
Nový salon vypadá zajímavě a těch pár nedodělků si buď nevšimnete, nebo nad nimi mávnete rukou. Vždyť jsou tu přece krátce… Statečně usedáte do křesla a vznášíte objednávku. Holička se lehce třesoucíma rukama (tu práci přeci nedělá dlouho…) chápe nůžek a pouští se do práce. To, co vaše dosavadní kadeřnice zvládla za deset minut i s příjemnou neformální konverzací, trvá této půl hodiny. A výsledek? Žádná sláva, sem tam vám na lebce trčí zapomenutý vlas a ofina také mohla být rovnější, ale za tu cenu se to dá přežít, říkáte si. Jenže při placení přijde šok. To, co mělo být podle letáku za hubičku, je ve finále o čtvrtinu dražší než špičkové služby vaší tradiční holičky. Když se pídíte po příčině, zjistíte, že samotné stříhání sice bylo za pakatel, ale veškeré použité přípravky stály dvakrát tolik, než je obvyklé. A při pozorném prostudování ceníku zjistíte, že každému klientovi je také automaticky účtováno broušení nůžek, zametení podlahy a málem i pozdrav personálu. V tom okamžiku máte jasno – do tohoto salonu už nikdy, a v duchu se omlouváte své obvyklé kadeřnici za „nevěru".
Že by se vám nic takového stát nemohlo a že ten, kdo by takovéto nabídce naletěl, postrádá zdravý rozum? Jak ale vysvětlíte, že v oboru služebních cest je takováto situace téměř na denním pořádku? Proč se klienti, kteří se orientují jen podle výše servisních poplatků, nechávají „oškubat" na palivových příplatcích či jiných taxách? Jak je možné, že tyto praktiky ještě nevešly v obecnou známost? A jak se mohou této neférové konkurenci bránit ti, kteří v boji o klienta nechtějí či nemohou sáhnout k podobným zbraním? O tom je jeden z hlavních materiálů rubriky věnované fenoménu služebních cest. Pokud vás článek inspiruje k reakci, budeme rádi, když se s námi o svůj názor podělíte…
Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz
