Newsweek: Jak polskou republiku svrhli číšníci

Polsko je z hlediska spropitného děsivé místo, napsal časopis Newsweek ve svém polském vydaní. Dle něj se jednou bude říkat, že polskou třetí republiku svrhli číšníci. V narážce tak připomněl i někdejší skandál okolo odposlouchávání členů vlády ve vyhlášené varšavské restauraci. Polsko je z pohledu číšníka země, kde dobře už bylo.

Zatímco takový japonský číšník považuje za nepřijatelné, aby dostal spropitné, což při své výplatě ani nepotřebuje, jeho polský protějšek by se bez něj neuživil. V natřískaných hospodách v centru velkoměst si totiž vydělá až 15 zlotých za hodinu (asi 95 Kč). V horších podnicích obvykle polovic, což dá 1200 zlotých (asi 7600 korun) měsíčně. Ale plat je v této profesi jen základ. Dobrý číšník v dobrém podniku si v dobrém měsíci na spropitném přijde na sedm až osm tisícovek (asi 44–50 tisíc korun), v podřadném lokálu na tisícovku (asi 6300 korun).

Každý rok před prázdninami v 8000 polských restauracích, 24 tisících kavárnách a barech a v 3000 pizzerií stoupá nervozita: další várka čerstvých maturantů rozesílá životopisy při hledání práce. Nemají ponětí, čím se odrůda catarratto liší od canaiolo, ani netuší, zda po předložení účtu mají od stolu odejít, anebo zůstat. Obyčejná polská rodina totiž chodí do restaurací příliš málo, než aby mohla odpozorovat správné chování v číšnické profesi.

Majitelé podniků si ale spočítají výdaje a jako každý rok dospějí k závěru, že obsluha není pro podnikání klíčová. Přestože právě číšník má hosty vítat, pomoci s výběrem, doporučit nápoje – zkrátka číšník prodává. „Vím o lokálech, kde vyhodili dlouholetou obsluhu jen proto, aby měli peníze na proslaveného kuchaře z televizní show,“ říká vrchní z varšavské restaurace Przemyslaw. „Co z toho, že šéfkuchař má stáž v zahraničním podniku s hvězdou od Michelina, když studentíci na placu nedokážou ani vykoktat menu?“

Při sčítání lidu v roce 2011 uvedlo 88 420 lidí, že pracují jako číšník. Jenže je těžké najít někoho, kdo v jedné restauraci vydrží déle než pět let. Servírka je nad Vislou spíše hosteska než poradce: má být hezká, ale nemusí být zkušená. „Letos končím druhý obor studia, je mi 26 let. Jako servírka pracuji pět let, dělala jsem za tu dobu v osmi hospodách,“ vypočítává Katarzyna Brzostkiewiczová z Vratislavi. „Před dvěma lety jsem poprvé slyšela, že na servírku jsem moc stará,“ doplňuje.

Číšníka zajímá jen spropitné. Podle pravidel slušnosti by mělo odpovídat deseti procentům z účtu, nemělo by ale přesáhnout 100 zlotých. Hladový Polák je sice zlý, ale poté, co se najedl a přiopil, se stává galantním. „Nejpodivnější spropitné, jaké jsem dostala, bylo 408 zlotých (asi 2572 korun) a slevový kupón k tomu. Chlapík pro mne úplně vyprázdnil peněženku,“ směje se Katarzyna.

Navzdory zdání, není to práce pro každého. Špatný číšník spropitné nedostává. A nejhorší je pocit prozatímnosti. Spolužáci dělají kariéru, dobrý číšník se ale stává čím dál neviditelnějším. Má-li štěstí, bude lítat s talíři, dokud ho nevyhodí.

Foto: Shutterstock.com