Málokomu se v životě podaří, že se mu jeho koníček stane zároveň profesí. Režisér Václav Chaloupek to štěstí měl, i když si na splnění svého snu musel desítky let počkat. Jako velký milovník zvířat měl tu možnost obsadit do hlavních rolí svých Večerníčků ty nejspontánnější herce – zvířata. Pracoval s liščetem, jezevcem i divočákem, jezevčíkem, kunou, vydrou, rysem, vlky i s bažanty. Ke všem zvířatům svým způsobem přilnul, asi nejvíce však k medvědím trojčatům Matěji, Vojtovi a Kubovi, s nimiž v roce 2000 natočil Večerníček Méďové.
„Od chvíle, kdy si zvíře beru k sobě, vím, co s ním potom bude, a celou tu dobu se na to psychicky připravuji. I když v případě Vojty, Matěje a Kuby jsem se připravoval, a stejně to nepomohlo. Měsíc před jejich odchodem jsem s nimi chodil do lesa a vždycky, když jsme se vraceli, tak se přiznám, že jsem i brečel. Byli jsme na sebe zvyklí, měl jsem je od čtyř týdnů do devíti měsíců a oni byli úplní závisláci,“ vzpomíná Václav Chaloupek. Jedna z věcí, která ho tížila ze všeho nejvíce, ale byla, jak najít medvědím bráškům takový domov, kde by se cítili opravdu šťastní. Vždyť vlastně vyrostli v lese, kde s nimi jejich adoptivní otec trávil většinu času. Byli zvyklí na volný pohyb. „A tady zafungovala paní Štěstěna podruhé, když mi postavila do cesty berounského starostu Jiřího Bessera. Poprvé jsme se setkali u benzinové stanice v Berouně na Velikonoční pondělí v roce 2000. Já neznal jeho, on neznal mě. Tip jsem na něho získal od zdejšího stomatologa Josefa Slivky a s odstupem času musím říct, že to byl moc dobrý nápad. Nevím, jak to vysvětlit, ale stačilo pár slov a věděl jsem, že už se o domov svých kluků nemusím obávat, že mám před sebou člověka, který mi pomůže,“ říká Chaloupek. A měl pravdu.
Jiří Besser se pro myšlenku, že by Beroun, který má medvědy ve svém historickém znaku, měl i medvědy živé, zcela nadchl. Společně s režisérem Chaloupkem nejen navštěvoval tehdy ještě malé chlupáče v jeho bydlišti ve Šťáhlavech u Plzně, kde po odebrání od své českokrumlovské matky Kateřiny žili, ale objížděl s ním zoologické zahrady, četl dostupnou literaturu o jejich chovu, pomáhal vytipovat v Berouně lokality, kde by bylo možné vystavit pro ně odpovídající zázemí, hovořil s veterináři a zajímal se i o legislativní stránku medvědího chovu. „Asi nejtěžší ze všeho ale bylo přesvědčit ostatní berounské zastupitele, aby výstavbě medvědária na Městské hoře, kterou jsme s panem Chaloupkem nakonec vybrali jako nejvhodnější místo, dali zelenou. Tento bod nakonec těsně prošel hlasováním a jsem tomu velmi rád. Medvědi se u nás rychle zabydleli a stali se miláčky nejen místních lidí, ale i přespolních,“ zamýšlí se Jiří Besser.
Matěj, Vojta a Kuba žijí v městském medvědáriu se třemi ložnicemi a jedním z největších medvědích výběhů v Evropě o rozloze 100 arů od října 2000. Že mají lidé své chlupáče opravdu rádi, bylo nejlépe vidět při oslavách jejich desátých narozenin 13. ledna, kdy byl jejich medvědí výběh doslova v obležení dětí i dospělých. Jako místo oslavy si Městskou horu vybrala i Klárka Nigrinová z Dolních Chaber, která se narodila nejen ve stejný den, ale i ve stejném roce jako Matěj, Vojta a Kuba a své narozeniny přijela společně s nimi oslavit. Davem to lehce zašumělo, když na oslavu dorazil i Václav Chaloupek. Přesně v ten okamžik se totiž medvědí trojice vydala jeho směrem a nechtěla se od něho ani hnout. „Vždycky mě poznají, stačí, když promluvím. Půl hodiny mě olizují a pak si jdou po svých. Když byli menší, jezdil jsem za nimi častěji, ale teď už se vracím jenom na oslavu narozenin. Projíždím sice Berounem často a rád bych je viděl, ale oni už mají svůj život a já do něj nepatřím. Narušil bych jim zaběhlý režim, na který si zvykli. V mém srdci ale budou mít vždycky své místo. To, co jsem s nimi prožil, je neopakovatelné pro mě a vlastně i pro celou mou rodinu,“ říká s dojetím Václav Chaloupek.
Asi i ti nejzarytější odpůrci, kteří před deseti lety berounské medvědy odmítali a investici do výstavby městského medvědária považovali za vyhozené peníze, musí přijmout fakt, že chlupáči, vážící dnes k pěti stům kilogramů, svému městu vložené prostředky a péči bohatě vrátili. Lidé si za nimi chodí pro pohodu a radost, kterých mají na rozdávání. Jsou tak přirození a stále hraví, že i ta nejhorší nálada se při pohledu na ně rozplyne jako pára nad hrncem. „Vždycky dělám radost dětem i dospělým a v Berouně se mi to díky Vojtovi, Kubovi a Matějovi a také lidem, kteří je chtěli a starají se o ně, podařilo. Ale co je nejdůležitější, oni jsou tady šťastní, a to je pro každého tátu, byť adoptivního, ta nejlepší zpráva na světě,“ uzavírá Václav Chaloupek.
Text: Jitka Soukupová
Foto: archiv města Beroun