K čemu je etický kodex

V souvislosti s krachem cestovní kanceláře Tomi Tour se v mediálních vystoupeních dostaly do centra pozornosti návrhy Asociace českých cestovních kanceláří a agentur ohledně kritérií, jak hodnotit cestovní kanceláře co do jejich spolehlivosti, s etickým kodexem a členstvím v AČCKA, jako by tudy vedla cesta k zaručeně bezpečné investici do dovolené.

Bylo by to krásné, jenže:

• Ta opravdu relevantní data jsou chráněna – buď bankovním, nebo přinejmenším obchodním tajemstvím. Bylo by nerozumné domnívat se, že je někdo dobrovolně dá v plen konkurentům, bylo by trestuhodné někoho k tomu jakkoliv nutit (zvlášť v zemi, kde se tajné dokumenty obvykle obratem objeví v novinách) – a bylo by více než naivní předpokládat, že nějaká černá ovce předá data odpovídající pravdě.
• I kdybyste stokrát věděli, že někdo spěje k úpadku (a třeba i vědomě), koledujete si o soud, kdybyste na něj ukázali prstem – o tom by vás mohl přesvědčit spoluvlastník Relax Max Tours, který se s ČR soudí za to, že mu zatčení přivodilo pád (údajně jinak prosperující?) CK Oasis Tour neblahé paměti. Teď musela zavřít brány i tato jeho zbrusu nová CK Relax Max Tours a není vyloučeno, že se dozvíme, že to bylo kvůli článku v novinách, který jej nespravedlivě poškodil, protože prodej zájezdů za ceny, jež většina konkurentů považuje za podnákladové, přece dokumentuje jen a jen obchodní zdatnost, se kterou si cestovní kancelář takové podmínky vyjednala.
• Etický kodex je ze své podstaty věcí etiky, ke které zavazuje – ale bez jakékoliv záruky. Dodržení závazku nelze nijak vynutit – jedinou zbraní je vyloučení ze společenství, které takový kodex uznává. Tím sice člověk nebo firma přestane být „salonfähig“ – ale to je také vše – a ještě obvykle na relativně krátkou dobu. I kdyby tu nebyla ta roztomilá „maličkost“, že osoby podnikající ve stejném oboru to o provinilci ani nemohou moc zveřejňovat, protože dle striktního výkladu zákona by šlo o nekalou konkurenci, pro ty, kdo závadným jednáním utrpěli, přijde jakékoliv následné vylučování poněkud pozdě. V době, kdy lidé věnovali signatáři etického kodexu důvěru, resp. svěřili peníze, platil přece za naprosto spolehlivého. Zářným příkladem je CK Prácheň, která jako člen AČCKA podepsala etický kodex, pak ale přestala plnit závazky (nakonec k tomu přišel prodej jiným vlastníkům) – a bývalí klienti zoufale čekají aspoň na to vyhlášení úpadku, bez něhož nemohou dostat nic ani od pojišťovny. AČCKA za to CK Prácheň po právu vyloučila ze svých řad. Ale komu z těch klientů to je co platné?

Tudy zkrátka cesta, jak na nepoctivce, nevede. Tu je nutno hledat nastavením zákonných tj. vynutitelných norem. Ovšemže stanovených tak, aby je šlo vynutit, což dosud leckdy kulhá. ACK již připravuje legislativní návrhy v tomto směru, ke kterým připojí i ty léta marně prosazované paragrafy týkající se podnikání nepodnikatelských subjektů. Věřme, že tentokrát budou zákonodárci věnovat více pozornosti zásadní ochraně klientů než populistické „radosti z dovolené“. Zvlášť když už i celosvětový průzkum ukázal, že co do počtu stěžovatelů na cokoliv jsou Češi čtvrtí na světě a v Evropě zcela bez konkurence.

Na druhé straně nelze tvrdit, že co úpadek, to lumpárna. Obchodní neúspěch může potrefit leckoho – rozdíl však je, zda to přizná a skončí včas, nebo zda před sebou hrne dluhy a prodává za každou cenu dál, buď v bláhové naději, že se to přece jen nějak vyvrbí a přijde zázrak, nebo ve snaze uhrát nějakou „(ne)malou domů“.

Etický kodex úpadkům nezabrání – ale bezesporu má smysl. Přinejmenším výchovný – to v dlouhodobém měřítku – a jako podpůrný ukazatel, tedy jako alespoň nějaké síto. Neměl by však být nešťastnými výroky k veřejnosti použit jako klacek, sloužící populisticky k náboru členů a k odhánění klientů od těch cestovních kanceláří, jež necítí potřebu být v jediném konkrétním spolku. Protože pak nejde o etiku, ale o její popření, které by mohlo způsobit nevěrohodnost jak toho kodexu, tak toho spolku. A to si přece nikdo nepřeje.

S mediálními výstupy by se vůbec mělo zacházet opatrně. Vezměme paralelu: chrlí-li sebelepší kreslíř do deníku vtipy každý den, je jich část nutně pod jeho úroveň. Popularita sice roste, jenže kvalita naopak – a konce mohou být smutné. Zavaluje-li mediální expert redaktory desítkami zpráv denně, nutně udělá chyby. Méně by zkrátka bylo více. Když už se však utne, měl by se k tomu postavit čelem, napravit spáchanou chybu – a napříště raději vážit dopad svých výroků. Jinak poškozuje všechny, celý obor – a sebe konec konců také.