Není host jako host

Již král komiků Vlasta Burian chtěl coby „hrdinný kapitán Korkorán“ se zděšeným výkřikem „Pokladna je za městem?“ utéct z přepychového hotelu v centru lázní, kam omylem zabloudil. Přeloženo do dnešní terminologie: „Jako klient zdravotní pojišťovny nemám v tomto luxusu co pohledávat, hybaj do standardu na periferii!“ Dnes sice není situace tak vyhrocená, v mnoha lázeňských hotelech se potkávají zahraniční i tuzemští samoplátci s „křížkaři“, problémům ale zdaleka neodzvonilo. Naopak, s rostoucí nabídkou různých relaxačních, antistresových, manažerských či wellness pobytů se stále více diskutuje o tom, zda měřit všem stejným metrem a jestli náhodou ekonomický přínos takovýchto programů není převážen pošramocenou pověstí lázní jako léčebného zařízení.

Ekonomické hledisko: pro!
Následující tabulka zachycuje vývoj celkového počtu lázeňských hostů za posledních deset let. Jen pro úplnost dodejme, že příjemcům komplexní péče hradí veškeré výdaje (ubytování, strava, léčení) zdravotní pojišťovna, ostatní hosté si ubytování hradí sami. Z tabulky jasně vyplývá, že bez samoplátců se dnes lázně neobejdou – v roce 1993 byl jejich podíl 22 %, v roce 2002 již téměř 49 %. A to zejména díky cizincům, jejichž podíl vzrostl za deset let o 127 %! Podle některých údajů generují zahraniční hosté až 3/4 příjmů českých lázní.

Vývoj počtu pacientů v lázeňských léčebnách / Entwicklung der Patientenzahl in den Kureinrichtungen

Zdroj: Ústav zdravotnických informací a statistik ČR

Quelle: Institut für Gesundheitsinformationen und Statistik der Tschechischen Republik

„Počet zahraničních hostů nyní mírně stagnuje, hlavně z důvodu současné ekonomické situace v Německu a Rakousku související se změnou měnové jednotky. Přibývá však především českých samoplátců, a to ze dvou hlavních důvodů,“ všímá si MVDr. Antonín Plachý, předseda Svazu léčebných lázní ČR. „Jednak každý zaměstnavatel požaduje na svých zaměstnancích výkonnost a pracovní výkon závisí v prvé řadě na zdraví každého jedince. A také ceny za lázeňské pobyty jsou nižší než ceny za pobyty u moře. Cena týdenního lázeňského pobytu ve čtyřhvězdičkovém hotelu s plnou penzí a léčením včetně lékařského vyšetření se pohybuje mezi 8 a 9 tisíci korun, za týdenní pobyt u moře zaplatí člověk kolem 15 000,- Kč“.

S tímto argumentem je možné polemizovat, neoddiskutovatelný je ale ekonomický efekt samopláteckých pobytů. Podle údajů Svazu léčebných lázní ČR se průměrná cena pobytů hrazených pojišťovnou pohybovala v roce 1996 v rozmezí 500 – 550 Kč za den, v roce 2002 okolo 700 – 800 Kč/den. Samoplátci museli v roce 1996 obvykle denně sáhnout do peněženky pro 650 Kč, předloni již pro 1000 – 1100 Kč.

Diktatura eura?
Rozdíl v cenách účtovaných pojišťovnám a samoplátcům je podle Dr. Plachého dán zejména rozdílnými nároky na stravování – v ceně pro pojištěnce je zakalkulován evropský typ stravování, samoplátci vyžadují výběrovou stravu systém table d’hôte. „Z hlediska provozovatelů lázní není rozdíl mezi samoplátcem a hostem, kterému hradí ubytování pojišťovna,“ říká Dr. Plachý, „provozovatelé lázeňských zařízení musí zajistit pro hosty, kterým hradí ubytování pojišťovna, standardní ubytování bez příplatků ve dvoulůžkových pokojích bez nadstandardu, tedy bez televizoru, lednice, fénu apod.“ „Základní cena za ubytování je stejná, cenové rozlišení je ve vybavení pokoje, které nabízíme,“ přitakává Marie Hoigerová ze Státních léčebných lázní Janské Lázně.

O tom, že samoplátci a cizinci kladou na ubytování vyšší nároky, není sporu. Tato skupina má i nepopiratelně vyšší výdaje na různé doprovodné služby. Má ale z titulu své ekonomické síly nárok na lepší zacházení? Mají se provozovatelé lázní podřizovat diktátu koruny či eura? Jako první se dere na jazyk odpověď Ne, v žádném případě! Je skutečně absurdní pomyšlení, že by lázeňský lékař klientovi pojišťovny řekl: „Pane Novák, vy si na ten bahenní zábal ještě hodinku počkáte tady v čekárně, teď vezmeme pana Kleina. Sice přišel mimo pořadí, ale platí si sám, a to víte, euro je euro…“ Stejně nesmyslná by ovšem byla praxe opačná.

Je personál lázeňských zařízení školen, aby dokázal rozlišovat mezi těmito kategoriemi hostů? To jsme se pokusili zjistit u řady provozovatelů lázeňských zařízení. Odpovědí se nesešlo mnoho. Že by kvůli ožehavosti této problematiky? Ti, kteří odpověděli, se do jednoho shodli, že přístup personálu se neliší. „Pro nás je host jako host,“ konstatoval například lakonicky Jiří Sluka ze společnosti Bohemia Lázně.

Padni komu padni
Není ale samoplátce jako samoplátce. Minimálně pokud jde o klasické lázeňské pobyty, nelze proti takovému přístupu nic namítat. Stejné péče se musí dostat všem pacientům bez rozdílu. Složitější je to s pobyty označovanými jako wellness, u pobytů směřujících hlavně k odpočinku, upevnění kondice a tím ke zlepšení psychiky. Směšování léčebných a wellness programů pod jednou střechou je jádrem mnoha problémů, jež vyplývají z různých očekávání těchto cílových skupin. Účastníci wellness programů, kteří jsou více hotelovými hosty než lázeňskými pacienty, by totiž přístup hlavně zdravotnického personálu lázní nehodnotili slovy host jako host, ale spíše jako padni komu padni. To na již zmiňovaném salonu lázeňství připomněl Petr Krč z CK ATIS. Člověk, s kterým cestovní kancelář jedná jako se zákazníkem, se podle něj dostává v lázních často do role pacienta. A od pacientů lázně vyžadují nastoupení pobytu v pracovní den, procedury je možno čerpat rovněž pouze v pracovní dny. Řadu věcí by přitom šlo zlepšit jen vyšší operativností personálu, bez finančních nákladů. Stačilo by načasovat program tak, aby zákazník nemusel hodiny čekat na procedury, které si platí, nebo zajistit ubytování a vyžití pro doprovázejícího člena rodiny.

Zastánci wellness programů rovněž kritizují, že se lázeňská sezona nekryje se sezonou společensko-kulturní, stravování v lázních není přizpůsobeno wellness programu a jazyková vybavenost lázeňského personálu je nedostatečná. Provozovatelé lázní si podle nich neuvědomují ekonomické přínosy wellness programů a fakt, že wellness program často funguje jako „ochutnávka“, díky které se takový host do lázní často vrátí jako klasický pacient.

Pravda je mezi
Za pravdu je ovšem třeba dát i odpůrcům wellness pobytů realizovaných v lázních, kteří se rekrutují hlavně z řad lékařů. Základní funkce lázní, které využívají přírodních léčivých zdrojů, je skutečně léčebná. Pravdu má proto Ing. Hana Heyduková, ředitelka společnosti Lázně Františkovy Lázně, když říká, že wellnes může dělat každý, ale základem českého lázeňství jsou přírodní zdroje, kterými v Evropě mnozí nedisponují. Stejně tak předseda Svazu lázeňských měst Ing. Jiří Houdek, když varuje před následováním příkladu Maďarska, kde lázeňství plní především funkci rekreační. Tím by došlo k devalvaci českého lázeňství a utrpěla by jeho po mnoho desetiletí budovaná pověst.

Beze zbytku se lze tedy ztotožnit se závěry říjnového salonu lázeňství, které říkají, že wellness je součástí celistvého přístupu v lázeňských místech, nepatří ovšem do lázeňských zařízení, nýbrž do nově budovaných samostatných zařízení.

Jak dál?
Samoplátci, čeští i zahraniční, se budou v českých lázeňských sanatoriích objevovat stále častěji. „Předpokládáme, že zájem o lázeňské pobyty ze strany samoplátců bude pokračovat i v budoucnu. Zvednou se pravděpodobně i počty zahraničních hostů, neboť s neustálým růstem životní úrovně se každý občan více zajímá i o své zdraví a využívá možnosti odpočinku ke zlepšení svého zdravotního stavu,“ říká Dr. Antonín Plachý. Poroste nejspíš i počet hostů z řad klientů zahraničních pojišťoven, kterým po vstupu ČR do EU budou muset provozovatelé lázní účtovat za identický pobyt stejné ceny jako pojišťovnám tuzemským. A dá-li pánbůh, budou se na kolonádách setkávat se stále četnějšími účastníky wellness programů, ubytovanými v sousedních hotelích, aby si nad pohárkem termální vody notovali, jak skvělého zacházení se jim dostává.

Petr Manuel Ulrych