Toto jaro a léto nabízejí evropská muzea skvělou řadu výstav – od Picassa a Ingrese k Botticellimu a Baconovi, což jsou naprosté musy, které nesmí propásnout žádný milovník kultury, cestující po kontinentě.
Na počátku všeho byla myšlenka „obrázkového kabinetu“, shromáždění antických soch a „moderních“ obrázků všech žánrů a stylů, které dominovaly nově formovaným sbírkám evropského umění sedmnáctého století a které nakonec zrodily to, co dnes známe pod pojmem muzeum.
Profesor historie umění Hans Belting říká ve své knize „Neviditelné mistrovské kusy“, že tyto sbírky představovaly „jeviště“, na kterém se předvádělo samo umění „reprezentované svou historií a různými žánry formou výstavy… V tomto smyslu slova byly lokální sbírky umění mikrokosmem, světem shromážděným na jednom místě, kde samo umění ve své viditelné podobě zasvěcovalo veřejnost do svých mystérií.“
Tento miniaturní svět uměleckých sbírek existoval ve stejné době, kdy došlo k něčemu, co se začalo nazývat „Grand Tour“, zejména cest do Itálie za uměním.
Pánové se vydávali na výlety po místech, kde se vyskytovaly antické památky (zejména v Římě), aby se vzdělali v historii umění a vypěstovali si estetické vnímání. Tyto výlety daly brzy vzniknout novému druhu cestovních průvodců, které sloužily účastníkům „Grand Tour“ a popisovaly historii soch a památek. To pak vedlo k rozvoji knih o historii umění, ze kterých, jak tvrdí profesor Belting, „se divadlo obrázkových kabinetů přeměnilo na opravdové muzeum.“ Na rozdíl od dřívějších a často eklektických „obrázkových kabinetů“, muzeum bylo místem, kde převažovala utříděná historie umění, výklady o jeho rozvoji a vnitřních vztazích.
Od dob vzniku muzeí v sedmnáctém století se samozřejmě mnoho změnilo, ale dnes je myšlenka vystavit něco, co mnoho lidí považuje za objektivní vědění, které se dá verifikovat pomocí studia historie a vývoje umění, zůstává jedním z provozních principů veřejných muzeí. Toto jaro a léto pořádají evropská muzea nádherné výstavy, které by neměly zůstat nepovšimnuty – od výtvarného umění starých mistrů až k provokativní moderně umělecké scéně 20. století – a tím pokračují ve své úctyhodné tradici.
Od Boucicaulta k Rubensovi a Picassovi
Jedním z hlavních témat letošních výstav je z jiných oborů už dobře známý koncept „dva za cenu jednoho“. Začneme v Paříži – Musee National Picasso nabízí zhlédnutí nejen děl velkého mistra modernismu, ale i prací umělce, kterého horoucně obdivoval, Jeana Augusta Dominiqua Ingrese. Výstava se jmenuje Picasso/Ingres a probíhá od 17. března do 21. června.
Když už jsme v Paříži, nezapomeneme stihnout ještě jednu oslnivou výstavu, „Paris 1400: Umění za Karla IV.“, kterou najdete od 26. března do 12. července v pařížském Louvru. Jádro výstavy představují ilustrované manuskripty od Mistra Boucicaula, jehož inovace předvídal již Jan van Eych, když Evropu zachvátila Stoletá válka. Tyto práce jsou doplněny sochami s náboženskou tematikou, skleněnými mozaikami a smaltovanými zlatými předměty.
O kousek dál od Paříže stojí v Lille Palais des Beaux-Arts. V něm naleznete jednu z nejsilnějších sólových výstav sezony, „Rubens“. Začíná 14. června. Předpokládá se, že výstava, na kterou byla zapůjčena díla z Madridu, Mnichova a Vídně, bude oslnivá a bude probíhat souběžně s rubensovskými výstavami v Antverpách a Ženevě.
Botticelli ve Florencii
Opravdovou hvězdou sezony bude ovšem Florencie, protože uctí dva ze svých synů, kteří se v ní narodili, Botticelliho a Filippina. Výstava se jmenuje „Půvab a neklid ve Florencii 15. století“ a probíhá až do 11. července v Palazzo Strozzi. Botticelli byl nejlepším studentem Fra Filippa Lippiho, Filippinova otce a později učitele samotného Filippina. Na výstavě se rovněž objeví Botticelliho práce, které veřejnost neviděla téměř 500 let!
Díla, která takovou dobu nebyla k vidění, představují čtyři panely, které tvořily jeden z nejvíce znepokojujících výtvorů Botticelliho – příběh Nastagio degli Onesti z Decameronu. Za historií jejich znovuobjevení stojí dva celebritní sňatky. K oběma došlo ve Florencii a dělí je téměř 500 let. Když v roce 1959 módní návrhář Emilio Pucci oznamoval své zasnoubení s Cristinou Nannini, prohlásil, že si „hodlá vzít Botticelliho“. A opravdu to vypadalo tak, že tento sňatek jej inspiroval k designu jeho nejobdivovanějších tiskových sérií, nasáklých motivy vypůjčenými od tohoto renesančního mistra.
Ale Pucciho předkové měli s Botticellim co do činění už mnohem dříve. V roce 1483 se připravoval k sňatku Gianozzo Pucci. Jeho strýc, Lorenzo Medici, pověřil Botticelliho, aby oživil jeden příběh z Dekameronu, mistrovského kousku literatury 14. století, který napsal Giovanni Boccaccio. Dílo, sestávající se ze čtyř panelů, zůstalo v majetku Pucciho rodiny až do roku 1868. Tři panely později koupil katalánský státník Francisco Cambo a daroval je v roce 1941 madridskému muzeu Prado. Čtvrtý a poslední panel zmizel z očí veřejnosti a mnozí byli toho názoru, že skončil v soukromé sbírce někde v Americe.
Ale kurátor výstavy ve Florencii, kterému se podařilo přesvědčit Španěly, aby mu půjčili třetí panel do série, zjistil, že čtvrtý panel není na druhé straně Atlantiku, nýbrž pouhých 500 metrů od Palazzo Strozzi. V 60. letech jej totiž koupil Emilio Pucci v aukci a kurátor šel po jeho stopách až do domu Pucciho vdovy. „Organizátoři a úřady požádali o zapůjčení díla a nedostali žádnou odpověď,“ řekl profesor Jonathan Nelcon, jeden z kurátorů výstavy.
Minulý měsíc se celá historie objevila v italském tisku a kritizovala rodinu Pucci za to, že tento panel nezapůjčila. Profesor Nelson říká: „Okamžitě poté, co se článek objevil, nás markýza kontaktovala a teď se tedy toto dílo bude vystavovat. Cristina Pucci ve svém prohlášení vysvětlila odklad jako ,prosté nedorozumění.‘“ Jen kvůli tomuto panelu, který se objevil po 500 letech, stojí za to výstavu navštívit!
Bacon, Rembrandt a Degas pod jednou střechou
Ve švýcarské Basileji posbírala Nadace Beyeler zhruba čtyřicítku prací anglického malíře Francise Bacona a doplnila ji stejným počtem obrazů autorů, kteří jej inspirovali – od Tiziana přes Velasqueze a Rembrandta, malířství 19. a 20. století včetně Ingrese, Degase, van Gogha, Picassa, Giacomettiho a Soutina. Výstava končí 20. června.
Když si uděláme výlet na pobřeží, narazíme v Bilbau na Guggenheimovo muzeum, které vystavuje tři galerie plné prací Marka Rothka, jednoho z průkopníků amerického abstraktního expresionismu. Vystavované práce pocházejí ze 40., 50. a 60. let. Výstava probíhá od června do listopadu 2004.
Od El Greca po secesi a Pop Art
Ve Velké Británii budou v Národní galerii k vidění až do 23. května práce El Greca. Royal Academy of Arts uvádí atraktivní výstavu „Tamara Lempicka: Ikona Art Deca“ o tehdejší secesní divě a o umění její doby včetně charakteristických secesních obrazů.
Rámec sezony v Británii přesahuje retrospektivní výstava v Tate Britain zvaná „This Was Tomorrow: Art and the 60’s“. Probíhá od 30. června do 3. října a dokumentuje, jak daleko se dostali britští umělci ve využití masové kultury, pokud se týká Pop Artu, Op Artu a minimalismu. Výstava obsahuje práce Richarda Hamiltona, který v roce 1956 uskutečnil v Londýně výstavu s názvem „This is Tomorrow“. O ní se věří, že se stala počátkem Pop Artu, jak je známe dnes. Autory dalších děl jsou inovátoři Peter Blake a Bridget Riley. Jak to trefně vyjádřil kritik The New York Times Holland Cotter, „vzhledem ke skutečnosti, že mladí američtí umělci dnes těží inspiraci z psychedelických 60. let, je návštěva Tate Britain opravdu příhodná.“
Kip Bauersfeld