Kantábrií po vertikále

Správný turista je jedinec zvídavý, toužící po nových podnětech a zážitcích. Člověk, který chce z navštívených destinací poznat víc než pláž a hotelovou restauraci. Ve svém živlu je při horských túrách, návštěvách muzeí a dalších památek či během poznávání místní gastronomie a zvyků domorodého obyvatelstva. Přijmeme-li tuto hypotézu, musíme jedním dechem dodat, že ideálním cílem pro správné turisty je Kantábrie, českými výletníky zatím trochu opomíjená autonomní oblast na severu Španělska. A na následujících řádcích si ukážeme, že pohyb v tomto koutu země probíhá především vertikálním směrem…

O Kantábrii se můžete v průvodcích dočíst například jako o „Bohem zapomenutém kraji opomíjeném zahraničními turisty, kterým nenabízí zlatavé písečné pláže a teplé moře, ale úžasnou kantabrijskou kuchyni, zelené kopce a strmé Picos de Europa pro vysokohorskou turistiku a divoké moře pro rafting a mořský kajak“. Až na první dvě slova je tato definice pravdivá. Tato nejmenší španělská autonomní oblast je oblíbenou destinací zejména v rámci domácího cestovního ruchu. Dovolenou zde občas tráví dokonce i španělský král. Krásu tohoto kraje ostatně ocenil již děd současného panovníka Juana Carlose Alfons XIII., který si v Santanderu, hlavním městě oblasti, nechal na počátku minulého století vystavět letní sídlo.

Přístavní město Santander je oblíbeným letoviskem dodnes. Španělé sem přijíždějí například na proslulý filmový festival, ale také kvůli vyhlášeným plážím. Voda v Biskajském zálivu samozřejmě nedosahuje teplot Středozemního moře, ale koupat se v ní dá. Kantábrie je ovšem spíše rájem surfařů, kteří řádí ve vlnách. Santander však láká také svou mondénní atmosférou, procházkami po nábřežní promenádě a zajímavou architekturou. A zdaleka nejen historickou. (Té, zejména pak středověké, ostatně po velkém požáru v roce 1941 ve městě příliš nezbylo.) Ve městě je k vidění i několik moderních staveb, za které by se nemusel stydět ani Jan Kaplický. Za pozornost stojí třeba sportovní komplex – stříbřitá stavba ve tvaru velryby. Ze starších budov uveďme katedrálu, casino nebo palác Magdalena, již zmiňované královské letní sídlo. Santander je velmi příjemné město, a to i díky místní univerzitě. Ta ostatně nepřímo může i za pojmenování jedné ze zdejších pláží – pro nadprůměrnou koncentraci lepých studentek v tehdy revolučních koupacích úborech získala pláž jméno Playa de Bikinis. Kdo město navštíví, určitě by měl vyrazit do ulic i po setmění, například do čtvrti přiléhající ke zmiňované katedrále. Křivolaké uličky jsou plné barů, hospůdek a zábavních podniků všeho druhu, v kterých život utichá až nad ránem.

Playa de Bikinis v Santanderu, v pozadí královské letní sídlo

Vzhůru na vrchol Evropy

O pár řádků výše byla řeč o vertikálním pohybu po Kantábrii. Vydejme se tedy vzhůru. A když vzhůru, tak notně – přesněji do výšek přes dva tisíce metrů nad mořem. Kantábrie je hornatou oblastí, na jejím západním okraji se totiž tyčí mohutné štíty pohoří Picos de Europa. Stejnojmenný národní park je velkým turistickým lákadlem. Turisté sem přijíždějí nejen kvůli nádherným panoramatickým výhledům, ale také kvůli fauně a flóře. Park je domovem pro několik stovek párů medvědů, pozorovat je možné několik druhů orlů, vlky a spoustu dalších zvířat. Nejen na loukách, ale i v lesích také krávy, místní plemeno koní a prasata. Tedy nikoli divočáky, ale prasata chovaná na proslulou šunku – zdejší druh žaludů je prý tím ideálním krmivem, díky kterému má maso nezaměnitelnou chuť.

Ideálním výchozím bodem pro návštěvu Picos de Europa je Potes. Po cestě do tohoto podhorského městečka stojí určitě za to zastavit se v informačním centru ve vesnici Tama. Moderní dřevem obložená budova v sobě skrývá velmi dobře zpracovanou a místy interaktivní expozici, v které se návštěvníci mohou seznámit s historií národního parku, s tamní flórou a faunou i s životem lidí na jeho území. V Potes o pár kilometrů dále si pak zájemci o výlet do hor mohou koupit nebo půjčit vše, co mohou ke svému treku či túře potřebovat. Od oblečení přes spacáky, stany, outdoorové vybavení až po čtyřkolku. Středověké městečko s kamennými domy a mosty má navíc naprosto unikátní atmosféru, kvůli které stojí za návštěvu. A pyšní se také jednou drobnou kuriozitkou. Oblíbeným nápojem je zde sidra, lehce alkoholický jablečný nápoj, jehož pití je spojeno s určitým rituálem. Aby měl správnou chuť, je třeba jej nalévat z výšky, aby se jeho proud roztříštil o stěnu sklenky. V Asturii, odkud pochází, je obvykle naléván z lahve držené ve vztyčené paži. V Potes ovšem „svěřili dřinu strojům“. Na zárubních podniků, v kterých je sidra podávána, je připevněna speciální samoobslužná pumpička. Tu host nasadí na láhev a do držáku vespod umístí našikmo skleničku. Pak už jen stačí stlačit měch pumpy a přesná dávka sidry padá z kohoutu pumpy do sklenice (opět vertikální pohyb!). Je to efektní a účinné – ovšem pouze pokud nefouká vítr. V takovém případě se nezkušenému pijanu může stát, že mu sidra skončí místo ve sklenici na botách, v lepším případě o pár metrů dál na chodníku. Kdo dává přednost něčemu ostřejšímu, může okusit další kantabrijsou specialitu, pálenku z jablek zvanou orujo. Také způsob, jak stoupat vzhůru…

Městečko Potes je výchozím bodem pro výlety do Picos de Europa

Po národním parku Picos de Europa je možné se pohybovat různě. Pěšky, na kole, dokonce i autem. Tedy nikoli vlastním, ale v jakémsi horském taxi – na horských cestách můžete potkat terénní vozy několika společností, které mají oprávnění působit v parku. A co by to bylo za hory, kdyby v nich nefungovaly lanovky? Za zmínku stojí zejména ta kabinová ve Fuente Dé – díky které se zájemci dostanou až do 1 850 m n. m. V horní stanici je možné se rychle občerstvit a pak se vydat na některou z různě obtížných tras po hřebenech „vrcholků Evropy“. I ta nejlehčí varianta stojí za to – turistům se otevírají vpravdě božské výhledy. Tedy pochopitelně pokud výletům přeje počasí a vrcholky nejsou schovány v mracích a údolí v mlze… Krásu těchto končin oceňuje i současný španělský král Juan Carlos, který má na úbočí jednoho z kopců chatu. Pokud byste čekali opevněné stavení obehnané plotem z ostnatého drátu a desítky nenápadně hlídkujících policistů, byli byste možná překvapení. Běžně vyhlížející chata stojí jen padesát metrů od oficiální turistické cesty, a dokonce na ni upozorňuje tabulka u cesty. A jen pár stovek metrů od královské chaty je možno se ubytovat v horském hotýlku…

Stoupání duchovní

Spousta lidí říká, že do hor jezdí proto, že jsou tam blíže k bohu. Inu, proti gustu žádný dišputát. Ovšem v Kantábrii je možné tímto vertikálním směrem stoupat i jinak, duchovněji. Stačí z hor sestoupit do údolí Liebana a nedaleko již zmiňovaného městečka Potes navštívit klášter Santo Toribio de Liébana. Tento kamenný františkánský klášter z osmého století je jedním z nejdůležitějších zastavení na známé Svatojakubské poutní cestě do Santiaga de Compostela. Znám je především díky Lignum Crucis, zlatému kříži ukrývajícímu asi 38 cm dlouhou třísku z Kristova kříže. Jde údajně o největší zachovanou relikvii svého druhu na světě.

Po vertikále dolů

Z horských či duchovních výšin je ovšem třeba dříve či později sestoupit. Pohyb po vertikále se totiž řídí neúprosnými fyzikálními i logickými zákony. A když už sestup, tak pořádný, tedy do hlubin. Kantábrie totiž oplývá velmi zajímavým podzemím! Stačí vyslovit Altamira a většina lidí má jasno. Ano, je to právě Kantábrie, kde můžete najít hned několik jeskyní s památkami po pravěkém člověku. Altamira jako nejznámější z nich se nachází kousek od vesnice Santillana del Mar v severní části Kantábrie. Každoročně je cílem desetitisíců turistů z celého světa – a to přesto, že původní jeskyně je pro turisty již pár let uzavřena. Ale popořádku. Pro ty, kdo by snad o Altamiře slyšeli prvně, připomeňme, že se jedná o rozsáhlou jeskyni objevenou roku 1879. Její strop a stěny vyzdobili pravěcí umělci desítkami obrazů zvířat, především bizonů a koní. Obrazy jsou tak dokonalé, že se jeskyni občas přezdívá „Sixtinská kaple čtvrtohor“. V jeskyni byly nalezeny také různé předměty používané pravěkými lidmi. Altamira byla pro svůj význam roku 1985 zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Od 60. let minulého století byl počet návštěvníků jeskyně v zájmu její ochrany regulován – velký počet návštěvníků měl za následek zvýšení vlhkosti v jeskyni a poškození maleb. Před pár lety byla jeskyně veřejnosti zcela uzavřena, pravěké malby dnes mohou obdivovat (a za velmi přísných podmínek) toliko archeologové pracující na výzkumu jeskyně. Zhruba o 300 metrů dále však bylo v roce 2001 otevřeno muzeum s expozicí o Altamiře a její historii. Jeho nejatraktivnější částí je beze všech pochyb naprosto dokonalá kopie původní jeskyně, kde mohou návštěvníci během výkladu zapálených průvodců obdivovat také všechny malby pravěkých umělců.

V Santillana del Mar jako by středověk ještě neskončil

Altamira je sice nejznámější, zdaleka ovšem ne jedinou jeskyní svého druhu, kterou je možno v Kantábrii navštívit. Podobné památky po pravěkém osídlení byly nalezeny zhruba v pěti desítkách jeskyní na území této autonomní oblasti. Za zmínku stojí například jeskynní komplex Monte Castillo, jeskyně Covalanas, El Pendo, Hornos de le Peňa, Chufín, Sopeňa nebo La Garma. Všechny se nacházejí v severní části autonomní oblasti a téměř ve všech je denní návštěvnost regulována, návštěvu je proto třeba rezervovat s dostatečným časovým předstihem.

Detail výzdoby jeskyně Altamira

Kantábrie je známa také díky svému nerostnému bohatství. V tamních horách fungovala řada dolů, v nichž byly těženy všelijaké minerály. A díky této důlní činnosti získala oblast jeden ze svých největších turistických magnetů v podobě jeskyně El Soplao. A abychom se podrželi tématu článku, musíme zmínit, že vertikálního pohybu se její návštěvníci užijí opravdu dosyta. Předně je třeba vyjet na La Florida, jeden z vrcholků pohoří Sierra de Arnero na severozápadě země. Zážitkem je už sama cesta, která nabízí řadu úchvatných výhledů na okolní vrcholky i malebné vesnice v údolích mezi nimi. Kdo vyjede autem či autobusem na vrchol, záhy se může vydat zase směrem dolů do útrob hory. A to buď pěšky, nebo originálním hornickým vláčkem. Krasová jeskyně El Soplao byla totiž objevena během zmiňované důlní činnosti a teprve před čtyřmi lety zpřístupněna veřejnosti. Komplex jeskynních sálů se rozkládá na asi 17 kilometrech, pro návštěvníky je připravena trasa o délce přibližně 1 200 metrů. A to, co je na ní k vidění, bere dech. Výzdoba v podobě stalaktitů, stalagmitů, závojů, vodopádů, brček, jeskynních růžic a dalších forem je vpravdě unikátní. El Soplao vyniká především svými heliktity, tedy excentricky rostoucími krápníky aragonitu či kalcitu.

Krásy jeskyně El Soplao berou dech

U vytržení jsou tu ovšem nejen geologové, kteří umějí jednotlivé výrůstky přesně odborně pojmenovat, ale také laici, kteří v některých sálech vidí spíše ponuré postavy přízraků, jinde zase ojíněné větvičky visící ze stropu, píšťaly varhan nebo třeba bodláky. Krápníky jsou působivě barevně nasvíceny a některé sály navíc ozvučeny. Když se ve světle reflektorů za zvuků klasické hudby postupně zjevují vybrané krápníkové útvary, jde o tak silný zážitek, že i těm největším „tvrďákům“ běhá mráz po zádech. A to zdaleka ne kvůli tomu, že teplota v jeskyni osciluje mezi 10 a 11 ^oC. Jsou dokonce i tací, kteří tvrdí, že když kvůli ničemu jinému, pak kvůli El Soplao rozhodně stojí za to Kantábrii navštívit… V jeskyni je připraven speciální okruh také pro ctitele dobrodružnějšího cestování – se zapůjčenými přilbami, kombinézami a dalším jeskyňářským vybavením absolvují asi dvouhodinovou a tříkilometrovou podzemní túru náročným terénem. Pohyb po všech čtyřech není vůbec výjimkou…

Když vertikála omrzí

Kdo by snad měl během pobytu v Kantábrii dost pohybu vertikálního, může se vydat na cestu v čase. Pochopitelně směrem zpět – a zhruba o nějakých pět století. Stačí navštívit již zmíněnou vesnici Santillana del Mar nedaleko jeskyně Altamira. Kdo vstoupí do křivolakých uliček mezi jejími kamennými domy, má pocit, že se zničehonic ocitl v typickém středověku. Paláce, radnice, kolegiátní kostel svaté Juliany i měšťanské domy, to vše je v Santillaně del Mar zachováno v takové podobě, že iluze středověku je takřka dokonalá. Určitě proto nepřekvapí informace, že byla vesnice v nedávném hlasování zvolena jako nejkrásnější v celém Španělsku.

Atraktivních vesnic a městeček lze ovšem v Kantábrii najít mnohem více, zejména na severu kolem pobřeží. Například v San Vicente de la Barquera mohou návštěvníci nasát tradiční rybářskou atmosféru, v Suances si odpočinout na jedné z nejhezčích pláží v oblasti, v Carmoně (o něco hlouběji ve vnitrozemí) obdivovat typickou vesnickou architekturu, v Comillas naopak některé architektonické skvosty svázané s aristokratickou minulostí země. Comillas bylo dříve letním sídlem několika šlechtických rodů, o čemž svědčí jejich honosná sídla. Na některých z nich se podílel slavný španělský architekt Gaudí – jeho „majstrštykem“ je zámeček El Capricho. Jeho název v překladu znamená „vrtoch“ a dost vypovídá o charakteru stavby inspirované maurským slohem. Dnes je v této unikátní stavbě restaurace. V sousedství stojí neméně zajímavý palác Sobrellano s neogotickým průčelím. Nedaleko Comillas je pak možno navštívit přírodní rezervaci Oyambre. Rozkládá se na pobřeží, a jelikož na jejím území leží i několik pláží, je oblíbeným rekreačním cílem. Na rozdíl od jiných koutů Španělska tu ale spíš než anglické či německé turisty potkáte u moře krávy.

Zámeček El Capricho v Comillas nese typický rukopis Antoniho Gaudího

Nedaleko Oyambre se nachází také jedno z kantabrijských golfových hřišť. Golf je v Kantábrii čím dál populárnějším sportem. Počtem hřišť se sice zatím tato autonomní oblast nemůže srovnávat s některými jinými částmi země, zdejší hřiště však mají své nezaměnitelné kouzlo. Napočítat jich lze devět a s výjimkou Nestares Golf Course se všechna nacházejí na severu Kantábrie. Za svoji rostoucí popularitu vděčí kantabrijský golf také faktu, že z této oblasti pochází jeden z nejlepších světových golfistů uplynulých desetiletí Severiano Ballesteros.

Z výše uvedeného je snad alespoň trochu patrné, že Kantábrie disponuje nepřeberným turistickým potenciálem. Ostatně i oficiální propagační slogan o této oblasti hovoří jako o nekonečné. Doufejme, že se brzy dostane i do centra pozornosti českých a moravských cestovních kanceláří – jejich klienti by si tuto lahůdku určitě zasloužili…

Text: Petr Manuel Ulrych
Foto: Petr Manuel Ulrych a Turespaňa