Proč ředitelé hazardují?

Školní výlety a zájezdy. Tato spojení mi okamžitě vracejí na mysl vzpomínky na cesty, které jsem sám kdysi se svými spolužáky absolvoval. Nebojte, nebudu vzpomínat na to, jak nás na škole v přírodě v Púchově trápili tamní kuchaři kombinacemi typu „těstoviny s marmeládou". To ostatně dnes chápu jako oprávněnou pomstu za námi hromadně odmítnuté brynzové halušky. Co s tím kotlem halušek tenkrát udělali, je mi dodnes záhadou…

Rád bych na tomto místě vzpomněl na naše výjezdy na výměnné pobyty do Francie. V živé paměti mám autobus, kterým jsme tenkrát cestovali a který si při zastávkách na odpočívadlech turisté fotografovali jako raritu. Zpětně žasnu, jak vůbec do té Paříže mohl dojet. A pokud vím, tenkrát to vlastně nikoho netrápilo. Nikdo si nekladl otázku, co by se asi tak dělo, kdyby se motor oné stařičké karosy rozhodl, že cestu zpět už zkrátka neabsolvuje. Osobně si myslím, že naše tehdejší francouzštinářka by, coby vedoucí zájezdu, situaci vyřešila, navíc s grácií a svým legendárním úsměvem, ale kdo ví? Naštěstí se tehdy nic nestalo. Pokud si vzpomínám, neřešili jsme tenkrát ani otázku pojištění a další, z dnešního pohledu naprosto samozřejmé věci. Byla zkrátka jiná doba. Naše poslední cesta do země galského kohouta se totiž odehrála asi rok před „sametem".

O to víc mne ale zaráží, že podobným způsobem vysílá své žáky do světa nejedna škola ještě dnes. Ředitelé těchto ústavů, za kterými jde veškerá odpovědnost, musejí mít buď nervy ze železa nebo nezměrnou víru v manažerské schopnosti své či svých kolegů. Nebo jde jen o další důkaz toho, že cestovnímu ruchu u nás rozumí každý, kdo už jednou s úspěchem vyvezl rodinu na týden do Bibione? Anebo to je důsledek faktu, že problematika školních zájezdů není nijak speciálně metodicky upravena, nepočítáme-li pár vágních ustanovení školského zákona a souvisejících vyhlášek? Co si to tom myslíte vy? Napište nám!

Petr Manuel Ulrych
petr.ulrych@cot.cz