanti hrají tak opravdově, až vám tuhne krev v žilách, a tanečníci se protáčejí jako kdysi. O tom, jak se mu daří vytvářet zdejší ryzí atmosféru selské doby, která přitahuje nejen zahraniční turisty, se dočtete na následujících řádcích.
Poctivou prací zúročenou zkušenostmi a láskou k lidové tradici se Martinu Škodákovi daří působit na Starém vrchu již 15 let |
V roce 2002 jste na Starém vrchu slavili desáté výročí své restaurace. Uplynulo několik let a vy jste se přehoupli přes patnáct let své činnosti. Starý vrch dodnes přivítal tisíce nejen zahraničních hostů, kterým poskytl možnost poodhalit českou, moravskou a slovenskou lidovou tradici v mnoha směrech. Co se od té doby změnilo? Nastal nějaký posun?
Tím, že statek je starý téměř 300 let, tak se vlastně v tomto směru zaplať pánbůh nic neposunulo. Díky tomu, že je postaven poctivě, nemusíme do něj nijak necitlivě zasahovat a šetříme tak jeho historickou hodnotu. V žádném případě neděláme zásahy do architektury, naopak chceme vyzdvihnout jednotlivé detaily. To nejhorší, co bychom mohli udělat, by bylo třeba venkovní sezení s markýzami a deštníky s reklamou. Takže v tomto ohledu se díky bohu nic neposunulo. V podstatě se dá říci, že v našem případě je největší pochvala, ale i cíl, kterého se snažíme dosáhnout, když se řekne, že všechno zůstalo při starém, ale ostatně i název Starý vrch je součástí starodávné uličky, která nese toto jméno. Snad jediné, co se tady sem tam obměňuje, jsou králíci, které chováme venku na dvoře v původní králíkárně. Myslím, že máme speciálně vychovaný druh, který si již zvykl na blesky fotoaparátů, hlavně japonských Nikonů. Rádi pózují a já sám sobě s úsměvem říkám, že větší králičí Hollywood snad není nikde na světě.
Ale ve starých pecích, které by pamatovaly Franze Josefa asi nepečete, že?
Hlavně nepečeme samotné králíky, ale vážně, udělali jsme časem spoustu změn, které nejsou tolik vidět a týkají se gastronomického zázemí a jejich moderních technologií. V tomto ohledu naopak musíme jít s dobou a držíme se přísně hygienických předpisů v rámci EU. Na druhou stranu používáme staré prvorepublikové divadelní reflektory, které nám vytvářejí příjemné osvětlení, ale je téměř nad naše síly sehnat do nich žluté „pětistovkové“ žárovky. Máme však pár tajných zdrojů, převážně z řad divadel, kde se ještě dají sehnat.
Cit pro detail je tady cítit na každém kroku, jak sháníte dobové předměty a dekorace?
Už jako kluk jsem pořád sbíral staré věci, začalo to známkami, starými černými gramodeskami a pokračovalo amatérskými opravami starých rádií, ale hlavně jsem měl štěstí v době raného mládí, a to byly časy kamarádů – lidových muzikantů, etnografů, choreografů a všech těch bezvadných bláznů kolem čistých pramenů lidové kultury. To byla jakási vysoká škola citů pro lidové prvky, které byly součástí života našich předků. Nejsem tedy sběratel jako takový, ale pocitový shromažďovatel věcí, které mě osloví, a vždy přemýšlím o dané věci tak, abych se maličko přiblížil duchem k době, kdy byla používána. Tak třeba poslední dvě lahůdky – dřevěná oblouková pila a odplevovač na obilí. Interiér i exteriér Starého vrchu za těch 15 let je těmito různými skvosty obdařen, ale nejsem přítelem přeplácaného prostoru. Souhra opukového zdiva se starými trámy je vyzdvižena právě svojí jednoduchostí, střízlivým a přirozeným prostorem.
|
Nepředpokládám, že dáváte na rady architektů a designérů?
Tak to opravdu ani v nejmenším. Doba realizace Starého vrchu 1991–1992 byla bezesporu jedním z nejkrásnějších tvůrčích období v mém životě. Ze začátku jsem opravdu oslovil jednoho architekta, jeho výsledek by sice možná vyhrál nějaké bienále, ale v praxi byl nepoužitelný. Projektová dokumentace byla vlastně realizována profesionály až po několika dlouhých měsících mých úvah na samotném statku a nad tužkou a papírem. Dodnes nezapomenu, jak jsem si mimo jiné tleskal po celé stodole a zkoušel jsem tím akustiku. Tady bude jeviště a taneční parket, v chlívě bar, na tomto místě si příchozí hosté ohřejí ruce u otevřeného krbu a tak jsem si postupně dělal krok za krokem ucelený obrázek, aby výsledek vyzařoval harmonickým celkem.
Jak těžké je sladit stolování ve vašem objektu s moderní dobou?
Tady platí dvojnásob, že v jednoduchosti je síla. Holé dřevěné stoly, skromné solničky a pepřenky, svíčky, klasické příbory s obyčejným designem, keramické džbány a poháry, modrotiskové jednoduché ubrusy a uprostřed stolu malá kytka. Vlastně už takto předem prostřené stoly hosty mile přivítají k hostině. Jako kdysi si spousta z nás u svých babiček nabírala polévku naběračkou z plechového hrnce, tak i u nás si hosté např. kulajdu nabírají sami a k tomu si dávají čerstvě nakrájený chléb ze slaměných ošatek. A večer může začít…
Zahraniční návštěvník, který tráví 3-5 dní v Praze si určitě rád zpestří svůj pobyt návštěvou venkova a udělá si tím celistvější obrázek o pohostinnosti a mentalitě našich lidí.
S tím, co jste teď řekla nemohu jinak než souhlasit. Rád si mnohokrát vzpomenu na mou návštěvu Madridu a moji fyzickou účast na „madrickém flamengu“ a flamengu v malé vesničce ve španělském vnitrozemí. Nemusím už jistě říkat nic dál. A u nás na Starém vrchu je to podobné, hosté si udělají obrázek o tom jak se žije a veselí na venkově. A to na skutečném venkově, i když jen 20 km od centra metropole. Z letité zkušenosti vím, že se tím jejich pobyt příjemně odlehčí, zazpívají si, hodují, zatancují a odchází s pocitem příjemně stráveného večera.
|
Co dobrého se u vás pije?
První kontakt hosta při vstupu přes práh Starého vrchu je se štamprličkou slivovice. Na spálení červa, jak se dodnes říká na venkově, a welcome drink pro moderní překlad. Tento nápoj se odjakživa nabízel hostům při vstupu do obydlí. Určitě to při vší úctě nebyla becherovka, jak se v současnosti stalo módním trendem. Dovážím si speciální slivovici z valašských Vizovic a musím říct, že firma Rudolf Jelínek se vrátila k starodávným výrobním procedurám a hodně si jejich práce vážím a cením. Sudové vínko mně dováží firma Ing. Luďka Šlancara z Roztok, který má ve svém sortimentu opravdové lahůdky. Jinak nápoje alko i nealko v tom základním sortimentu včetně plzeňské „dvanáctky“.
Jak tedy vypadá klasická „hostina“ na Starém vrchu?
V první řadě žádná není obyčejná. Každá akce je specifická, každá je originální. To je velice důležité. Lidem se nesmí nic vnucovat. Na to reaguje jak personál, tak i muzikanti. Když jsou návštěvníci tišší nebo řekněme decentnější, tak to muzika jen podbarvuje. Nejtrapnější, co může být, a je to častý nešvar nejrůznějších folklorů, je, že jsou hosté nuceni, aby se zúčastnili připraveného programu. Já jsem zastáncem toho, že když se lidé chtějí bavit, tak přijdou k muzice a ta je přirozeně sama vtáhne k tanci či zpěvu. Muzikanti, vyučení i klasickou hudbou, znají také různé věci ze všech koutů světa. Pokud se chtějí návštěvníci rozjet v řeckém stylu, není to problém. Když se ale toto děje, tak jedině k závěru večera, jinak zní stodolou lidové národní skvosty podbarvené ukázkami lidových tanců. Tyto atraktivní a temperamentní tance jsou předváděny v originálních krajových krojích.
Máte nějaké zvláštní přípravy před každou akcí?
Protože jsme podnik známý tím, že chystáme vše předem na objednávku, tak máme čas se dobře na samotný večer přichystat. Vše je jednoduše, ale jasně zkoordinované. Připravujeme se, jako bychom chystali svatbu. S rozbřeskem se celá stodola kompletně uklidí, pak nastoupí mistři kuchaři a z čerstvě dovezených surovin připraví objednané menu. Meníčka jsou složená ze staročeských pochutin. Nestydím se vůbec říct, že menu je stálé již 15 let. Když jsme chtěli meníčka pozměnit, tak nám cestovní kanceláře, které k nám také dováží hosty, samy říkaly, hlavně ať nic neměníme. A rád si při tomto rozhovoru vzpomenu na krásnou a jednoduchou větu z Černých baronů – „Tak má byt, tak je správně.“
|
Mluvil jste o hudbě, která je na Starém vrchu jednou z důležitých složek. Jak početná je tedy zdejší kapela?
Kapela je čtyř až pětičlenná. Celkově se kombinuje z výběru 12 mých top muzikantů a kamarádů z různých částí republiky, např. z Kyjovska, Kroměřížska, Uherskohradišťska atd. Všichni vesměs absolventi státních konzervatoří jsou nejenom velmi hudebně vzdělaní, ale mají obrovské zkušenosti již od dětství v různých muzikách svého regionu. Musím však říct, že tento obor se nedá naučit na konzervatoři, tady je potřeba vstřebat zkušenosti opravdu již odmalička. Protože ve dvaceti letech už do toho nelze naskočit. Jelikož se naštěstí střídají (nemůže být nic horšího než ponorková nemoc), tak se v tom dobrém slova smyslu navzájem hecují. Příkladem může být to, že nikdy nemají přesný plán, co budou hrát. Hrají prostě podle nálady.
Jak se vám konkrétně daří zachovat autenticitu tamější doby, aniž byste sklouzával ke kýči nebo k laciné napodobenině?
Už jenom místo, které jsem před sedmnácti lety objevil, bylo v daném čase zázrak. Sám bydlím už skoro 25 let v centru Prahy. Opuštěný starý statek úžasně zasazený do malebné vesničky v těsné blízkosti Prahy splňoval hned jednu ze zásadních požadavků mé mysli, a to pocit, že sem to všechno patří a bude to mít smysl. Ať mě, probůh, nikdo nepřesvědčuje o pražských scénách. Zásadní věc pro mě je, že odmítám v tomto prostředí používat jakékoliv ozvučení nebo mikrofon. To by naprosto přehlušovalo atmosféru. Také nepřipouštím mluvené slovo. Hosté byli pozváni na statek, nebudeme jim tedy předvádět nějakého moderátora. Také se nehodlám oblékat jako sedlák zašpiněný od mouky. A tím jsme vlastně u podstaty věci: nemám rád takováto pseudodivadla. Já tomu říkám folklorní varieté. Nechci z lidí dělat opice, to se mi příčí. Proto ze zásady nenavštěvuji konkurenci. To, co vidím např. na internetu a z doslechu, mně bohatě stačí. To, jak to děláme na Starém vrchu, je ojedinělé a originální. Já mám rád folklor v normální podobě. Nic strojeného, vyumělkovaného. Vlastně je mi i cizí slovo folklor. Vyvolává to ve mně představu, že se všichni najednou oblečou do kroje a juchají. Pocházím z Horňácka a tam je ve zvyku, že se sejde 3 až 10 muzikantů a hrají třeba v džínách ve sklípku nebo v hospodě, prostě jen tak „jamují“ a má to šťávu. To je přeci nádhera. A tak chci, aby to bylo i tady. Myslím si, že i lidé mají zájem poznat přirozenou zábavu a ne žádné křečovité „thymolínové“ show. Je škoda, že se náš stát a celý středoevropský region snaží protlačit komercionalizaci do všeho. Ten potenciál v nás je, a je to právě v jednoduchosti, v nepokrytectví. Nedovedu si představit, že bych třeba přijel na Slovácko do sklípku a tam by mi nalili víno z pet lahve a šohaj v kroji, který je vyroben z umělého vlákna, by mi neustále juchal do ucha a zpíval „Vínečko bílééé… “ Mimo jiné Vínečko bílé je písnička umělá a napsal ji Fanoš Mikulecký někdy na začátku 2. poloviny minulého století. Kazíme si svůj zlatý fond najetím do jakéhosi McDonaldismu, což je obrovská škoda. A já se proto snažím do tohoto dnešního trendu nesklouznout.
Právě tento váš úspěšný koncept přirozenosti a uchování ryzí lidové tradice může ve spoustě lidí vzbuzovat závist a troufala bych si i tvrdit, že se jím nechali kulantně řečeno inspirovat. Je to tak?
Od roku 1992, kdy jsem začal takto podnikat, tak skutečně musím s úsměvem říct, že mě kopíruje spoustu lidí. Bohudík, je to tak, že komu není shůry dáno, tak i kdyby se sebevíc snažil, pokud nemá cit pro dřívější dobu, tak se mu nepodaří něco podobného vytvořit. Stalo se mi, že lidé kopírují moje propagační materiály, choreografie tanců, neomezenou konzumaci atd. Kdysi jsem musel jedné folklorní štaci prostřednictvím právničky napsat dopis o plagiátorství, protože jejich texty byly naprosto totožné, a tudíž zaměnitelné s mými. To už je opravdu drzost a ubohost. Někteří zase do propagačních materiálů dokážou napsat a nafotit takové věci, že člověk nabývá dojmu, že je to skvělá záležitost, ale přitom je to jen smutné klamání zákazníka. Já strach z konkurence nemám, když je někdo opravdu šikovný, tak to akceptuju. Já netvrdím, že jsem prezident folkloru v Čechách.
|
Na Starý vrch jezdí větší skupiny turistů. Je možné k vám zavítat třeba jen ve dvou a strávit zde večer?
Ano. Od tohoto roku vycházíme vstříc i individuálním zájemcům. Od konce března až do konce října je možné k nám přijet vždy od čtvrtka do soboty, kdy budeme mít otevřeno pravidelně. Jsme schopni zajistit i dopravu. Toto vše ale po předešlé telefonické objednávce nejpozději ten den do 13 hodin. Samozřejmě můžeme mít otevřeno 365 dní v roce včetně Vánoc a Silvestra dle zájmu klientů.
Myslíte si, že by tak jako hotely dokázal někdo folklorní štace ohvězdičkovat?
To není špatný nápad!! Oslovit nějakou nezávislou skupinku odborníků např. z Ústavu lidové kultury ve Strážnici, která by určitě byla přínosem pro kvalitu tohoto žánru a dala by svým ohodnocením možnost nahlédnout budoucím hostům, kam vlastně jdou a co asi za své peníze můžou očekávat. Plných pět hvězdiček by si určitě zasloužili krajové špičky, např. Rožnov pod Radhoštěm či Strakonice.
Připravujete něco, čím byste chtěl program nějak zpestřit? Něco, co za těch 15 let existence na Starém vrchu nebylo?
Abych vám pravdu řekl, vymýšlet něco za každou cenu, to nemá význam. Připravujeme ukázky lidových řemesel. Letos se také chystám natočit a nazpívat nové CD s naší kapelou. Zpěv, kterým jsem se živil, už dělám jenom pro radost. Ta muzika, to je vlastně moje hlavní životní téma. Já jsem se narodil v Uherském Hradišti, ale mikroregion Horňácko mě provázel příjemně celým mým životem. Je to kraj velice drsný a velmi muzikální. Lidé tady žili v tvrdých podmínkách a i ta hudba je syrovější. Muzikanti si nehrají na nějaký jemnocit a vůbec nevadí, když zazní někde malinko falešný tón. To syrové pojetí vytváří krásu folkloru.
Chtěl bych na závěr říct, že v hlavě nosím spoustu vizí na dalších sto statků a stodol, kterým bych rád vdechl stejný počet různých nápadů. Doslova si hrát s kameny, dřevem a vší tou nádherou, kterou drželi v rukách naši předci a s jakým umem dokázali blahodárně přetvářet krajinu svými staveními. Jejich dovednost v různých řemeslech zaslouží opravdovou úctu a hlubokou pokoru. To, že se snažím pochopit jejich minulost, mě opravdu obdarovává pocitem přemýšlet o čase a o světě a působí na mě v dnešní uspěchané době velmi příjemným uklidňujícím dojmem. Maličkost jménem Starý vrch, nechť je brána jako poděkování našim šikovným pradědům a prababičkám. A to upřímně a s úctou.
Restaurace Starý vrch
Středokluky 34, 252 68
tel.: +420 233 900 090, +420 233 900 471
mob.: +420 603 501 221
fax: +420 233 900 470
e-mail: skodak@staryvrch.cz
www.staryvrch.cz
Text: Vlasta Holéciová
Foto na této dvoustraně a na titulní straně: Lucie Frantová, Tomáš Rasl,
Vlasta Holéciová a archiv Starý vrch