Ač se k tomu obvykle nehlásím moc nahlas, vzděláním jsem ekonom. Proto vím, že většina ekonomických teorií vychází z naprosto nereálných předpokladů. Začněme i my jednou takovou nereálnou hypotézou. Zkuste si představit situaci, že by u nás fungovala jedna velká továrna na automobily, která by své vozy neprodávala zákazníkům sama, ale výhradně prostřednictvím dealerů. A každý z dealerů by auta prodával sice pod jménem určeným továrnou, ale na jejich masky chladičů by lepil své vlastní logo. Na silnicích bychom tak potkávali ty samé vozy, ale různě označené. Každý dealer by pochopitelně pracoval se svým vlastním ceníkem. A také jejich prodejny by se od sebe lišily, žádná korporátní identita by nepřicházela v úvahu. Prodejci by se navíc každý na vlastní pěst snažili expandovat na zahraniční trhy. V praxi by se vám tak mohlo stát, že na autosalonu ve Frankfurtu se o vaši pozornost budou ucházet třeba tři diametrálně odlišné stánky dealerů prakticky totožných vozů…
Zdá se vám tato představa poněkud zhůvěřilá? Pak vězte, že zatímco u aut, elektroniky a dalšího zboží i u většiny služeb jde opravdu o čirou hypotézu, v případě některých cykloturistických produktů se bohužel jedná o holou skutečnost. Místo toho, aby podnikatelé rozvíjející aktivity na jedné cyklostezce (či cyklotrase) postupovali společně, hrají si každý na svém písečku a snaží se přilákat cyklisty na „svůj" produkt prodávaný sice pod stejným názvem, ale pod zcela jiným logem. Do marketingu samozřejmě investuje každý sám, jejich žádosti o podporu a partnerství se přitom scházejí na stejných místech. A co je nejhorší, tato nekoordinovanost je často matoucí hlavně pro zahraniční uživatele těchto přeshraničních stezek – zatímco do Česka přijeli po jednotně značené a marketingově obhospodařované stezce, po přejezdu hranic se na trase setkávají s různými značkami a v infocentrech dostávají různě obrandované materiály. Není načase, aby se někdo chytil za nos?