Střední Čechy jsou na první pohled sice nenápadné, ve skutečnosti však mimořádně bohaté území, a to i přesto, že je dnes až nebezpečně přetvořené člověkem. Je to neustálý zápas o udržení přírodního bohatství v prostředí, které ekonomicky expanduje a často i zbytečně ničí.
Důležité pro budoucnost je uchovat lesní celky Českého krasu, Křivoklátska a Brd jako přírodního centra středních Čech tak neporušené a propojené, jak jen to jde; udržet údolí prostupné a bez dalších staveb, aby dál mohly plnit funkci biokoridorů, jež spojují střed země s jejími okraji; chránit a pečovat o stovky většinou drobných chráněných území rozesetých po celých středních Čechách. Na Křivoklátsku a ve Džbánu se nacházejí bučiny a v Českém krasu plošně nejrozsáhlejší dubohabřiny. Podél Labe a jeho soutoku s Vltavou a Jizerou jsou rozsáhlé lužní lesy a tůně. V kaňonových údolích prakticky všech řek a potoků protékajících středními Čechami najdeme mnohé esteticky působivé skály.
Pražské okolí představuje i v nadnárodním měřítku velký unikát, za kterým míří geologové a paleontologové z celého světa. V kaňonových údolích větších řek, především Vltavy, Berounky a Sázavy se na strmých srázech uplatňuje složení rozmanitých hornin. Členité skály s kamenitými terény obnažují vápencové podklady od mohutných stěn po drobné skalky, které poskytují vhodné životní podmínky mnoha druhům rostlin a drobných živočichů, kteří se mimo krasový terén nevyskytují. Původní divočina se s rozšířením lidského druhu proměňuje v kulturní, pak průmyslovou.
Střední Čechy patří mezi nejkrásnější území, na kaňon Berounky u Týřova nebo Vltavy ve Svatojánských proudech, na okolí Svatého Jana pod Skalou či na Lechův kámen u Kouřimi se dá jen těžko zapomenout.