Různá diskusní fóra na spřáteleném serveru cestovni-ruch.cz si získávají stále větší oblibu mezi čtenáři. Je to jistě dáno i možností téměř okamžité elektronické odpovědi na nejrůznější dotazy. Příkladem jednoho z dopisů Gastroporadny je zkrácený článek Michaela D. Klímy o tom, co je to vlastně „hot-dog“.
„Dejte lidem to, co chtějí“ je heslo, kterého se držím již po mnoho let. Nakonec to bylo právě toto heslo, které bylo více méně podnětem mého několikaletého studia etnických kuchyní a potřeb a přání různých etnických skupin. Pokud chcete Američana něčím uctít, tak to musí být nějaká místní specialita. Ukázalo se ale, že i když nám tu svíčkovou Američané pochválí, obzvláště když si ji mohou dát mezi dva plátky knedlíku jako sendvič, tak mnohá ostatní jídla hodnotí jako: „Nothing to write home about“, neboli nic, co by vyloženě stálo za zmínku.
Pokud se Američané vrátí domů po návštěvě České republiky, tak se sice krátce zmíní o kráse Prahy, Českého Krumlova a případně jiných měst, eventuálně o hradech a zámcích. O Hiltonech, Sheratonech, Inter-continentalech nebo o Four Seasons hotelech nakonec ani moc nemluví, protože ty jsou v zásadě stejné jako v Americe, ale pak se diskuse stočí na jídlo a pití. Nebudete asi věřit tomu, že nápojem a jídlem, kterým jsou Američané přímo fascinováni, jsou pivo a párek v rohlíku, protože jim připomíná hot dog, na kterém byli mnozí vychováni.
Americký hot dog je překládán do češtiny jako americký párek, avšak doslovný překlad „horký pes“ je mnohem více na místě. Za prvé rčení: „Je to horké jako pes“ je u nás dosti běžné a za druhé v Americe hot dogy nejsou prodávány v párech. Pro větší kontrolu porcí jsou hot dogy ve většině případů prodávány na kusy nebo na váhu, což ale není tak časté.
Ani já jsem si na to dlouho nemohl zvyknout, a tudíž jsem se velmi často setkal s divným pohledem, když jsem si u amerického řezníka objednal například čtyři páry hot dogů. Pokud vím, tak výroba našich párků v párech má svůj praktický význam. Jak se domnívám, tak naše párky jsou v párech proto, aby se mohly věšet k uzení na tyče z tvrdého dřeva. Tak je mám totiž ještě v paměti… čerstvě vytažené z udírny a přinesené do krámu visící v párech na stejné tyči, na které se udily. Mám je ještě v paměti i s vůní linoucí se po celém uzenářství a po okolí. Mám je také ještě v paměti s jejich příjemným chřupnutím po nakousnutí, a dokonce i s mastným flekem na kravatě od šťávy, která v tom okamžiku z párku vytryskla. Bohužel americký hot dog se zdaleka nepřibližuje mým vzpomínkám na pražský nebo kostelecký párek, a proto párek pro mě zůstane párkem a hot dog zůstane hot dogem.
Podle Bruce Kreiga, profesora na Rooseveltově univerzitě v Chicagu, který napsal knihu o amerických hot dogs, je několik teorií o vzniku tohoto názvu. Hot dog, původně nazývaný wiener, frankfurter, dachshund, red hot a podobně, byl s největší pravděpodobností dovezen do Ameriky skupinou německých imigrantů z Frankfurtu, někdy kolem roku 1860.
Frankfurt, kde záznamy o tenké uzence naplněné do čerstvého střívka jsou již z roku 1487, si samozřejmě dělá nárok na prvenství ve výrobě této speciality. Podle jedné verze dlouhý, slabě zahnutý tvar uzenky prý připomínal jednomu frankfurtskému řezníkovi podobu jeho jezevčíka. Avšak nejenom jezevčíkova podoba, ale i zvuk chřupnutí jezevčíkova chrupu byl podobný příjemnému chřupnutí při kousnutí do uzenky, a tak prý vznikl dlouho používaný název pro tuto uzenku – Dachshund – nebo-li jezevčík.
Podle jedné pověsti si dachshund zachoval své jméno až do roku 1901. Jednoho studeného dne toho roku Harry Mozley, který měl koncesi na prodej občerstvení na hřišti póla v Novém Yorku, si všiml, že studené sendviče nejdou dostatečně na odbyt. Napadlo ho, že v tom studeném psím počasí by fanouškové určitě ocenili něco horkého. Nakoupil proto několik uzenek, tehdy ještě zvaných dachshund, a několik podlouhlých housek. Uzenky ohřál, a aby udržely svou teplotu, tak je vložil do housek a poslal své prodavače nabízet tuto novinku s vyvoláváním: „Get your dachshund sausage while theye re red hot. Theyre red hot right now!,“ neboli: „Kupte si mé uzenky, dokud jsou horké“. Známý karikaturista Ted Dorgan, který tuto novinku ochutnal, uveřejnil druhého dne v novinách karikaturu tohoto horkého jezevčíka v housce. Nebyl si ale jistý, jak se dachshund správně píše, a proto nazval tuto karikaturu „Hot dog“, neboli horký pes.
Prvenství v podávání horkých uzenek v housce nebylo historicky nikdy dokázáno. Podle jedné verze to například bylo již v roce 1893 na světové výstavě v Chicagu a podle další verze až teprve roku 1904 na obchodní výstavě v St. Luis v Louisianě.
Horké uzeniny při těchto výstavách šly velmi dobře na odbyt, ale mnoho zákazníků si stěžovalo na to, že hot dogy jsou tak horké, že je nemohou ani udržet v ruce. Pan Feuchtwanger, který měl koncesi na prodej bavorských uzenin, nechtěl ztratit své zákazníky, a proto jim začal půjčovat bílé rukavice, aby je horké uzeniny tolik nepálily. To však bylo jenom částečné řešení problému. Feuchtwanger sice neztrácel již mnoho zákazníků, ale zato více rukavic, neboť si je mnozí zákazníci ponechali jako suvenýr. Avšak každý problém má své řešení. Feuchtwanger požádal svého švagra, který byl pekařem, aby mu napekl podlouhlé housky, ve kterých by horké uzeniny nejenom udržely svoji teplotu, ale navíc by už nepálily jeho zákazníky do rukou. Tato novinka se velmi brzy uchytila a první „hot dog bun“, neboli speciální houska pro hot dogy se zrodila.
Od doby zavedení hot dogů do amerického pohostinství uplynulo hodně doby a byly jich prodány biliony. Z prodeje hot dogů se stala úplná věda, ale pro naši potřebu nám postačí vědět, že párek nemusí být podáván v páru, ale že podstatné je, aby byl horký.
No, a nakonec nebudete asi věřit tomu, že párek v rohlíku udělal na Američany takový dojem, že se objevují již i na amerických trzích, neboli nejenom hrady a zámky a studené pivo, ale i párek v rohlíku se stává tahákem pro turisty.
Mike D. Klíma