Znáte lázně Džbery pod Skalou? Víte, kde leží? Že si honem nemůžete vzpomenout? Tak to se běžte podívat do své knihovny, jestli je tam náhodou nemáte, ukryté v knize Hostinec U Kamenného stolu od Karla Poláčka. To jsou asi jediné lázně, které nikdy nezaniknou, budou věčné.
Navíc, když podle této kouzelné knihy z roku 1941 vznikl hned po válce známý film s mladými Rudolfem Hrušínským a Svatoplukem Benešem v hlavních rolích (a celou plejádou dalších herců), jenž je pravidelně opakován v TV. Tím mají „Džbery“ svou nesmrtelnost jistou, o žádných jiných dalších lázních se to však říci nedá – a to ať byly velké a známé ve své historii jakkoliv. Smutným příkladem mohou být například lázně Běloves u Náchoda, či lázně v Kyselce, které jsou spjaty se jménem Mattoni.
Lázně Běloves – z chlouby města je ruina
Lázně Běloves jsou dodnes považovány za náchodské rodinné stříbro, jejich existence činí z Náchoda lázeňské město. Ovšem, o nějaké existenci už dnes nemůže být ani řeči. Běloveský areál je typickým příkladem nezvládnuté restituce a privatizace. Z bývalých prosperujících lázní jsou dnes zdevastované ruiny, které stále dále chátrají. A to ještě v roce 1996 fungovaly, byť už měly potíže s rentabilitou.
Ale po pořádku. Lázeňství v Bělovsi vděčí za svou existenci především místním minerálním pramenům, z nichž nejznámější je „ostrá voda“ Ida (bývala stáčená i do lahví). Podle historických zpráv byla zdejší kyselka známá již roku 1392. Vlastní lázně byly založeny v roce 1818 a postupně se rozrůstaly a modernizovaly. Léčily se zde choroby srdce a cév, krevního tlaku, stavy po zánětech žil dolních končetin a bolestivé poruchy pohybového aparátu. Základem léčby bylo podávání přírodních uhličitých koupelí, Ida se samozřejmě také užívala i vnitřně.
Důležitým v historii lázní se stal rok 1900, kdy lázně získal do vlastnictví proslulý bakteriolog a univerzitní profesor Lékařské fakulty UK v Praze MUDr. Ivan Honl. Ten dal základ vzniku moderních lázní a v jeho díle ještě úspěšněji pokračoval jeho syn MUDr. Vladimír Honl, který převzal lázně v roce 1931. V této vrcholné době lázní se do Náchoda-Bělovse jezdili léčit hosté až z Ameriky, Egypta a jiných vzdálených zemí.
Rodina Honlova se však paradoxně byla i u novodobého konce lázní. V restituci v roce 1992 získaly lázně neteře posledního majitele MUDr. Vladimíra Honla a staly se podílníky nově vzniklé akciové společnosti. Nedostatek hostů a další manažerské chyby a problémy zapříčinily, že roku 1996 akciová společnost ukončila činnost a došlo ke konkurzu. Lázně nakonec velmi výhodně koupili dva místní podnikatelé. Od té doby lázně chátrají a jsou z nich trosky. Zkrachovala i jednání s městem Náchod (stále je členem Sdružení lázeňských míst ČR) o odkoupení lázní a jejich opětovném zprovoznění. Radnice se oproti původnímu plánu rozhodla postavit si lázně vlastní (použít na to prostředky z EU) a stávající nechat jejich vlastníkům. Za tím účelem už v Bělovsi zakoupila volné pozemky.
Lázně Kyselka – Mattoni by se divil
Dalším místem, kde dříve bývaly hojně navštěvované lázně a dnes jsou zde jen rozpadající se budovy, je Kyselka nad Ohří. První zmínka o místní minerální kyselce pochází již z roku 1522, dnes je nejznámějším místním zdrojem vody pramen Otto. Počátky zdejšího lázeňství spadají do roku 1829, kdy zde byl vybudován první lázeňský dům. Hlavní rozvoj lázní ale nastal až za Heinricha Mattoniho, který v r. 1873 zakoupil zdejší pozemky i pramen, a boom trval až do jeho smrti roku 1910. Lázně využívaly jako léčebné prostředky zejména vodoléčbu – pitnou kúru a také pohyb (procházky). Za Mattoniho éry byly vybudovány lázeňské a ubytovací objekty, vodoléčebné domy, promenádní cesty apod. Ale také – protože byl velkopodnikatel s vodou – zde vznikla moderní stáčírna a další infrastruktura, včetně nového jímání pramenů.
Běžel čas a lázně – vedle stáčírny – bez problémů fungovaly, po roce 1970 se pak přeměnily na dětskou léčebnu. Ta však byla z rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ke dni 1. 1. 1992 uzavřena. Následně byla provedena privatizace jak léčebny, tak i produkce lahvované vody. Závod na minerálku se dostal do rukou zahraničního podnikatele a byl přejmenován na Karlovarské minerální vody a.s. Karlovy Vary. Léčebnu nejprve vydražila soukromá osoba, poté došlo k několika převodům a do dnešního dne budovy lázní, které jsou zapsány v rejstříku památek č. 929/2, chátrají. Původní krásné a honosné objekty se dnes nacházejí na pokraji zkázy, socha pana Mattoniho byla raději obcí sundána z podstavce a uložena do depozitáře. Několik pokusů o prodej lázní za účelem jejich oživení se nepovedlo, těžko říci, co s nimi bude dál.
Lázně Běloves se postupně rozpadají; Foto: Jiří G. Souček |
Zaniklé lázně nahrazují nové
A tak bychom mohli jet po mapě a ukazovat na další místa, kde se nacházejí dnes už zaniklé lázně. Namátkou například Vápenný Podol u Heřmanova Městce, Sameraubad v Šumařově na Jesenicku, lázně Heliga v Čejči na Slovácku, Velká Roudka na Jevíčsku, lázně v Terčině údolí na Novohradsku apod. Lázně údajně prý bývaly například i v Kroměříži (ostatně léčivý pramen v nedaleké Chropyni, nalezený při průzkumném vrtu r. 1941, byl k léčebným účelům používán až do povodně r. 1997).
Dosti však již toho smutného výčtu zaniklých lázní. Naštěstí existuje i opačný proces – lázně zachráněné a znovuobnovené, či přímo nově vzniklé.
Nově vznikající lázně v Klášterci nad Ohří; Foto: Roman Novotný |
Klášterec – nové lázně na mapě republiky
Na tradici svého lázeňství ve městě se pokouší navázat město Klášterec. To sice nikdy nedosáhlo věhlasu nedalekých Karlových Varů, přesto však bylo prosperujícím lázeňským městem. Za to vděčí objevu léčivého pramene Evženie v roce 1883. Dalším zdrojem vody je Klášterecký pramen objevený roku 1897. Lahvovaná minerálka je pak již léta prodávána pod známým názvem Klášterecká kyselka.
V 50. letech minulého století přišel úpadek lázeňství v obci a nyní dochází k jeho znovuobnovení. Město usiluje o statut lázeňského města. Má za sebou nejsložitější krok – vytvoření lázeňské zóny. Díky dotacím z EU vybudovalo lázeňský dům, kolonádu, restauraci, tenisové kurty a parky, upravilo silnice a opravilo náměstí. Počítá se s postavením soukromých penzionů. Zároveň v roce 2005 došlo k objevu nového – třetího – pramene. Na začátku pěší zóny také vyrostla nová veřejná stáčírna, kde si lidé mohou volně načepovat ze dvou městských pramenů.
Dlouhodobým záměrem města je, aby k nim jezdili lidé na dovolenou, odpočinout si. Kromě odborné zdravotní péče a procedur jim chtějí nabídnout i možnost sportovního vyžití a turistiky v okolí města (včetně sítě cyklostezek).
Lázně Lednice – nejmladší lázně v ČR
Nejčerstvějším přírůstkem na mapě lázeňských míst je jihomoravská obec Lednice. Léčebný provoz zde byl zahájen v únoru letošního roku. Za peníze EU zde vzniklo lázeňské zařízení s ubytovací kapacitou 84 lůžek, rehabilitačním bazénem a balneoprovozem. Lázně Lednice se – stejně jako nedaleké Lázně Hodonín – zaměřují na léčbu pohybového ústrojí s využitím stejného přírodního zdroje – jodobromové minerální vody. Ta byla objevena na základě hydrogeologických průzkumů uskutečněných v posledních pěti letech.
Velkou devízou nových lázní je i to, že se nachází v překrásném prostředí Lednicko-valtického areálu (od roku 1996 v UNESCO), v těsné blízkosti místní zámecké zahrady a také, že je nedaleko hranice s Rakouskem.
Valtice, Pasohlávky, Bílina a další…
A to ještě zdaleka není všechno. I další obce připravují zřízení svých lázní. Agilní v tom jsou zejména na jižní Moravě, kde chtějí využít stejné komparativní výhody, jakou má již Lednice – blízkost s Rakouskem. Nejdál v tom jdou ve Valticích, kde by jejich „Vinné termální lázně Schrattenberg-Valtice“ měly dokonce mít přímo přeshraniční charakter (tedy hranice by symbolicky vedla uvnitř areálu). Další lázně jsou plánované v obcích Pasohlávky (na břehu Novomlýnské nádrže) a Charvátská Nová Ves (u Břeclavi). Břeclavsko se tak stane regionem lázní, jako například Karlovarsko.
A abychom nezůstávali jen v Jihomoravském kraji – jmenujme například Bílinu, kde město hledá (spolu)investora na rekonstrukci svého lázeňského areálu a chce ho znovu mít funkční, nebo Prachatice – tam loni vznikly první vůbec brodící lázně v Česku.
Text: Jiří G. Souček