Jsou lázeňští pacienti totéž co hoteloví hosté? Na první pohled nesmyslný dotaz, že? Přesto se na něj usilovně už nějaký pátek hledá odpověď. Ta totiž (spolu s dalšími) bude klíčem k tomu, zda mají lázně za své pacienty platit Ochrannému svazu autorskému (OSA). Aktuálně se zdá, že ve sporu lázní s OSA mají navrch „lázeňští“. Jejich stanovisko totiž podpořil svým rozsudkem Nejvyšší soud.
Kolektivní správci autorských práv celé roky respektovali v autorském zákoně zakotvenou výjimku pro zdravotní péči. Jenže poté, co u zákonodárců prosadili odstranění podobné výjimky pro hotelové pokoje, se pustili do boje i proti výjimce pro zdravotnická zařízení. Nečiní tak ale už standardní cestou legislativní změny, protože to se jim (ani ministerstvu kultury) proti ministerstvu zdravotnictví opakovaně nepodařilo. Ministerstvo zdravotnictví si totiž při každé novelizaci autorského zákona na vládě i v parlamentu obhájilo, že pacient hospitalizovaný na doporučení lékaře není hotelový rekreant, který se rozhodl vyjet si do lázní. Proto jej není možné považovat za veřejnost a vybírat za televizor na jeho pokoji licenční poplatek.
Když se v novele autorského zákona v roce 2008 a ani v jeho dalších tzv. technických novelách nepodařilo zdravotnickou výjimku z autorského zákona odstranit, pustila se OSA jakožto nejznámější z pěti kolektivních správců do soudních sporů. „Jejich cílem bylo tuto výjimku zdeformovat výkladem rozsudku, který by sloužil jako precedent,“ uvádí se v tiskové zprávě Svazu léčebných lázní ČR. „Za cíl si OSA nevybrala nemocnice, ale lázně, které se ze všech zdravotnických zařízení svým standardem ubytování podobají hotelům nejvíc. U hotelů totiž už OSA dříve uspěla a marketingové označení „lázeňský hotel“ pro zdravotnické zařízení jim skýtalo šanci na vítězství, které by jim otevřelo cestu k nemocnicím ve druhém kole,“ říká dále zpráva. Ve sporech s lázněmi nejde o zanedbatelné částky, ale o desítky milionů korun, přičemž téměř polovinu žalovaných částek tvoří tzv. bezdůvodné obohacení, jinými slovy pokuta, která je násobkem údajně neoprávněně neuhrazených licenčních poplatků. Právníci OSA se podle představitelů SLL ČR snaží přesvědčit soudy, že např. hospitalizace při komplexní lázeňské péči je hotelovým pobytem bez ohledu na neschopenku takového pacienta nebo úhradu pobytu ze zdravotního pojištění.
Při pohledu na dosavadní bilanci sporů by se mohlo zdát, že tato strategie OSA má velkou šanci na úspěch. „Soud od soudu rozhodoval jinak a mnohdy dal za pravdu advokátům OSA, kteří překroutili pojem zdravotní péče a odvedli pozornost od jasných holých vět zákona ke složitým konstrukcím,“ citujeme opět tiskovou zprávu SLL ČR. Celé to podle představitelů svazu vypovídá nejen o našem právním řádu, ale rovněž o úrovni společenské a morální. „V sousedním Německu, které snad nikdo nepodezírá z malé ochrany autorských práv, nenajdete v zákoně žádnou ochranu zdravotní péče, a přesto tamní kolektivní správci od zdravotnických zařízení vybírají sotva třetinu toho co od hotelů (nehledě na to, že i hotelům účtují zhruba poloviční sazbu oproti té, kterou uvalují tuzemští správci na české hotely mající mnohem nižší výnosy než ty německé),“ píše se ve zprávě SLL ČR.
Blýská se lázním na lepší časy?
Po měsících až letech zmatku a pochybností se objevilo na konci tunelu světlo – a sice v podobě rozsudku Nejvyššího soudu (NS) ve sporu OSA se společností Bertiny lázně Třeboň. Nejvyšší soud (NS) zrušil předchozí dva rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze a vrátil případ zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obecně tím dal lázním v tomto sporu za pravdu, když konstatoval, že pojem zdravotní péče v tomto zákoně je třeba vykládat dle právních norem, které jej definují, a že zejména komplexní lázeňská péče je péčí zdravotní v celém svém rozsahu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, spis. značka 30 Cdo 3056/2012, citujeme: „Nejvyšší soud neakceptuje […] závěr odvolacího soudu, že ubytování v lázeňských zařízeních nemůže být, resp. ‚není v žádném případě poskytováním zdravotní péče‘. I při respektování zásady restriktivního výkladu není možné opomenout konkrétní právní úpravu dotčeného problému: V souzeném případě se zejména nabízí vzít v úvahu příslušná ustanovení (v rozhodném období platného) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, […] stejně jako zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a je rovněž možno podpůrně přihlédnout k úpravě, kterou přináší zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Ten v § 58 osvobozuje od daně zdravotnické služby a služby související, kam podle NS patří v případě komplexní lékařem indikované zdravotní péče i ubytování. Dle názoru NS je pak třeba uvedený výklad analogicky vztáhnout i na pojem ‚zdravotní péče‘ v poslední větě § 23 autorského zákona. Proto NS mj. konstatoval, že především komplexní lázeňská péče ve smyslu péče zdravotní, je výlučně péče […] poskytovaná na základě doporučení lékaře za účelem léčení konkrétních, přesně specifikovaných onemocnění.“
Viceprezident SLL ČR Martin Plachý zůstává opatrný, současnou situaci podle něj nejde brát jako jednoznačné vítězství lázní: „Ještě není konec, jedná se o dílčí úspěch. Nejvyšší soud nám sice dal zapravdu, některé věci ale nechal otevřené a na rozhodnutí soudů nižších instancí. Některé návaznosti jsou vyvolány mimo jiné tím, že šly dotazy k Evropskému soudnímu dvoru na to, co je a co není veřejná produkce. Já osobně považuji za důležité to, že snad konečně začnou soudy v České republice na nás pohlížet vyrovnaně a férově a ne jako na podvodníky, kteří se obohacují na úkor umělců.“ Dodejme, že sporů mezi kolektivními správci a provozovateli lázní je k dnešnímu dni vedeno minimálně 25. Ve většině sporů figuruje OSA, v poslední době však podle Martina Plachého vzrostla aktivita Intergramu. Situaci budeme samozřejmě dále sledovat a s jejím vývojem čtenáře seznámíme.
-red-
