Ať už si o Michaelu Kocábovi myslíte cokoli, jedno mu nemůžete upřít – umí trefně pojmenovat momentální situaci. Já si kupříkladu poslední tři týdny neustále opakuji jeho někdejší výrok o tom, že my Češi jsme pěkní ricpicáci. Tedy že to s námi názorově smýká ze strany na stranu. Ode zdi ke zdi. Ric nebo pic.
Stále nerozumíte? Tak napovím – co jiného si o nás jako o národu mohu myslet pár týdnů před koncem roku, který se do historie zapsal jako supervolební? Na jaře se zdálo, že jsme dostali rozum, když jsme si zvolili vládu slibující reformy. Sláva, říkal jsem si, přece jen to s námi není tak zlé. Víme, že nás to bude bolet, ale chápeme, že je to daň za to, jak bezstarostně jsme doteď utráceli. Ric! Jenže to bychom to nebyli my, abychom o půl roku později nepředvedli názorový výmyk. Au, ono to bolí až moc, jako bychom se zalekli a naše pohledy se při podzimních volbách opět stočily doleva. Pic! Na jaře jsme se shodli na potřebě reforem, abychom už na podzim hledali cesty, jak se jim vyhnout. Alespoň že jsme nedopřáli sluchu extremistům zleva i zprava. Ale i tak jsme to prostě my, Češi. Národ ricpicáků.
Nevíme zkrátka, co chceme, ale nedáme pokoj, dokud to nedostaneme. Jenže pak zase býváme zaskočeni a nevíme, co si s tím počít. To u nás platí na všech frontách. Jeden z příkladů se jako červená nit vine rubrikou MICE v tomto vydání. Mám na mysli problematiku pražských summitů NATO, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Pamatujete, jak se mnozí z nás mohli přetrhnout, než k akcím došlo? Investovalo se ostošest, spřádaly se dalekosáhlé plány a leckdo začínal věřit, že jsme pupkem světa. Kromě jiného jsme si mnuli ruce, že máme postaráno o skvělou budoucnost v oblasti kongresového turismu. Nalili jsme miliardy do kongresového centra a díky reportážím ze zmíněných akcí o nás přece musí vědět i ten nejmenší pořadatel kongresů z druhé strany zeměkoule, nebo ne?!
Jenže pak přišlo rozčarování. Pokud si lidé ze zpravodajství světových médií něco pamatují, pak to nejsou idylické záběry na rekonstruované kongresové prostory či obrázky prvotřídních hotelových pokojů, ale spíše dlažební kostky a zápalné lahve, kterými účastníky summitů vítali jejich odpůrci. A co víc – banky se začaly dožadovat splátek úvěrů i (světe div se) úroků a rozpoutala se debata, kdo má vlastně sáhnout do kapsy. Rychle jsme zjistili, že jsme zaspali a že úspěch (byť relativní) několika málo akcí sám o sobě nestačí. Na zúročení potenciálu summitů je navíc nyní už pozdě a nezbývá, než tvrdě pracovat a o každou akci bojovat v drsné mezinárodní konkurenci. A o českém předsednictví v Radě EU, od kterého jsme si slibovali podobné zázraky, je darmo mluvit. Slibovali jsme, že to Evropě osladíme. Osladili jsme si to však spíše sami sobě… S ohledem na tyto okolnosti můžeme být asi rádi, že se dosud nenaplnila olympijská ambice hlavního města. Nebo si snad umíte představit, že bychom za současné ekonomické situace investovali do sportovišť a dalšího potřebného zázemí? Abychom pak roky debatovali o jejich dalším využití a dohadovali se, kdo může za miliardové dluhy a kdo za nevyužitou příležitost kvůli zpackané propagaci města a země?
Petr Manuel Ulrych; petr.ulrych@cot.cz