V době, kdy Česko stojí – obrazně i doslova – na prahu Evropské unie, jsme se zeptali Jana Zahradila, místopředsedy ODS a stínového ministra zahraničních věcí, jaký je vlastně aktuální stav společenství, do kterého vstupujeme, a jak by se po našem přistoupení k EU mohla změnit zahraniční propagace Česka coby zajímavé turistické destinace.
Na téma vstup Česka do EU toho bylo řečeno už opravdu mnoho. Nicméně, můžete v několika bodech shrnout, co bude naše členství v Unii znamenat pro běžného českého občana?
Vstup Česka do Evropské unie přinese bezprostřední benefit několika desítkám tisíc lidí, které bych charakterizoval jako příslušníky elit – politických, manažerských, akademických, intelektuálních…, lidí, kteří jsou už dnes napojeni na nějaké programy nebo granty. Určitě to bude také benefit pro lidi, kteří pracují v různých konzultačních firmách, v lobbystických organizacích a podobně.
Na druhé straně tady bude jistě určitá část společnosti, které to nepřinese bezprostřední užitek vlastně žádný, spíše na to doplatí. Mám na mysli zejména málo kvalifikované pracovníky bez znalosti cizích jazyků.
No a pak je tady většina obyvatelstva ČR, která to – podle mého názoru – vlastně vůbec nepocítí. To jsou lidé, kteří nestojí o práci v zahraničí ani o studium na zahraničních školách. Tito lidé případné pozitivní dopady našeho vstupu do Evropské unie pocítí až v horizontu několika let.
V současné době se dost hovoří o tzv. vícerychlostní Evropě. Určité země v rámci EU by postupovaly v další integraci rychleji – jde o státy tzv. tvrdého jádra. Vím, že podle Vašeho názoru by mělo Česko zůstat mezi zeměmi, které se k rychlé integraci na politické úrovni staví zdrženlivě. Proč?
Myslím, že je to především otázka naší ekonomické výkonnosti.
Neoddiskutovatelným faktem je, že Evropa zůstane integrovaná zejména v oblasti vnitřního trhu. Otázkou ale zůstává, do jaké míry by se vedle ekonomické sféry měla integrovat také politicky.
V určitých evropských zemích – konkrétně ve Francii, v Německu, Itálii a v zemích Beneluxu – existuje názor, že Evropa by měla vytvořit jakýsi protipól Spojeným státům americkým. Já si ovšem myslím, že ani politicky, ani hospodářsky by pro nás zapojení do tzv. tvrdého jádra výhodné nebylo.
Jsem přesvědčen, že pokud by se Česko do tvrdého jádra zapojilo, byli bychom nuceni akceptovat ty parametry fiskální, daňové a sociální politiky, které platí třeba v Německu. My si ale naopak musíme zachovat daňovou a fiskální autonomii. Musíme umět velmi pružně konstruovat fiskální politiku tak, aby to podporovalo hospodářský růst, a ne abychom se dostávali do podobných hospodářských nesnází, jakými zrovna prochází Německo.
Které další země nastoupily tento zdrženlivý kurz a proč?
Především je nutné mít neustále na zřeteli, že každá ze zemí EU sleduje své vlastní zájmy. Existuje část politické a akademické sféry, která tvrdí, že evropské národy a státy mají zájmy stejné a že je tedy mohou realizovat stejnými prostředky. S tím souhlasím; všichni máme stejné zájmy: bezpečnost, hospodářská prosperita… Ovšem mít s někým stejné zájmy ještě neznamená mít zájmy společné. Stejné zájmy lze totiž realizovat různými prostředky, a to jednotlivé evropské země také dělají.
V Evropě je celá řada států, které se z nejrůznějších důvodů zdržely integrace v té či oné oblasti. Ať už to jsou země, které nepřistoupily k euru – Švédsko, Dánsko a Británie, nebo země, které chtějí zůstat mimo, pokud jde o vojenské záležitosti a obranu – například Irsko, či země, které kladou velký důraz na atlantickou vazbu, kupříkladu Španělsko nebo Velká Británie.
V případě nově přistupujících zemí tady máme Polsko, které dokázalo velmi srozumitelně a důrazně artikulovat své zájmy. Polsko dalo zřetelně na srozuměnou, že nepřipustí redukci svého vlivu v orgánech Unie.
Prointegrační jádro se v tuto chvíli opravdu redukuje na Francii, Německo, Benelux a Itálii.
Podle Vás bychom tedy měli udělat něco podobného jako Polsko? Poláci se nyní výrazně orientují na spojenectví s Velkou Británií a USA…
Je nezvratný fakt, že zemí, která nás nejvíce politicky a ekonomicky ovlivňuje, je Německo. A já myslím, že je v našem národním zájmu, abychom se pokusili vliv Německa vyvážit vlivem nějaké jiné mocnosti, přičemž v euroatlantickém světě existuje jen jediná taková mocnost – USA. Jsem přesvědčen, že je v zájmu naší země, aby Spojené státy byly v Česku přítomny jak formou investic, nejrůznějších podnikatelských aktivit, tak také politicky, ale třeba i vojensky.
Když budeme uvažovat ve vzdálenějším časovém horizontu, připadá Vám myšlenka evropského státu, který by vytvářel protiváhu USA na jedné straně a Rusku na druhé straně, nereálná?
Já myslím, že je to nereálné nejen v současné době, ale i pro představitelnou budoucnost. Tím ovšem neříkám, že je to nereálné jednou provždy.
Myslím, že nynější rozšíření EU bude znamenat spíš určité rozvolnění integračního rámce a že pravděpodobnějším a pro nás výhodnějším scénářem je realizace modelu tzv. variabilní geometrie.
Jde o to, že Evropská unie by představovala jen základní integrační rámec, který by byl pro všechny zúčastněné země společný, pak by ale v rámci EU existovaly různé skupiny států, které by podle svých vlastních zájmů byly integrovány tu více, tu méně. Byl by to jakýsi pohodlný kabát, do kterého by se vešli všichni, nikoli svěrací kazajka.
Tato variabilní geometrie se už reálně rýsuje. Mluvil jsem již o tom, že některé země zůstaly mimo euro, jiné se nezapojují do koordinace v oblasti vojenství… To všechno jsou její projevy.
Zájem o Česko jako o zajímavou turistickou destinaci je do značné míry záležitostí propagace země v zahraničí. Tu zajišťují především česká centra a zahraniční zastoupení agentury CzechTourism. Jak se náš vstup do EU promítne do práce těchto subjektů?
Především musím říci jedno: aby mohla být nějaká země propagována, je nutné mít co prodávat. Je to stejné jako s kterýmkoli jiným produktem – musí mít určitou image, která v lidech vyvolává konkrétní představy. Žel, v tomto smyslu – a to je vina politických elit, zejména tedy české zahraniční politiky – působí Česko v celoevropském kontextu spíše šedivě.
Pokud jde o samotnou propagaci produktu Česká republika, jsem trvale nespokojen s vícekolejností a resortismem, které v této oblasti panují. Dnes u nás existuje celá řada organizací, které se starají o zatraktivnění Česka v zahraničí; máme agenturu CzechTourism, česká centra při ministerstvu zahraničí, CzechTrade, CzechInvest atd. Přitom každá z těch institucí si do značné míry „hraje na vlastním písečku“, což určitě není v pořádku. Doufám, že se tento problém podaří nějak překonat, že postupem času dojde ke slučování těchto institucí.
Máte nějakou konkrétnější představu, jak by se dala státní podpora zahraniční propagace našeho státu jako turistické destinace zefektivnit?
Myslím si, že by bylo dobré, kdyby veškerou prezentaci České republiky – to znamená jak ekonomickou, tak kulturní a turistickou – měly na starost dvě agentury, přičemž jedna by se starala o propagaci Česka směrem ven, druhá směrem dovnitř. To je program, který – pokud by k tomu byla příležitost – bych určitě rád koncepčně připravil a prosazoval.
Pokud jde o státní dotace věnované na podporu zahraniční prezentace země jako zajímavé turistické destinace, Česko má ve srovnání s ostatními evropskými státy jeden z nejnižších rozpočtů. Přitom český turistický potenciál je mimořádný. Jak byste komentoval tento fakt?
To, jak vypadají naše veřejné finance, je dostatečně známo – není to nikterak veselý pohled. Na druhou stranu si myslím, že i omezené množství prostředků je možné využít smysluplně. A tady se opět dostávám k tomu, co už jsem zmínil: pokud bude i nadále existovat vícekolejnost propagace Česka, pokud budou dva dělat totéž, aniž by o tom věděli, tak zvyšování objemu prostředků věnovaných na propagaci Česka v zahraničí nepomůže. Je zapotřebí začít změnou institucionální, odstranit to soutěžení ve stylu „každý na svém písečku“ a teprve potom bychom měli hodnotit, zda jsou finanční toky mezi státní pokladnou a oblastí turistického ruchu dostatečné.
Lubor Dobešek
Foto: Jan Holpuch