Zdálo by se, že stačí pořídit si nějaký objekt se strojovým zařízením, například mlýn, pilu, železnici, počkat nějakých sedmdesát až sto let a máte skvělou technickou památku. Věc je ale poněkud složitější, protože ne všechna taková zařízení se stanou památkami. Číhají na ně totiž všeliká nebezpečenství.
Jednak má každá budova a každý stroj omezenou životnost, druhak zejména strojní zařízení časem zastarávají, provozovatelé je vyvezou někam do odlehlého koutu pozemku, kde se do nich zakousne rez a sběrači šrotu a na jejich místo přijdou stroje nové, lesklé a výkonnější. V nejhorším případě se po takovém kandidátu na památku slehne zem.
Vezměte si třeba takovou úzkorozchodnou železnici z Viglaše na Poľanu na Slovensku. Dnes už po ní nenajdete ani násep, ani pražec, ani ručně kovaný hřebík. A taková to byla hezká železnička. Jaká by to byla dnes parádní technická památka, lákadlo pro turisty, pohlazení po duši pro techniky! Nedožila se ani svého šrotového věku, protože byla zrušena jako nepotřebná. Toť smutná smrt a truchlivé zapomnění.
To její sestra v Čierném Balogu dopadla lépe. Byla sice zrušena a odepsána, ale pak se jí ujala hrstka nadšenců, kteří z původních cca 120 kilometrů postavili znovu aspoň 14 a starají se o ni s láskou téměř mateřskou. Shánějí lokomotivy i v Rumunsku, podbíjejí pražce. Je to klasický příklad resuscitace technické památky.
Nakonec jsou tu povzbudivé příklady, kdy zařízení slouží, stárne, zušlechťuje se, zraje jako víno, je to šlechta mezi technickými památkami. Jsou to obvykle technická zařízení, která neztrácejí funkčnost, nezastarávají a udržují se v dobré kondici. Jmenujme třeba věžní hodinové stroje nebo varhany.
Je-li zařízení malé, může se stát starožitností nebo krámem. Je-li velké, stává se technickou památkou nebo hromadou šrotu. A rozeznat, co je co, je velký, řekl bych i filozofický problém. Pozval jsem ondyno jednoho svého kamaráda, který se zabývá starožitnostmi, do svého otcovského domu. Vlezl mi do kůlny, rozhlédl se, začal ukazovat na jednotlivé předměty a říkal: „Starožitnost, krám. Krám, starožitnost. Teď krám, jednou snad starožitnost.“ Do starožitností zařadil nefungující pendlovky, funkční dvoustopý magnetofon Sonet Duo a ruční pluh s dřevěnými madly. Za krámy označil počítač Atari a zrezivělou motyku stejně starou jako ten pluh. Prozatím krámem ale potenciální starožitností byla ruční ždímačka. Tak se v tom vyznejte.
Odnesl jsem si z této příhody nejasné tušení, že se technická zařízení v určité fázi své existence ocitají v nebezpečném postavení, kdy jim hrozí zánik. Tak je tu především stáří – když něco není dostatečně staré, nemůže to být starožitnost. Neexistuje nic jako „mladá starožitnost“. Jenže věkovitost se nedá paušalizovat. Dostatečné stáří pro dosažení starožitnosti je různé a vyplývá ze samotné povahy věcí. Je to dilema, jehož důsledkem je neustálé přemítání, co mám vyhodit a co zachovat, a to při každém větším úklidu. Pravděpodobně vám došlo, že se mi v té kůlně hromadí množství pozoruhodných krámů, které by jednou snad mohly… A mám pocit, že s technickými památkami je to podobné. Když někdo usoudí, že optimálním řešením nepříliš moderního technického zařízení je buldozer a Sběrné suroviny, znamená to pěst palcem dolů. Pokud někdo zavelí „vyčistit, naolejovat, naleštit“, je tu naděje na přežití. Takže nám z toho vychází, že rozhodující je míra osvícenosti příslušných osob s rozhodovacími pravomocemi.
Dalším zajímavým aspektem je, jaký druh technických zařízení má šanci se důchodu (rozuměj: stavu, kdy jsou uznány za památky) dožít a jaký ne. I tady panuje zmatek, chaos, na nějakou zákonitost nenarazíš. Tak zrovna třeba takové stroje na parní pohon. Proč se do dnešních dnů dochovaly jen půvabné parní lokomotivy? Kam zmizely parní válce, lokomobily, parní mlátičky? Proč se (až na pár výjimek) vytratily větrné mlýny? Proč se naopak v mnohých případech zachovaly mlýny vodní a další zařízení na vodní pohon? Kam se poděly generátory na dřevoplyn, které poháněly automobily ještě za druhé světové války (možná by se nám dneska ještě hodily…)? Proč jeden typ haraburdí upadl v nemilost a jiný byl povýšen na památku?
Pokud se jedná o obdivuhodná technická zařízení, která se dožila statutu památky, dávám přednost tomu, když je najdu v jejich přirozené lokalitě. V údolí nebo na kopci, kam byla určena a kde dřela do úmoru. Jistě, umístění dejme tomu do skanzenu, je pořád lepším řešením než likvidace. Jenže, jak už jsem kdysi kdesi poznamenal, skanzen je přece jen něco uměle vytvořeného – existuje tu jistá podobnost s dětským domovem, který je pro dítě přece jen lepší než ulice, ale neskonale horší než rodina. Úzkokolejné lesní železničky by měly vést svým údolím, a ne se stěhovat do sousedního okresu. Vodním mlýnům to sluší na jejich původním potoce, a ne někde na suchu s vodním kolem ponořeným do písku.
Naštěstí existuje jedna specifická skupina technických památek, které snad ani do skanzenu přestěhovat nelze. No řekněte, už jste někdy viděli několik funkčních historických elektráren na jednom místě? Neviděli, a to je dobře, alespoň se za nimi musíte vypravit tam, kde jsou doma. Čeká vás totiž takový malý seriálek exkurzí do pěti z nich, krásně rekonstruovaných, v plné síle a eleganci. Můžete je svým klientům předhodit jako třešinku na dortu třeba v rámci balíčků na Šumavě, v Poohří nebo ve východních Čechách.
Text a foto: Dean Valášek