Dva příspěvky (doc. Štyrského a doc. Vaníčka v minulých číslech tohoto časopisu), na které bychom chtěli reagovat, jsou z pera odborníků, kteří se v této oblasti dlouho pohybují. Pokusíme se podívat na problém jinak, z hlediska určité polohy vědní teorie.
Oba příspěvky se právem shodují v tom, že oblast cestovního ruchu má interdisciplinární charakter (Vaníček) a že je to právem služba s kultivačním charakterem (Štyrský). Oba příspěvky jsou zaměřené na vzdělávání a chtějí se dobrat jisté vzdělávací struktury obsahu na školách, kde se cestovní ruch odborně pěstuje. Vycházejí přitom z dosavadní vzdělávací činnosti v oblasti cestovního ruchu, z potřeb na trhu práce či z uplatnění absolventů v různých oblastech, uvnitř či mimo cestovní ruch. Zajímavé, i když poněkud obecné a nespecifikované na cestovní ruch je zamyšlení nad klíčovými komponenty odborného vzdělávání na vysokých školách (Vaníček).
Východisko, které je pro zkoumání vzdělávání v ces-tovním ruchu na vysokých školách zvoleno, vyplývá po výtce ze vzdělávání samého, z jeho uplatnění na trhu práce či z interdisciplinárnosti jeho charakteru, aniž by bylo více vysvětleno, mezi jakými disciplínami se vzdělávání v cestovním ruchu pohybuje. Jsou proto jmenováni aditivním způsobem, bez jejich strukturace nebo naopak je dávána rozhodující úloha převážně některé disciplíně, např. geografii.
Chtěli bychom se na řešení problému podívat z jiného úhlu pohledu. Je třeba vzít v úvahu, že vysokoškolská příprava na práci v cestovním ruchu nemá dlouhou tradici. Vyvíjela se spíše odvozeně, z praktických potřeb, pracovníci v cestovním ruchu byli často zaměřeni svým vzděláním na jiné obory a specifiku cestovního ruchu čerpali ze své praktické činnosti, většinou zaměřené na ekonomické obory. Tento směr dodnes přetrvává a v některých evropských zemích zůstává ekonomické vzdělání vysokoškolských odborníků cestovního ruchu jako zcela výsadní.
Jakmile se však u nás vytvořily speciální vyšší a vysoké školy zaměřené na cestovní ruch, začala se přirozeně hledat teoretická opora pro sestavení učebních plánů a osnov, začaly se pokládat otázky o profilu celého oboru, o metodách či strukturaci jednotlivých disciplín v rámci oboru. Nabízí se otázka, co znamená pro cestovní ruch mezní charakter, mezi jakými disciplínami se tento obor pohybuje, co z jiných oborů se stane obsahem pro specifiku cestovního ruchu, co bude pouze doplňujícím či doprovodným zdrojem pro výuku. Celkově řečeno, začala se hledat odpověď na otázku, zda cestovní ruch je zvláštní vědní obor, z něhož by se vzdělávací systém dal odvodit, či zda záleží pouze na vzdělávací empirii, odvozené z praktické potřeby, bez tohoto odborného pozadí.
První důležité zjištění je o interdisciplinaritě, mezi-oborovosti a mezním charakteru cestovního ruchu jako oboru se specifickými stránkami. Tato okolnost není ve vědě ojedinělá a řídká a předpokládá, že se příslušný obor zabývá určitou součástí objektivní reality, kterou komplexně nezkoumá žádná jiná disciplína, a že k řešení jejich problému je třeba spojení dvou či více disciplín, jejich obsahů a metodologických postupů. Je-li tedy tomu tak v oblasti cestovního ruchu, pak je třeba odkrýt, jakých disciplín se to týká, jakou částí vstupují do oblasti cestovního ruchu a naopak jaká část zůstává stranou tohoto oboru. Tato úvaha by se měla stát zdrojem struktury disciplín cestovního ruchu, klíčových i doprovodných. Předpokládá to ovšem analýzu jednotlivých oborů dosud ve vzdělávání v cestovním ruchu pěstovaných a také hledání oblastí, v nichž dochází k prolínání. Zařazení cestovního ruchu do řady diferencovaných služeb přestane mít potom prakticistický pohled na věc a může se stát důsledkem uvedených úvah. Interdisciplinarita je vždy difúzní povahy, protikladný princip je princip protikladný, který opět spojuje klíčové oblasti v systém a ten pak tvoří pojetí celého oboru a vzdělávací disciplínu.
Uvedený postup může najít pro strukturaci vzdělávání hlubší oporu, přispěje k dostatečné reagenci nejen na momentální potřeby praxe, ale přihlédne spíše na měnící se potřeby trhu práce, na perspektivní vývoj a tendence, které i do budoucnosti umožní absolventům uplatnit se lépe a kvalitněji ve zvoleném oboru. Bude to proto, že jejich vzdělání nebude reflektovat pouze současný stav, ale socioekonomické změny celospolečenské povahy tendující do budoucnosti a zvládne lépe adaptaci pracovníků na takové změny.
Podle poznámek, které byly uvedeny, předpokládáme, že předmětem oboru cestovního ruchu jsou především způsoby tvorby a ekonomické zajišťování poznávání kultur, či civilizací ve světě. Nejdůležitější metodou, přijmeme li toto vymezení, je z hlediska vzdělávání transformační analýza, která ve své teoretické části postihne mezioborové obsahy a ve své praktické části poskytne prostředky a metody pro jejich vzdělávací realizaci a komunikaci. Přitom klíčovými disciplínami uvedené mezioborovosti cestovního ruchu jsou disciplíny socioekonomické a obory historické kultury.
Socioekonomickou oblastí myslíme probíhající ekonomické, technologické a širší celospolečenské změny v současném světě a adaptaci cestovního ruchu se jim přizpůsobit, řídit je a rozvíjet. Do této oblasti patří projevy světové globalizace, diverzifikace, světový obchod, finanční investiční toky probíhající ve světě, osudy národních pospolitostí, mobilita pracovní síly, demografické změny ve světě, globální zákony a lokální řády, otázky udržitelnosti vývoje, bezpečnosti a rizik, osudy vztahů civilizací a též globalizátoři žijící jakoby mimo čas a prostor a lidé žijící svou každodenností v čase a prostoru.
Procesy v socioekonomické oblasti podléhají dvojí transformaci, než se mohou stát vzdělávací strukturou. Ta první spočívá v aplikaci uvedených změn na oblast cestovního ruchu, a to diferencovaně podle širších oblastí ve světě, podle regionů či lokalit s jejich specifiky v konkrétní podobě, z ekonomického hlediska uložených převážně v těchto disciplínách: v ekonomice, managementu a marketingu, v moderní komunikaci z hlediska moderní technologie, sociologie, psychologie, pedagogiky, rétoriky, historie.
Druhá klíčová oblast pro cestovní ruch se nám jeví jako oblast historické kultury. Historická kultura je považována za teorii, která otevírá různé zdroje všeobecně pojaté kultury a historii považuje za její součást. Sama historie je ve své podstatě integrační povahy z určitého historického hlediska. Historická kultura integrační zřetele znásobuje. Kulturou ve všeobecném smyslu lze chápat způsob existence člověka ve světě, který ho obklopuje a který je jím samotným k vlastnímu obrazu spoluvytvářen. V užším pojetí myslíme kulturou převážně duchovní milieu společnosti a člověka v ní, zatímco pod významově příbuzným pojmem civilizace chápeme především vyšší společenskou organizaci spíše technického charakteru. Historicita kulturní oblasti existence člověka ovlivňuje jeho vědomí, není však vytvářena především vědeckým poznáním, ale spíše nevědeckými zdroji, žurnalistikou, politikou, popularizací, včetně i např. činnostmi průvodců cestovního ruchu. Kultura působí více na city, důležitou roli hraje schopnost vciťování, je náchylná k zásahům zvnějšku apod.
Na tyto okolnosti by měla příprava odborníků v ces-tovním ruchu přihlížet daleko více, než je tomu doposud.
Transformace teorie kultury do vzdělávání v cestovním ruchu by měla ukázat, které kulturní zdroje člověka ovlivňují či zajímají, aby je bylo možno využít, například při průvodcovských trasách. Po odkrytí kulturních, civilizačních specifik, náboženských a životních způsobů a zvyklostí by měly být vtěleny do vzdělávacích disciplín, regionů, zemí apod.
V závěru našeho příspěvku lze snad konstatovat, že struktura vzdělávání v cestovním ruchu, jestliže se opře o analýzu klíčových oblastí a jejich transformaci do jednotlivých disciplín s vytyčením jejich specifik pro cestovní ruch, může přispět ke strukturalizaci vzdělání, to by mělo být založeno nikoli na vzdělávací empirii či momentální empirii či momentální potřebě, ale mohlo by mít dlouhodobější charakter. Průniky celou oblastí a vytčením specifik pro cestovní ruch s vědomím jejich vzdělávacích hodnot je proces dlouhodobý a vyžaduje hlubší teoretickou úvahu. Náš diskuzní příspěvek se chtěl pokusit ukázat na jisté možnosti odborného zamyšlení a postupu, který je možno snad aplikovat, a to od teorie k analýze klíčových disciplín a konečně k jejich aplikaci do vysokoškolského vzdělávání.
Prof. PhDr. Vratislav Čapek, DrSc.,
Doc. PhDr. Renata Wohlgemuthová, CSc.
Oba autoři jsou pracovníci Vysoké školy obchodní,
Praha 1, Spálená 14