Je to paradoxně možná právě obyčejná voda, která turisty v jižních Čechách povede po neobyčejných cestách za odkazem předchozích generací. Voda byla už od středověku nezbytná pro chov ryb, poháněla mlýny na jihočeských řekách a náhonech a stala se i levným dopravcem dřeva ze Šumavy.
Rybníkářskou tradici lze zachytit na mnoha místech – na Vodňansku, Českobudějovicku, ale hlavně na Třeboňsku. Právě tady se do zádumčivé jihočeské krajiny rozprostírá největší rybník nejen Třeboňska, ale celé České republiky. Patří do národní kulturní památky Rožmberská rybniční soustava.
Jednou za dva roky vydává rybník Rožmberk o rozloze 647 hektarů své bohatství. Z hráze pravidelně sledují úsilí rybářů turisté z celé republiky. „Scénář je stále stejný," říká Miroslav Hule, zdejší spisovatel, člen Pen klubu a někdejší vodohospodář, který ve svých románech i povídkách vypráví hlavně o rybách, rybnících a výlovech.
Poetika lovu ryb
Výlov rybníka má své kouzlo, obzvlášť když si člověk přivstane. Postup při výlovu se po staletí nezměnil. Jak se takový rybník vlastně loví? „Výlov začíná strojením rybníka – voda se začne z rybníka vypouštět. Těsně před výlovem baštýř začíná rybník střežit. Porybný dohlíží, aby se ‚neztrácely‘ ryby z vody, ale hlavně sleduje obsah kyslíku ve vodě," popisuje několikadenní přípravu výlovu spisovatel Hule. Rybník se přistrojí a rybáři brzo ráno začnou stavět nádobí. Postaví nakladače, nezbytné kádě, keser, brakovnici. Rybník zaplotí dlouhou sítí, aby ryby nemohly jet proti vodě, a jdou takzvaně k tahu. Rybáři rozdají, tedy roztáhnou, na celou délku nevod čili zátahovou síť. Ta měří i přes dvacet metrů. Zatímco dřevěnými žezly se přichytává okraj sítě, drží dlouhé dřevěné násady, opatřené na konci háčkem, spodní část nevodu. Síť tak kopíruje dno a znemožňuje rybám podcházet. Jednu stranu sítě táhnou rybáři zvaní pěšáci a po kádišti jdou hajní, kteří přitahují síť podle pokynů vedoucího lovu. Všichni se snaží nabrat do sítě co nejvíce ryb. Lodě vytvářejí na hladině rybníka kolo. Nevod plný ryb pak rybáři zapuntují za kůly ke kádišti a ryby jdou takzvaně z vody. Mechanický keser začíná nabírat ryby ze zapuntované sítě a klade je na brakovnici. Tam je rybáři třídí, brakují, podle druhů, ale i podle váhy. Do jednotlivých kádí házejí například štiky a další dravce, u kaprů rozhoduje váha. Ryby pak putují na váhu, odkud se vyklápějí do vertikálního nakladače a sypou do bedny na nákladním autě.
 Postup při výlovu rybníka se po staletí nezměnil |
Odtud ryby putují na sádky a právě odtud se pak dostanou i na stůl jihočeských restaurací. „Jsme v jižních Čechách, tak co jiného než ryba by se mělo objevit na talíři?" míní majitel rybí restaurace KA.PR v Hluboké nad Vltavou Pavel Kašpárek. Hostům, z velké části turistům, tu servírují sice tradiční surovinu, ale v moderní odlehčené úpravě.
A kdo chce přece jen ochutnat jihočeskou rybu na hrázi rybníka, musí si počkat na podzimní výlov, anebo zavítat na některou rybářskou slavnost. Ve Vodňanech bývá v květnu a v nedaleké Třeboni se letos uskuteční koncem srpna. Nikoliv na místním náměstí, ale na louce u Zlaté stoky. Umělý kanál nechal vybudovat počátkem šestnáctého století velký vizionář Štěpánek Netolický, který vodou z Lužnice napájel několik zdejších rybníků.
Na řekách klapaly mlýny
Voda dávala odjakživa práci mlynářům. Mlýnů bylo na řece Blanici, nejdelším přítoku Otavy, nespočet. „Když jsme sklidili obilí, odvezli jsme ho pak umlít do Denkova nebo Zelenkova mlýna," vzpomíná Stanislav Louženský, který se narodil téměř před devadesáti lety nedaleko obou mlýnů ve Viticích u Vodňan na Strakonicku.
Jeden takový si mohou zájemci prohlédnout ve Vodňanech, v někdejším královském městě s bohatou rybníkářskou tradicí. Jde o Mostecký mlýn, kde sídlí Muzeum mlynářského řemesla. Majitel muzea Jiří Šťástka, potomek mlynářského rodu, provede návštěvníky se svým dědou, osmaosmdesátiletým Janem Mosteckým, pět set let starým mlýnem. „Děda je vyučeným mlynářem, takže zájemcům popíše mlecí zařízení i jim ukáže různé dobové dokumenty," říká Šťástka, kterého k otevření mlýna inspirovala před lety návštěva národní kulturní památky Hoslovický mlýn u Volyně.
 Buškův hamr – ojedinělá památka hamernictví |
 Hoslovický vodní mlýn je jedním z nejstarších v zemi |
Středověký mlýn v Hoslovicích je jedním z nejstarších českých vodních mlýnů. První písemná zmínka pochází z roku 1352. „Starobylost potvrdilo také datování. Stromy, ze kterých se vysekaly trámy, byly pokáceny v letech 1568–1569," popisuje stáří mlýna Ludmila Koštová, ředitelka Muzea Středního Pootaví, které památku spravuje.
Cenného mlýna se po smrti posledního majitele Karla Haranta ujal Jihočeský kraj, který celý areál odkoupil od dědice na počátku roku 2005 a opravil. Dochovalo se funkční mlecí zařízení i chlév a původní stodola. Areál tvoří roubené a zděné stavby kryté došky, přilehlý rybník s náhonem, sad a louky. Poslední vlastníci se od padesátých let minulého století izolovali od společnosti a odmítli veškerý technický pokrok. Mlýn se tak dochoval v autentickém stavu a přibližuje život ve mlýně na počátku dvacátého století. Návštěvníky udiví doškové střechy. Mlýn ale nezve jen k prohlídkám. Občas se tu peče chleba, ručně připravuje máslo a k vidění jsou i sekáči trávy. Při obnově areálu se vyčistil rybník a náhon, obnovila se původní zahrádka a upravil terén tak, aby odpovídal stavu mlýnu v minulém i předminulém století.
Voda pomáhala i na Buškově hamru u Trhových Svinů. Dochovaná funkční technická památka dnes lidem ukazuje, jak taková kovárna na vodní pohon fungovala. „Hamr je jedním se tří zachovalých funkčních hamrů na území České republiky," upřesnil Karel Zettl, ředitel trhovosvinenského střediska Domeček, které Buškův hamr letos prvním rokem provozuje. Zdejším unikátním dubovým bucharem opracovávali hamerníci železné výkovky. Buchar se svou hmotností kolem 300 kilogramů je největší v republice a dokáže kovat rychlostí až 150 úderů za minutu.
Kanál spojuje zábavu s poučením
Voda živila i dřevaře na Šumavě. Ti pokácené dřevo plavili z těžko přístupných šumavským lesů korytem Schwarzenberského plavebního kanálu. Ukázky plavení dřeva korytem kanálu jsou každoročně v letních měsících velkou atrakcí pro turisty česko-rakouského pomezí. Návštěvníky láká vidět v provozu unikátní technickou památku, která pomáhala dopravovat po vodě do Vídně dřevo z nedostupných šumavských koutů. „Stylově obutí a oblečení plavci plavbu dřeva po vodě usměrňují plavebními háky s fajfkou v ústech a s tabatěrkou u pasu. Plaví obvykle zhruba metrová polena," upřesnil za organizátory projektu Setkání s tradicí Hynek Hladík.
Jedna z největších dochovaných technických památek na Šumavě začíná na bavorské hranici Rosenauerovou nádržkou, pokračuje přes Jelení a Tokaniště na rakouské území, kde se po krátkém úseku po české straně vrací do Rakouska a ústí do řeky Mühl. Voda při cestě musela překonat hlavní evropské rozvodí. Samotný kanál se všemi stavbami, propustmi, zásobníky a tunely měřil 52 kilometrů.
O plavení dříví se kdysi staralo denně až 800 lidí, kteří jeho cestu korigovali dlouhými bidly. Cesta palivového dříví trvala do Vídně osm dnů. Plavební sezona začínala těsně poté, co na Šumavě roztál sníh. Pokračovala pak v červenci, v období vydatných srážek.
Geniální nápad autora projektu a stavitele kanálu Josepha Rosenauera, rodáka z Chvalšin na Českokrumlovsku, udivuje i po dvou stech letech. „Ukázky plavení dřeva na třech místech Šumavy vidí ročně tisíce lidí z obou stran hranice," dodává Hynek Hladík, který ukázky s vystoupením folklorních souborů organizuje.
Voda je nezbytná i při výrobě tradičního jihočeského nápoje – budějovického piva, které vařili zdejší měšťané již od středověku. Dnes pivo vaří pivovarníci Budějovického Budvaru a postup zůstává stále tradiční, podobně jako použitá voda. Ta se čerpá z podzemního jezera pod městem artézskými studněmi, proto nelze budějovické pivo kvůli dodržení receptury vařit jinde než v Českých Budějovicích.
 I tradice snese experiment, místo sušeného chmel čerstvý |
Po Janu Žižkovi není sice pojmenován žádný nápoj, ale na jihu Čech tento husitský vojevůdce býval doma. Několikahektarový areál rodiště je přístupný celoročně. Národní kulturní památku návštěvníci najdou uprostřed lesů asi kilometr od obce Trocnov na Budějovicku. Na místě, kde Žižka vyrůstal v bývalé tvrzi zemanského rodu, připomíná slavného válečníka jen památník. Stojí vedle rodného dvorce, z kterého zbyly pouze základy. Už zanedlouho ale podle Pavla Šafra, ředitele Jihočeského muzea, které rozlehlý areál spravuje, si zájemci prohlédnou novou moderní expozici.
Text: Stanislava Neradová
Foto: Radek Vicek, Budějovický Budvar, Lubomír Stiburek / CzechTourism,
Muzeum Středního Povltaví