My Češi jsme zvláštní národ. Dost často nevíme, co chceme, ale kritizovat, to umíme. Naším národním „sportem“ je neustále na vše láteřit, nadávat a žehrat, aniž bychom se alespoň minimálně pokusili o změnu. Typickým příkladem bývají jakékoli volby – nejvíce na jejich výsledky nadávají ti, kdo lístky nehodili do volební urny, ale do modrého kontejneru. Jejich věta „To jsme si zase zvolili reprezentaci!“ mě přivádí v němý úžas.
Podobně je tomu ve sportu. Za případné neúspěchy to naši sportovci nejvíce schytávají od těch, kteří jejich výkony sledují jen z pohodlí svých křesel, obloženi chipsy, oříšky a lahváči, a pro které je vrcholným sportovním výkonem každodenní „stovka“ od dveří bytu ke dveřím auta. A takto bych mohl pokračovat s uměním, vařením, předpovídáním počasí, s čímkoli.
Tento nešvar se bohužel projevuje i v profesní sféře. Tématem tohoto vydání jsou kongresy a incentivy, tedy oblast, která je dlouhodobě sužována nedostatkem relevantních statistických dat. Dat, jež jsou důležitá pro rozhodování, porovnávání a sledování výkonnosti či efektivnosti podnikání. Terčem kritiky přitom bývají jak informace Českého statistického úřadu, tak další projekty, které byly vytvořeny s tím, aby pomohly hlad po kvalitních statistikách utišit. Jenže, jak už to u nás bývá, po kvalitních statistikách se u nás sice často volá, ale málokdo je ochoten pro jejich vznik něco udělat.
Každý, kdo spílá statistikům, by si měl sáhnout do svědomí a vzpomenout si, zda jim poskytl požadovaná data a jestli to udělal opravdu svědomitě. A pokud se mu nelíbí, jaké údaje statistici sbírají a jak je interpretují, zda třeba prostřednictvím některého profesního svazu usiloval o změnu. Chápu, že pro některé podnikatele může jít v každodenním shonu o otázku zcela nepodstatnou, na druhou stranu si myslím, že těch pár minut strávených vyplňováním příslušného dotazníku nikoho nezabije. Ale zásadní je uvědomit si, že jaké údaje chci, takové musím sám poskytnout.