Odborný program dubnového Klubového dne Asociace cestovních kanceláří České republiky, který se odehrál v Německu v atraktivním prostředí IFA Schöneck Hotel & Ferienpark, se točil kolem připravované novely Směrnice Rady 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (čtenářům COT business známá též jako Package Travel Directive) a kolem Nařízení EP a Rady č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele. S touto problematikou seznámila členy ACK ČR Radmila Víchová z Ministerstva pro místní rozvoj České republiky. Hlavním smyslem jejího příspěvku bylo vysvětlit členům asociace, jakými názory se snaží všechny zainteresované strany (tedy členské státy EU, cestovní kanceláře, agentury a instituce hájící zájmy spotřebitelů) ovlivnit budoucí podobu Směrnice.
V úvodu Radmila Víchová konstatovala, že v rámci konzultací k novele prakticky všechny členské státy i zainteresované subjekty z řad spotřebitelů požadují objasnění ohledně rámce Směrnice. Většina z nich se prý totiž domnívá, že by Směrnice měla pokrývat tzv. dynamické balíčky, tedy kombinace služeb vznikající na vyžádání spotřebitele, u nás nazývané forfaity. Směrnice (na rozdíl třeba od české legislativy) totiž zatím na tento jev nepamatuje. Problém je ovšem v chápání dynamických balíčků, zejména pak u těch, které jsou sestavovány pomocí propojených webových stránek. „Maloobchodníci při prodeji různých prvků balíčků, například letenek a ubytování, na různých webových stránkách a pod názvy různých společností tvrdí, že spotřebitel uzavřel několik nezávislých smluv, zatímco on se domníval, že smlouvy tvoří jeden jediný balíček,“ vysvětlila Víchová. Tím mohou maloobchodníci obcházet Směrnici. Proto se také stále častěji ozývají hlasy požadující přezkum a objasnění definic jako „předem sjednané“ (prearranged), „souhrnná cena“ (inclusive price) a „ostatní turistické služby“ (other tourist services).
V současné době existují tři hlavní názorové proudy – část zainteresovaných subjektů je přesvědčena, že dynamické balíčky by měly být pokryty Směrnicí, druhá požaduje rozšíření Směrnice na všechny druhy cestovních služeb (tedy že by měla být pro případ úpadku pojišťována i jednotlivá služba), třetí část je názoru, že žádná Směrnice není potřeba. K tomuto názoru se na Klubovém dnu přiklonila i jistá část členů ACK ČR včetně JUDr. Miroslava Bělovského, který jednání moderoval. Podnikatelé vyznávající tento liberální postoj jsou názoru, že v současnosti jsou provozovatelé balíčkových zájezdů konkurenčně znevýhodněni oproti organizátorům či maloobchodním prodejcům, na něž se Směrnice nevztahuje a tudíž nemají povinnost poskytovat finanční záruky a přejímat odpovědnost za subdodavatelské poskytovatele služeb.
O odbornou část Klubového dne se postarali (zleva) Miroslav Bělovský z ACK ČR, Radmila Víchová z MMR ČR a Eva Mráčková z ACK ČR |
Členské státy nejsou podle Víchové jednotné v názoru na cestovní balíčky pro zájezdy trvající méně než 24 hodin nebo nezahrnující ubytování s noclehem. „Zainteresované subjekty z řad spotřebitelů dávají přednost začlenění této činnosti do Směrnice,“ řekla Víchová. Jsou totiž názoru, že krátké zájezdy mohou být stejně nákladné jako zájezdy několikadenní a jejich účastníci tedy potřebují ochranu. Podnikatelé v cestovním ruchu, kteří začlenění takovýchto produktů do Směrnice odmítají, argumentují tím, že by rozšířením aplikace Směrnice došlo ke zvýšení nákladů, což by se negativně projevilo například na jednodenních autobusových zájezdech.
V souvislosti se Směrnicí byla řeč také o tolik diskutovaných „zájezdech“, které pořádají školy, odbory a další subjekty, které se běžně cestovním ruchem nezabývají. Tito příležitostní organizátoři balíčkových zájezdů jsou v současné době z rámce Směrnice vyloučeni, což je klasickým touroperátorům přirozeně proti srsti. Jak Radmila Víchová informovala, o této problematice nedávno jednala reprezentantka českého zastoupení při EU v Bruselu s Rafaelem Cepasem z generálního ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele (EK DG SANCO). Podle jeho informací jde o věc národního právního řádu, zda bude Směrnici na školy a další subjekty aplikovat. Členské státy mohou jít v implementaci Směrnice dále, dokument je založen na minimální harmonizaci. Vláda proto může podle Víchové vyžadovat, aby se školy Směrnicí řídily.
Zvláštní pasáž svého vystoupení věnovala Radmila Víchová tomu, jak je ve Směrnici upravena odpovědnost organizátora zájezdu a maloobchodníka, tedy cestovní agentury. Zabývala se například situacemi, kdy se jedná o organizátory a maloobchodníky se sídlem v jiných členských státech EU. Většina subjektů zapojených do diskuse o nové podobě Směrnice je prý pro to, aby organizátor převzal odpovědnost za opatření dojednaná pro dobu trvání zájezdu, protože je osobou, která je může ovlivnit. Odpovědnost prodejce by měla být omezena na explicitní informace, které sám poskytuje. Někteří spotřebitelé navrhují zavedení „společné odpovědnosti“ v situacích, kdy spotřebitel kupuje svůj zájezdový balíček od prodejce ve svém vlastním členském státě, zatímco organizátor má sídlo v jiném členském státě. Pokud by vznikl nějaký problém, měl by mít takto spotřebitel možnost obrátit se na maloobchodníka ve své vlastní zemi namísto korespondence ze zahraničním organizátorem.
Směrnice se zabývá také poskytováním informací zákazníkovi v cestovní smlouvě. Většina subjektů se shoduje na tom, že jsou dostatečné a že není třeba zásadních změn. Menší část subjektů a členských států pak podle Víchové zmiňuje eventualitu přezkumu nebo alespoň objasnění ustanovení o omezení požadavků informací v případě zájezdů
na poslední chvíli. Spotřebitelské subjekty doporučují, aby řada klíčových povinných informací, o něž může být organizátor žádán, byla poskytována v brožuře. Všichni zdůrazňují, že veškeré informace včetně cen musejí být poskytnuty písemně nebo v nějaké jiné formě a nikoli pouze na webu. Mnoho spotřebitelů nemá přístup k internetu a jde podle nich o principiální záležitost, že by měli být informováni, nikoli aby museli sami aktivně informace vyhledávat. Zástupci cestovních kanceláří a agentur naproti tomu logicky argumentují (a argumentovali samozřejmě i na Klubovém dnu), že poskytování informací v brožurách je neaktuální. Internet je nejvhodnějším médiem pro informace o aktuální výši cen.
Ve Směrnici se též objevují specifické požadavky týkající se informací o cestovních balíčcích. Rada členských států a obchodních subjektů podle Víchové navrhuje odstranění povinnosti uvádět klasifikaci hotelového ubytování. A to zejména z toho důvodu, že požadavky na jednotlivé třídy ubytovacích zařízení se v různých zemích liší a nejsou tudíž srovnatelné. Pokud jde o požadavky týkající se pasů, víz a zdravotních záležitostí, řada členských států a obchodních subjektů se domnívá, že by měly být spotřebitelům poskytovány pouze omezené informace. Doporučují sdělovat spotřebitelům, kam se obrátit o informace. Namítají, že požadavky na pas a vízum se mohou během krátké doby měnit a že organizátor by neměl být považován za odpovědného za aktuální informace zaznamenávající tyto změny.
Důležitou kapitolou Směrnice je ta, která se týká možnosti změny cen zájezdů. Podle Směrnice nesmějí být ceny uvedené ve smlouvě zvýšeny ve lhůtě 20 dnů před odjezdem. Před touto lhůtou smějí být zvýšeny pouze v případě růstu cen dopravy, poplatků nebo směnného kurzu. Jak Víchová konstatovala, některé členské státy zdůrazňují potřebu jasně informovat spotřebitele o okolnostech, za kterých se mohou ceny změnit. Většina cestovních kanceláří a agentur toto ustanovení kritizuje a požaduje větší flexibilitu pro zvyšování cen, pokud je to možné.
Poměrně živá diskuse se na Klubovém dnu rozvinula ve chvíli, kdy Radmila Víchová hovořila o sestavování balíčků přes internet a o strategii nízkonákladových leteckých společností. I tato problematika byla konzultována s Rafaelem Cepasem, který připustil, že jde o mezeru ve Směrnici. Oč jde? O běžnou praxi, kdy na webových stránkách nízkonákladových dopravců, případně jiných subjektů, si může spotřebitel poskládat vlastní balíčky služeb tak, že po objednání jedné služby je vrácen na domovskou stránku webu, z které se pak prokliká k nákupu služeb dalších. V souladu se zněním Směrnice se nejedná o balíček služeb, neb ten musí obsahovat kombinaci alespoň dvou služeb cestovního ruchu. Této konkurenci se cestovní kanceláře nemohou dost dobře bránit a ani možnosti regulace takového počínání ze strany EU nejsou příliš slavné. Jak konstatovali účastníci Klubového dne, těžko může kdokoli v Evropě diktovat podmínky třeba serveru Expedia.com či jemu podobným… V této souvislosti vyvstává otázka smyslu celé Směrnice. Cestovní kanceláře se přirozeně cítí být diskriminovány, některé hovoří o nekalé konkurenci. A konkurenci velmi silné – podle Rafaela Cepase jen ve Velké Británii došlo vlivem tohoto fenoménu k poklesu využívání agentur z 95 % na počátku 90. let na současných asi 40 %. Leč jak upozornil Miroslav Bělovský, o nic nekalého nejde, jedná se o naprosto běžný tržní přístup.
Z pohledu Směrnice je problematická praxe, kdy organizátor zájezdu prodává balíčky služeb v jiném členském státě. Jde zejména o případy prodeje zájezdů přes internet. „Klient zaplatí na místě v EUR, ale už nelze zjistit, zda je tato společnost pojištěná a má oprávnění na území našeho státu poskytovat tyto služby,“ řekla Víchová a upozornila na Nařízení EP a Rady č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele, které by mělo fungovat tak, že jednotlivé státy budou mezi sebou počítačově propojeny a po zadání dotazu by měly příslušné orgány v dotázaném státě odpovědět on-line státu, který žádá odpověď. V současné době ještě tento systém podle Víchové plně nefunguje. Zabezpečením jeho funkčnosti bylo pověřeno ministerstvo informatiky, které mezitím bylo zrušeno, dotyčný pracovník byl předisponován na ministerstvo vnitra a vázne komunikace mezi ním a dalšími dotčenými subjekty. Problémy jsou i ze strany Komise, která připravuje nový počítačový program.
V závěru svého příspěvku se Radmila Víchová krátce zmínila o připravované revizi Směrnice upravující problematiku timesharingu. V následné diskusi pak zaznělo několik příkladů, jak tuzemské orgány rozdílně hledí na aerolinky a na cestovní kanceláře a agentury, padly zmínky o kontrolách ze strany ČOI apod. Zazněl též návrh, aby ministerstvo pro místní rozvoj před zahájením sezony vydalo tiskem zprávu vysvětlující široké veřejnosti podmínky týkající se zájezdů.
Text a foto: Petr Manuel Ulrych