Nejzachovalejší národopisná oblast v Čechách a zdejší zlatý poklad, pivo, s kořeny výroby už na konci 13. století – Chodsko a plzeňské pivo patří k nejvýraznějším nositelům tradice tohoto regionu. Na turisty tu čeká jedenadvacet národních kulturních památek. Život předků názorně přiblíží i zajímavé expozice různě zaměřených muzeí a skanzenů; jejich rodinu v posledních letech obohatili vedle institucí i různí nadšenci a sběratelé.
Pouze ve zdejším kraji najdou cestovatelé zhruba padesát tuzemských rarit. Například nejvyšší kostelní věž má katedrála sv. Bartoloměje v Plzni. Sušice se zase může pochlubit nejstarší výrobou zápalek. Vodní hamr v Dobřívi je největší a nejvýznamnější technickou památkou svého druhu v republice.
Plzeň – kolébka originálního ležáku
„Historii výroby zdejšího piva se zájemci dozvědí v pivovaru Plzeňský prazdroj, který je nejnavštěvovanější technickou památkou ve městě," doporučuje první výletní cíl Aneta Bakulová z Informačního centra města Plzně.
Rozhodně radí nevynechat ani návštěvu moderního interaktivního muzea Techmania. Největší české science centrum sídlí v areálu někdejších Škodových závodů, ze kterých zdejší rodák Emil Škoda koncem 19. století postupně vytvořil jeden z největších strojírenských podniků v Evropě. Techmania našla prostor v nevyužité tovární hale před necelými pěti lety a vedle oslavy vědy a techniky je i velmi důstojnou připomínkou Škodovy prozíravosti a podnikatelské schopnosti.
Prohlídkové trasy Plzeňského Prazdroje nalákaly loni do Plzně rekordní počet návštěvníků. Pivovary Prazdroj a Gambrinus, Pivovarské muzeum a Plzeňské historické podzemí zhlédlo celkem 252 210 turistů z více než sto zemí celého světa. „Nejvíce lidí přijelo tradičně z tuzemska a z Německa," upřesňuje mluvčí pivovaru Plzeňský Prazdroj Jiří Mareček.
 V historických sklepích v Plzeňském Prazdroji mohou návštěvníci ochutnat nefiltrovaný ležák |
Pivovarníci lákají turisty v Prazdroji na kompletně zrestaurovanou varnu z dvacátých let minulého století a také na nezapomenutelnou atmosféru při ochutnávání nefiltrovaného a nepasterizovaného ležáku Pilsner Urquell z dřevěných sudů v historických sklepích.
Pivovarské muzeum sídlí v původním právovárečném domě ve Veleslavínově ulici, který se zachoval ve své autentické podobě. Dokumentuje historii piva od jeho prapočátku, zejména ale uchovává historické předměty. Z budovy je přístupný 800 metrů dlouhý prohlídkový okruh Plzeňského historického podzemí. Labyrint chodeb, sklepů a studní pod městem začal vznikat už ve 14. století.
Byla to právě západočeská Plzeň, která dala světu světlé spodně kvašené pivo. První sládek Prazdroje Josef Groll uvařil před 170 lety novinku, která zcela změnila tvář zlatavého moku. „Dnes se ke skupině Pils nebo Pilsner hlásí dvě třetiny světových piv," dodává Jiří Mareček.
Pivo nechybí coby ingredience ani při přípravě pokrmů v turisty oblíbené restauraci Na Spilce, která sídlí v areálu pivovaru Prazdroj. S kapacitou 550 míst je největší pivnicí v Česku. Její prostory sloužily jedno a čtvrt století jako skutečná spilka, tedy místo pro kvašení piva. Po zavedení výroby v CK tancích v roce 1992 zde vznikla stylová restaurace s příznačným jménem Na Spilce. Za dvacet let existence ji navštívilo přibližně pět milionů lidí a vyčepovalo se tu kolem 20 tisíc hektolitrů piva. Pětijazyčná verze jídelního lístku pomůže turistům ve výběru. „Číšníci se občas setkají s opravdu kuriózními objednávkami. Asi nejzvláštnější je vášeň Italů pro český houskový knedlík, který přikusují ke všem jídlům místo oblíbeného bílého chleba," říká mluvčí pivovaru Jiří Mareček. Němečtí turisté mají nejraději českou klasiku – guláš a svíčkovou. Návštěvníci z Taiwanu sice milují kuře, ale nebojí se zkusit ani pořádnou porci vepřového kolena. Rusové si zase objednají více různých druhů jídla a každý pak ochutná kousek.
Paměť uchovaná v muzeích
Život v Plzni od středověku až po současnost dokumentuje Národopisné muzeum Plzeňska, dnes součást Západočeského muzea. Expozice v Chotěšovském a Gerlachovském domě přibližují vývoj měšťanských interiérů od roku 1500 až do první třetiny 20. století. Návštěvníci uvidí, jak vypadaly originální černé kuchyně z počátku 19. století a venkovské světnice z Plzeňska.
V Plzni má silnou tradici loutkářství. Zrodil se tu Spejbl s Hurvínkem. Zdejší Muzeum loutek také poutavou formou mapuje činnost loutkoherců od počátku 19. století, kdy své publikum bavili na Plzeňsku kočovní lidoví loutkáři.
 Vodní kolo v Plzeňském historickém podzemí |
Muzeum Šumavy v Sušici zase zavede návštěvníky do světa sklářství a sirkařství. Světoznámá výroba sirek město proslavila. „V roce 1839 začali zdejší manželé Scheinostovi vyrábět ručně podomácku zápalky. Později navázali spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem, a tím odstartovala hvězdná dráha sušického sirkařství. Fürthův podnik se stal největší sirkárnou v Rakousku-Uhersku a své odběratele si našel i v zámoří a Orientu," vysvětluje historii firmy SOLO ředitelka muzea Zdeňka Řezníčková.
Muzejní sbírky v Sušici i v Železné Rudě připomínají i někdejší slavnou éru šumavských skláren. Sklářské hutě bývaly téměř na každém kroku. Železnorudské muzeum sídlí v domě, který v roce 1877 nechal postavit Jiří Kryštof Mikuláš Abele ze zdejšího významného sklářského rodu. Základ expozice tvoří rodinná sbírka dekorativního a nápojového skla rodu Abele. „Rod pocházel z Francie. Abelové byli šlechtičtí baroni a můžeme je považovat za sklářskou špičku v tehdejší monarchii," přibližuje jejich význam pracovník muzea Roman Giňa.
„Umrlčí prkna instalovaná na chodbě v patře připomínají svérázný zvyk obyvatel staré Šumavy. Na prkno položili nebožtíka podle zvyklostí obličejem ke dveřím, zkřížené ruce mu převázali růžencem. Takto spočíval až do pohřbu. Prkno potom sloužilo jako pomníček zemřelého," přibližuje další zajímavé exponáty Zdeňka Řezníčková z Muzea Šumavy v Sušici, která železnorudské muzeum spravuje.
Unikátní řemeslné dílny
A kdo má rád historii, ten hned tak neodejde z Muzea techniky a řemesel v Kolovči. Jen patnáct kilometrů od Domažlic je k vidění 67 kompletních řemeslných dílen včetně spotřebního materiálu. Vnímavému návštěvníkovi napovědí, jak se na Chodsku činili pekaři, tkalci, cukráři a další řemeslníci.
 Koloniální obchod je jednou z několika desítek expozic Muzea techniky a řemesel v Kolovči |
Úsilí hrnčířské rodiny Volfů je obdivuhodné. „Původně jsem sbíral staré hodiny, pak jsme s otcem začali shromažďovat předměty spojené s řemesly," popisuje vznik muzea jeho majitel a provozovatel Martin Volf. Po sedmnácti letech se podařilo vytvořit jednu z největších soukromých expozic v Česku. Na tisíci metrech čtverečních je k vidění úctyhodných 7 000 exponátů. „Zaměřujeme se na předměty z let 1880–1940," říká majitel muzea, do kterého ročně zavítá kolem šesti tisíc lidí.
Volfovi, kteří získali ocenění Nositelé tradice lidových řemesel, nedávno rozšířili prostory o další dílny. Kromě kožešníka, kloboučníka či kamnáře je možné nahlédnout i do zázemí dnes už neexistujících řemesel hřebenáře a slaměnkáře. V expozici našla své místo i malotřídka z roku 1929. Ačkoliv dílny v muzeu jsou uměle vytvořené, jedna je původní a funguje už několik generací od roku 1785. Ve výrobě slavné kolovečské keramiky nyní pokračuje Martin Volf.
Skanzeny oživují vzpomínky
„Přijeďte k nám, do Stříbra, do krásného středověkého města s malebnou krajinou kolem řeky Mže. Navíc stříbrský revír byl nejstarší v českém království. Stříbro a olovo se tu dobývalo s menšími přestávkami osm století," zve do bývalého královského města Karel Neuberger z hornicko-historického spolku Stříbro.
Atraktivním zážitkem je návštěva hornického skanzenu ve Stříbře
|
Společně s dalšími členy spolku zrekultivovali v místech bývalé fabriky na broky skládku a další nepořádek a postavili tam hornický skanzen s ukázkami důlní techniky. Po deseti letech zrekonstruovali i štolu Prokop z roku 1513. Zájemci si ji mohou v podzemí projít. Měří 700 metrů, prohlídka trvá půldruhé hodiny. Návštěvníci uvidí, jak se dříve dobývalo jen rukama, bez použití mechanizace. Prohlédnou si i sbírku stříbrských minerálů. „Vybudovali jsme i důlní úzkokolejku. Ale na povrchu, protože v šachtě na tomto středověkém patře důlní vozíky nikdy nejezdily. Důlní vláček je tažený důlní lokomotivou, vše je originál. Cestující se mohou svézt oběma směry v délce osmi set metrů," popsal možnost atraktivního zážitku Neuberger.
„Nejsme muzeum ale spolek, a proto máme otevřeno jen dva dny v týdnu. Mimo otvírací dobu jsme schopni zajistit prohlídku na objednávku, ale je nutno zavolat dopředu, alespoň s jednodenním předstihem," vysvětluje Karel Neuberger místopředseda hornicko-historického spolu Stříbro.
Za návštěvu rozhodně stojí i Skanzen lidové architektury v Chanovicích, který je třetí expozicí Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech. Podle původního záměru měl mít podobu dřevěného městečka v Rožnově pod Radhoštěm.
Ve skanzenu, který má záchranou funkci, našly prostor ohrožené stavby lidového stavitelství jihozápadních Čech, z okresů Klatovy, Plzeň-jih, Rokycany a Domažlice, které byly před časem rozebrány a převezeny do Chanovic. Některé jsou už opravené a umístěné ve skanzenu. Jiné na svou rekonstrukci čekají ještě v depozitáři.
„Návštěvníci si u nás mohou prohlédnout v usedlosti drobného sedláka například roubený špýchar a roubený čeledník nebo chalupu správce polesí," popisuje nabídku skanzenu průvodkyně Lenka Tauchenová. „Expozici lidové architektury si lze po předchozím objednání projít volně nebo s průvodcem."
Živý folklor
Přestože si na Chodsku kroje oblékají většinou jen na slavnostní příležitosti, tradice folkloru je v tomto historickém regionu velmi silná. „Funguje tu spousta souborů, pokračování v tradici není násilné, ale spontánní," míní Kamil Jindřich, ředitel Městského kulturního střediska v Domažlicích, které každoročně pořádá vyhlášené Chodské slavnosti s Vavřineckou poutí. Jsou druhé nejstarší v Čechách, první ročník se uskutečnil už v roce 1955. Konají se vždy první víkend po 10. srpnu. Od pátku do neděle se na pěti pódiích představí 700 účinkujících. Vedle dechovky a folkloru je slyšet i moderní hudbu. Vstupné se neplatí, odhady hovoří o osmdesáti tisících návštěvníků ročně. Na slavnostech nechybí chodské koláče v různých variantách. Regionální pochoutku nabízejí trhovci na jarmarku.
 Domažlice vždy v srpnu hostí Chodské slavnosti |
Slavnosti bývají přehlídkou zdejších krojů, které potomci Chodů tak hrdě nosí. Kdo nestihne zavítat v srpnu do Domažlic, může si tradiční oblečení Chodů prohlédnout v Postřekově. Tam před čtyřmi lety založily Marie Langová a Anna Burešová muzeum krojů.
„Jsme švadleny a šijeme a opravujeme chodské kroje. Lidé nám nosili nejrůznější věci z pozůstalosti. Kroje se nám začaly doma hromadit, a protože jsme měli i vzácné kousky, napadlo nás věci ukázat i druhým. Začínali jsme v jedné místnosti na obecním úřadě, kvůli nedostatku místa jsme pak dostali od obce jednu učebnu ve staré škole," vzpomíná Anna Burešová.
Provozovatelky muzea se zprvu zaměřily na kroje z Horního Chodska. Sbírku nyní obohacují o oděv ze zbylé části území, aby návštěvníci viděli rozdíly. „Nejslavnější náš kroj je šérkový. Ženy mají vlněnou sukni, šérku, k ní se obléká košile. Na stojáčku má černou výšivku, což znamená smutek po Kozinovi. Do té doby, než byl Kozina popraven, měla výšivka zlatou barvu," připomíná Burešová.
„Muži mívali na hlavě plstěný klobouk s černými stužkami. Ženy nosily čepec, zvaný koláč, který se nosil zhruba do roku 1820, pak začaly nosit černý šátek," přibližují zdejší zvyklosti.
V muzeu mají přes 40 figurín. Otevřeno je čtvrtým rokem, ale jen po předchozí domluvě. „Uchovávat tradice má smysl," souhlasí shodně. „U nás se lidé třeba dozvědí, že v roce 1894 byla v Postřekově založena tkalcovna, která mimochodem funguje dodnes. Vyráběla kanafas, protože ženy doma nosily kroje právě z tohoto kanafasu, což bylo neobvyklé," dodává Anna Burešová ze soukromého Muzea krojů v Postřekově.
Text: Stanislava Neradová
Foto: Plzeňský Prazdroj, Městské kulturní středisko v Domažlicích, Hornicko-historický spolek Stříbro, Muzeum techniky a řemesel v Kolovči